Dvojnásobná loupež

Květen 1, 2009

Poté, co své méně zámožné spoluobčany připravili o základní životní jistoty, se nejbohatší lidé Ameriky pokoušejí přivlastnit si i jejich osobní tragédii.


Globální ekonomická krize dostoupila do stadia, kdy její dopady začínají pociťovat dokonce i nejbohatší lidé planety. Podle New York Times manažeři, kteří ještě nedávno stolovali v těch nejstylovějších bistrech v metropoli, přesunuli svá jednání do laciných jídelen. Prestižní právníci byli spatřeni v restauracích, které přijímají stravenky. Příslušnice společenské smetánky na večírky občas dorazí v modelech, které už měly jednou na sobě.


Deník Wall Street Journal s nelíčenou dávkou empatie konstatuje, že „nesmírně bohatí zažívají krušné časy", a následně referuje, že stále více finančně strádajících plutokratů se při svých cestách musí spokojit s ojetým Bentleym. A po pravdě řečeno, ve svém každoročním přehledu nejbohatších lidí světa časopis Forbes uvádí, že počet miliardářů se během minulého roku snížil z 1125 na 793, přičemž celková hodnota jejich aktiv poklesla z 4,4 na 2,4 bilionu dolarů.


Známky toho, že bohatým dnes pšenka příliš nekvete, jsou všudypřítomné. Televizní reality show Paris Hiltonové musela snížit svůj rozpočet o 10 procent. Bezplatné akce pořádané ve veřejných knihovnách jsou hojně vyhledávány ratolestmi horních deseti tisíc. A bohatým se nedaří přesvědčit Kongres, aby snížil nenáviděnou daň z nemovitosti, jejíž pěst na ně dopadá, kdykoliv si pro některého z jejich movitých souputníků přijde Zubatá.


Na záplavě příběhů o nelehkém údělu majetné třídy není nic překvapivého. Novináře už nudí psát o hladovějících dětech, dělnících z automobilek vyhozených na dlažbu a zbídačených učitelích; tyto truchlivé zprávy po nějakém čase získají punc všednosti. Bohatí jsou nesrovnatelně vděčnější materiál; jejich životy jsou pestřejší, umí se vyjadřovat s větší noblesou než ostatní společenské třídy a jsou nevyčerpatelnou zásobárnou úsměvných historek o tom, jak drasticky dopadá krize na jejich majetkové poměry: „Museli jsme zrušit oslavu výročí v chrámu Boha slunce v Luxoru a propustit pět someliérů! Umíte si to představit?"


Za normální recese se „hrůzyplným“ historkám o bohatých dostává vděčného přijetí. Je notoricky známo, že Američanům není vlastní instinktivní nenávist k bohatým. Americká společnost vyznává kult osobní iniciativy. Jak říká jedno staré rčení, Američan vidí chlápka v cadillacu a sní o tom, že jednoho dne také bude řídit velké auto, kdežto Francouz vidí chlápka v cadillacu a sní o tom, že ho z něj jednoho dne vytáhne a přinutí ho chodit po svých, jak to dělají všichni ostatní.


Jedním z důvodů, proč tento konsenzus fungoval tak dlouho, je skutečnost, že až doposud za skutečně těžkých časů měli bohatí tolik dobrého vkusu, že se snažili být co nejméně vidět. Nepsaný zákon majetné třídy totiž stanoví, že když se nezaměstnanost vyhoupne nad 8 procent, je načase zakotvit jachtu, odložit pálku na pólo a navléci si na sebe nějaké řádně obnošené jezdecké šponovky. A je také na čase začít si hlídat vyřídilku.


Nepatřím k militantním populistům, kteří podněcují nenávist k bohatým. Je mi známo, že majetní zaplatí na daních víc než kdokoliv z nás, velkoryse financují muzea a operní domy a kde jen mohou, tam zakládají skvostné veřejné parky. Musí ale pochopit, že nynější recese náleží obyčejným lidem a že nemohou být její součástí.


Toto není obyčejná recese. To není přechodný hospodářský pokles, který bude za námi, než řekneme švec, jak tomu bylo v letech 2001 a 2002. Bude to ta nejhorší recese, jakou většina lidí ve svém životě zažije. Tento druh krizí nejde příliš dohromady s žoviálními historkami. Bohatí musejí pochopit, že nejsme všichni ve stejné kaši. Plány na penzi některých z nás vzaly za své. Lidé přišli o své domy. Budoucí generace budou po celá desetiletí zatížené dluhy. Někteří lidé budou bez práce celá léta. Jiní už ji nikdy nenajdou.


Většina z nás si s tím dokáže poradit. Když chceme, umíme zatnout zuby. Jediné, co nedokážeme snášet, jsou další historky o saúdských miliardářích, kteří se nechali napálit na burze nebo o příslušnicích společenské smetánky, které se na slavnostním večeru objevily v obnošených róbách, či o vysoce postavených manažerech, kteří obědvali u McDonalda. Tohle je tragédie obyčejných lidí; nesnažte se přivlastnit si ji. Raději udělejte něco užitečného a jděte si naleštit své ojeté Bentley. Nebo si na to najměte někoho z nás. Pár drobáků navíc by nám bodlo.


Joe Queenan je newyorský kulturní kritik a filmový recenzent. Pravidelně přispívá do New York Times Book Review, Los Angeles Times, Guardianu a dalších periodik.


Převzato z Literárních novin

Foto: zdroj


0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments