Říká se, že Evropa musí odolat pokušení stát se velkým Švýcarskem, místem namyšleným, bohatým a odříznutým. Soudě podle evropských lídrů a hry, jíž 19. listopadu obsadili dva přední evropské posty, je ale před Unií ještě jedno nebezpečí: nestát se velkou Belgií.
Mnoho evropských států si libuje v nejasné koaliční politice, v rozdělování postů mezi znepřátelené strany. Belgie zvlášť. Všechny belgické vlády jsou velkými koalicemi, sjednocují strany, které se navzájem nesnášejí, obsazují ministerstva podle fixních kvót z francouzsky a holandsky hovořících komunit. Kde je spojitost se zvolením Hermana Van Rompuye prezidentem Evropské rady a Catherine Ashton coby novou představitelkou zahraniční politiky? Ve slabosti pro koaliční politiku, při níž hledání „rovnováhy" až příliš často přebíjí talent či zásluhy.
Výběr obou person určil vítěze i poražené. Mezi poražené můžeme počítat ty, kteří chtěli „zastavovat dopravu" ve Washingtonu a Pekingu. Van Rompuy byl premiérem Belgie méně než rok. Prosadila jej Francie s Německem coby skromného konzervativce z malé evropské země, který povede evropské summity, aniž by je zastínil. Lady Ashton prý zase vychází se svými kolegy. Po skončení summitu byl Nikolas Sarkozy tázán, proč byla vybrána právě ona. Uvedl tři důvody: protože panoval názor, že by vysoký post v EU měla zastávat žena, protože k „vyrovnání" Van Rompuye bylo zapotřebí zástupce levého středu a protože tento post „chtěli naši britští přátelé".
Největšími vítězi se pravděpodobně staly panevropské politické strany, které spojují unijní politiky na pravém a levém středu. Voliči tyto zastřešující subjekty, shodné s frakcemi v Evropském parlamentu, téměř neznají. Středolevicová Strana evropských socialistů (PES) spojuje bývalé komunisty z východní Evropy a norské sociální demokraty. Přesto se většina norských socialistů staví k volnému trhu pozitivněji než některé formálně středopravicové strany ve Francii nebo Řecku, jež patří do „pravicové" Evropské lidové strany (EPP).
Velká Británie je jako obvykle jinde. Labouristická strana je od PES příliš napravo. Konzervativci byli tak zděšeni federalistickými sklony EPP, že ji nedávno opustili. Euroskeptiky to sice potěšilo, ale strana tím ztratila mnoho vlivu. Již na počátku října se PES a EPP domluvily na rozdělení obou postů mezi sebe s tím, že pravý střed získá post prezidenta. To vyřadilo Tonyho Blaira. Gordon Brown jej i přesto prosazoval až do konce. Dva týdny před volbou to byl už jen taktický manévr. Pár hodin před samotným summitem Blairovu kandidaturu stáhl – výměnou za post šéfa zahraniční politiky.
K dohodě došlo na setkání lídrů PES. Seznam hostů připomínal spíše kvíz než prezenční listinu těch, již „řídí" svět. Vedle známějších jmen jako José Luis Rodríguez Zapatero ze Španělska zahrnoval Boruta Pahora (pokud se ptáte, je to premiér Slovinska), Poula Nyrup Rasmussena (prezident PES) a Martina Schultze (předseda frakce PES v Evropském parlamentu). Brown nabídl tři jména: lorda Mandelsona, Geoffa Hoona a lady Ashton. Mandelson byl hrubý, Hoon ušpiněný iráckou válkou a navíc všichni chtěli ženu.
Cesta ale byla trnitá. Před několika týdny vyšlo najevo, že Zapatero se snažil Browna přesvědčit, aby na post prezidenta Evropské rady kandidoval sám. Řada evropských vlád chtěla za představitele zahraniční politiky současného britského ministra zahraničních věcí Davida Milibanda. Ten však upřednostnil domácí politiku. Předseda Komise José Manuel Barroso prosazoval lady Ashton také proto, že jako bývalá členka Komise by vůči němu měla být loajální. (Šéf zahraniční politiky se bude zodpovídat jak Komisi, tak národním vládám.)
Lisabonská smlouva nejvíce posílila panevropské strany. Tato nezajímavě vypadající změna znamená, že komisaře a jeho kolegy musí zvolit absolutní většina poslanců. Pro světové lídry typu Gordona Browna zvyklé na většinové vládnutí bude „lisabonská" EU zcela novým prostředím. Ti druzí, třeba Nicolas Sarkozy, mezitím chytře využili hrozbu nesouhlasu Evropského parlamentu, aby odepsali všechny ty, kteří se jim nehodili.
To je svět koaličních dohod, podílů a procedurálních potyček. Nyní jsme všichni Belgičané.
Z časopisu The Economist, 28. listopadu 2009 přeložila a redakčně upravila Iveta Frízlová.
Převzato z Revue Politika
