Eurofrenie – duševně rozpolcená Evropa

Podle slovníku je schizofrenie „dlouhodobá duševní porucha obnášející rozpad vazby mezi myšlením, emocemi a chováním, která způsobuje chybné vnímání, nepřiměřené jednání a pocity, duševní rozklad a odklon od reality a osobních vztahů k obrazotvornosti a klamným představám“. Evropa dnes trpí touž chorobou, jen v mnohem větším měřítku. Nejde o to, že by finanční a politické vedení Evropské unie bylo ve sporu s jejími občany. Evropa spíš připomíná tělo, v němž bojují o nadvládu dvě různé mysli.

Jedna hemisféra tohoto rozštěpeného mozku, tedy politicko-finanční elita, je přesvědčena, že Evropská unie je vize, za níž je nutno jít s téměř náboženskou neochvějností, bez ohledu na náklady a na argumenty opozice. Druhá hemisféra „eurofrenického“ mozku, tedy běžní občané Unie, si v drtivé většině nepřejí integraci „za každou cenu“. A v některých regionech (a není jich málo) si nepřejí vůbec žádnou integraci.

Příznaky rozpolcení euroosobnosti

Eurofrenie, stejně jako schizofrenie u mnoha lidí, byla v několika uplynulých letech – přesněji od roku 1999, kdy vznikla monetární unie – přítomna jen v latentní podobě, jelikož všechno šlo jako po másle.

To je normální… a zcela předvídatelné – už jste někdy zažili, že by schizofrenik své nemoci propadl v okamžiku, kdy se mu daří, je šťastný a právě si zasouložil? Jistěže ne. „Epizodka“ se ho zmocní pouze v době stresu či úzkosti.

Totéž platí pro eurofrenii. Mezi lety 1999 až 2008 bylo všechno krásné a báječné, ačkoli určité příznaky se již projevovaly. Vlastně jich byla spousta:

– Žádná země nikdy nehlasovala v referendu pro monetární unii. Ani jedna. Evropská monetární integrace vznikla buď nařízením shora, nebo usnesením legislativy navzdory vůli lidu.

– Švýcarsko není členem eurozóny. Politické vedení Unie si to sice velice přálo, země však mohla vstoupit do monetární unie pouze prostřednictvím celonárodního referenda a švýcarští politici věděli, že každé takové hlasování by prohráli na celé čáře.

– V zemích, kde se Evropská ústava roku 2005 schvalovala prostřednictvím referenda – Španělsko, Francie, Nizozemí, Lucembursko – skončil dotyčný dokument tak neslavně, že ostatní země z referenda raději vycouvaly. Ve Španělsku byla ústava schválena, ovšem při nejnižší volební účasti v historii země, ve Francii a v Nizozemí byla jednoznačně odmítnuta. A to mluvíme o roku 2005, kdy Evropa zažívala boom. Než dál pokoušet štěstí s referendy, nahradila Evropská unie ústavu Lisabonskou smlouvou, což byl lstivý úskok, který obešel demokratický proces. Evropští politici každopádně dosáhli svého.

Tyto příklady podtrhují jedno ústřední téma:

Občané Evropy si nikdy nepřáli totální integraci, dokonce ani v těch nejoptimističtějších dobách, zatímco evropští politici na ní neústupně trvali.

Dnes už nás dávno nezalévá hřejivý zlatý přísvit evropské konjunktury. Právě naopak, Evropa čelí ošklivé krizi solventnosti. Přirozeně tudíž směřujeme k manické fázi eurofrenie.

Základní problém současné krize spočívá v tom, že země na evropské periferii, tedy Řecko, Irsko, Portugalsko, Španělsko a Itálie, se příliš zadlužily u bank sídlících v jádru eurozóny, tedy ve Francii, Německu a Nizozemí, a teď je nejsou s to své dluhy splácet. O mnoho složitější to není. Dalo by se tvrdit, že evropské národy si žily nad poměry, protože jejich politici v podstatě upláceli občany falešným bohatstvím nakoupeným za vypůjčené peníze, aby souhlasili s Evropskou unií a eurozónou. Ale to je téma na jiný článek.

Doktoři zvolili špatnou léčbu

Z bažiny nesplatitelných státních dluhů lze uniknout pěti různými způsoby:

1. Vyhlásit bankrot.

2. Restrukturalizovat dluh, kdy zkrátka přijdou obě strany.

3. Nafouknout měnu, jak to právě dělají Spojené státy.

4. Půjčit postižené zemi další peníze, v podobě různých záchranných balíčků, což ovšem jen odsouvá problém do budoucna.

5. Utáhnout si opasky neboli zavést úsporná opatření.

Možnost č. 1 nikomu nepomůže a v krátkém období rozvrátí celou ekonomiku. Možnost č. 3, tedy inflace, je velmi neprozíravá, zvlášť pro tak mladou měnu jako euro; rozjede-li Evropská centrální banka inflaci, může rozpoutat paniku. Možnost č. 4, tedy vytlouct dluh dluhem, jen odkládá soudný den do budoucna a dále zvyšuje dluhovou zátěž. A možnost č. 5, tedy úsporná opatření, oslabí ekonomiku natolik, že ohrozí její schopnost dostat se z dluhové pasti prostřednictvím hospodářského růstu.

Nejrozumnějším řešením je samozřejmě možnost č. 2, tedy restrukturalizace dluhů postižených zemí, stejně jako tomu bylo v případě dluhové krize latinskoamerických zemí v 80. letech minulého století, kdy se na ztráty složili všichni stejným dílem. Banky a ostatní věřitelé dostanou „sestřih“, země jsou potrestány pevným splátkovým kalendářem a ztíženým přístupem k úvěru. Každý dostane ránu, ale nikdo nezemře. Všichni se otřepou a pokračují dál – pohmoždění, ale jinak v pořádku. Sáhlo tedy politické a ekonomické vedení EU po rozumném řešení?

Jasně – a taky naučilo prasátka PIIGS létat…

Politické a ekonomické vedení EU si kolektivně zvolilo možnosti č. 4 a 5. Nesolventním národům – Portugalsku, Itálii, Irsku, Řecku a Španělsku – půjčí další peníze a na ramena jim tak naloží další dluhové břímě. A politicky slabší státy, zejména Řecko a Irsko, nutí k okamžitým úsporným opatřením, ovšem ty ostatní budou brzy následovat.

Hlavouni kopou za banky

Další půjčky a záchranné balíčky nic neřeší, jen odsouvají problém do budoucna a zároveň ho zvětšují.

Úsporná opatření ekonomiku samozřejmě oslabují a zpomalují. A pomalá ekonomika s sebou nese celou řadu svých vlastních problémů – nezaměstnanost, chudobu seniorů a mladých, všeobecnou nespokojenost a tak dále.

Leč vedení Evropské unie zůstává ledově klidné. Po cestě záchranných balíčků a úsporných opatření je rozhodnuto jít stůj co stůj, děj se co děj. To mi přijde zvláštní. Je to jako dávat narkomanovi další heroin a zároveň jej přemlouvat, aby s drogami přestal. Trošku schizofrenní, ne? Proč tedy evropští politici neoblomně trvají na dalších půjčkách a škrtech? Odpověď je nabíledni:

Pro současnou krizi eurozóny platí, že vládnoucí třída Evropy ztotožnila své vlastní blaho s blahem bankovních ústavů, na úkor blaha evropských občanů a celého kontinentu.

Staré rčení praví: Dlužíš-li bance milion, máš problém. Pokud jí ale dlužíš miliardu, má problém ona. A na naši situaci to sedí nekonečně lépe. Dluhová krize evropských zemí představuje pro evropské banky smrtelné nebezpečí.

Co byste asi zemím PIIGS radili, kdybyste byli banka? Inu, buď si vzít další půjčky a těmi splatit ty staré, a když to nezafunguje, tak zavést úsporná opatření, rozprodat veřejné statky a z takto získaných peněz splatit úvěry. A přesně to dnes dělá i evropské politické vedení – ohroženým zemím dává další půjčky a Řecko s Irskem nutí ke škrtům.

Vše, co evropští politici dělají již od počátku globální finanční krize, slouží pouze zájmům bank, nikoli zájmům lidí. Záchrany bank, záchrany států, úsporná opatření, prostě všechno. Banky získaly, lidé přišli zkrátka.

Chcete příklady? Těch mám celou nůši:

– Brian Cowen, Irsko: V září 2008, na vrcholu globální finanční krize, vystoupil a nevysvětlitelně se zaručil za všechny pohledávky irských bank. Irsko je dnes na dně právě vinou tohoto rozhodnutí. Zcela zbytečného, protože v té době byl irský stát plně financovaný a v pohodě. Ale jakmile premiér Cowen podepsal ty strašlivé záruky, v podstatě znárodnil všechny bankovní ztráty. Proto dnes Irsko figuruje na seznamu ohrožených pacientů a proto jej Mezinárodní měnový fond a Evropská centrální banka nutí k dalším půjčkám a škrtům.

– Angela Merkelová, Německo: Zachránila tzv. Landesbanken, tedy státem vlastněné spořitelny, které se před vypuknutím krize v roce 2008 dopustily několika děsivých přehmatů, a pak se zasazovala o další půjčky zemím PIIGS, aby se měly Landesbanken na čem zahojit. Je přitom jasné, že kdyby Německo neposkytlo Řecku a ostatním zemím další úvěry, následoval by bankrot a ono by muselo spolknout ještě větší ztráty.

– Dominique Strauss-Kahn, Mezinárodní měnový fond: DSK nebyl žádný paladin, žádný ochránce chudých a bezmocných. Byl to příslušník establishmentu a opatření, která v rámci MMF uplatňoval vůči Řecku a ostatním zemím PIIGS, neměla dlouhodobý, trvalý charakter. DSK jen vyjednával další půjčky nesolventním zemím, další záchranné balíčky. Jinými slovy zametal problémy pod koberec, kocovinu „léčil“ dalšími panáky. Proč? Inu protože měl políčeno na funkci francouzského prezidenta. Nehodlal se k francouzským bankám, které vězí v půjčkách zemím PIIGS až po uši, obrátit zády a nechat je napospas „sestřihu“. Nucený sestřih je možná jediným rozumným východiskem z krize, jenže DSK by si jím znepřátelil samotné jádro svých příznivců – francouzské finanční kruhy. Neroňte tedy nad Dominiquem slzy jako nad nějakým padlým hrdinou, protože tím on rozhodně není. Je to akorát ubohá figurka, která si neuhlídala pindíka.

A když už jsem v ráži – nevěřím ani na sekundu, že to na něj někdo narafičil. Skutečnost, že jeho právník prakticky okamžitě vypustil zkušební balonek a prohlásil, že šlo o konsenzuální sex, prakticky vylučuje možnost falešného obvinění. Obzvlášť pitomé je pak tvrzení, že mu schválně nastrčili neodolatelnou fešandu, protože Laetitia Casta tahle západoafrická pokojská rozhodně není. Sečteno a podtrženo, žádnou boudu nikdo na nikoho neušil, DSK se potopil sám, vlastním neuvěřitelně špatným úsudkem.

– Christine Lagardeová, Francie: Tahle mrcha posedlá abstinencí, růžičkovou kapustou a jógou neústupně trvala na tříprocentním kapitalizačním požadavku v rámci regulačního balíku Basel III. Tvrdila přitom, že kdybychom banky nutili vlastnit vyšší podíl původního kapitálu (Tier 1), zardousili bychom růst. Tak tenký kapitálový polštář samozřejmě znamená, že každá větší rána může francouzskou banku srazit do propasti nesolventnosti a zhoršit průběh krize. Tříprocentní polštář navíc de facto chrání banky před jakýmkoli „sestřihem“, leda by je nechala francouzská vláda padnout, což se samozřejmě nikdy nestane. Francouzská vláda se tudíž musí chtě nechtě postavit na stranu každého, kdo volá po zavedení úsporných opatření v zadlužených zemích. Přesně to dnes Lagardeová dělá! A tuhle stupidní krávu – nebo zkorumpovanou přisluhovačku banksterů – vybrali jako potenciální kandidátku na vedoucí post Mezinárodního měnového fondu! Lagardeová mimochodem, stejně jako Strauss-Kahn, rovněž pošilhává po francouzských prezidentských volbách v roce 2017, takže kdyby se opravdu stala šéfkou fondu, nejednala by v zájmu zemí, kterým má tahle instituce pomáhat, nýbrž výhradně v zájmu francouzských bank.

Výše uvedení politici však nejsou jedinými klíčovými hráči, nýbrž pouhým reprezentativním vzorkem oné sorty eurokratů, kteří dnes celý ten cirkus řídí.

Vzpoura proti eurokracii

Vše, co tito lidé až dosud udělali, bylo výhradně v zájmu finančních kruhů, nikoli občanů Evropy. Možná tak nečinili úmyslně, jenže na úmyslech nezáleží. Jde o výsledky… Právě na ně reaguje druhá, občanská, polovina našeho eurofrenického pacienta:

– Dánsko: Dánové – kteří ani nejsou členy eurozóny – nedávno obnovili pohraniční kontroly. Dosud ještě umožňují lidem vstup do země bez pasu, ale když je teď systém znovu aktivní a funkční, dokážou zavřít hranici během pěti sekund (a to jste si mysleli, že Amerika to s ochranou hranic přehání – Dánsko sousedí s Německem a Švédskem!).

– Finsko: Strana Praví Finové zaznamenala v nedávných parlamentních volbách fenomenální úspěch s programem typu „Finsko Finům, cizincům nasrat“. Získali téměř dvacet procent hlasů, ve dvousetčlenném parlamentu mají 39 křesel a stali se důležitým hráčem ve finské politice. Víc dodávat netřeba.

– Řecko: Řekové se bouří a jejich společnost se hroutí. I střízliví lidé si už začínají říkat, jestli se vlády nad zemí nezmocní další vojenská diktatura.

– Španělsko: Nezaměstnanost na dvaceti procentech, nezaměstnanost mladých přesahuje čtyřicet procent, lidé protestují (prozatím většinou mírumilovně) a jsou celkově pořádně naštvaní. Mezinárodní měnový fond a Evropská centrální banka bombardují Španělsko penězi, ale všem je jasné, že se tím jen odkládá nevyhnutelné.

Banksteři u kormidla

Zkrátka a dobře, občané Evropy si dnes přejí už jen jediné – prchnout z potápějící se lodi, třebaže evropská politicko-finanční elita se vší silou snaží udržet tenhle nesourodý Titanik nad hladinou.

Aby bylo jasno, nemyslím si, že svrchovaná vůle lidu je vždy a za všech okolností moudrá. Demokratická většina se občas rozhoduje pošetile a podporuje stupidní politická opatření. To není kontroverzní tvrzení, důkazů máme nepočítaně – například prohibici.

To, že evropské vedení prosazuje integraci celého světadílu proti vůli lidí, není samo o sobě hanebné. Základním smyslem evropské integrace – a na to se často zapomíná – je připoutat k sobě Německo a Francii tak těsným svazkem, že už proti sobě nikdy nevytáhnou do zbraně, jak to měly obě země v posledním tisíciletí ve zvyku.

Ale pokud jde o tuto konkrétní dluhovou krizi, jsou andělé na straně lidí a čerti na straně politiků. Ať už je za tím korupce, politická kalkulace, nebo něco jiného, vládnoucí třída se snaží zachránit bankovní systém… na úkor všech ostatních.

Rozpad osobnosti jako předstupeň rozpadu fyzického

Evropská dluhová krize teprve začíná, její nejhorší fáze ještě není za námi. Za námi vlastně ještě není ani její prostřední fáze. Pročež bychom se měli zamyslet nad následujícím: Zatímco se budou dál rozevírat nůžky mezi evropskými občany a politiky – to znamená, že lidé budou dál trpět důsledky politických rozhodnutí a politici budou dál slepě sloužit zájmům finančního sektoru na úkor lidí – dají se očekávat silnější společenské otřesy, a to nejen v periferních zemích, ale i v samotném jádru eurozóny. Pokud tedy evropské vedení nepochopí, že hájit zájmy finančních kruhů znamená útočit na zájmy evropských občanů, rozpad Evropské unie je jen otázkou času.

A protože k přehodnocení ústřední, stěžejní filozofie vždy dochází, až když už je příliš pozdě, je nanejvýš pravděpodobné, že tahle krize opravdu skončí rozpadem eurozóny. A možná i celé Evropské unie.

***

Gonzalo Lira je americký spisovatel a finanční komentátor.

Převzato z blogu Aleše Drobka na Aktuálně