Evropa ve 12 lekcích: 4. Jak Evropská unie funguje?

I. Rozhodovací trojúhelník

Evropská unie není ani pouhou konfederací států ani federálním státem. Ve skutečnosti se jedná o nový typ struktury, které neodpovídá žádná tradiční právní kategorie. Politický systém EU představuje historický unikát, který se neustále vyvíjí již přes 50 let.

Evropský parlament: jeho hlas je i Vaším hlasem.

Smlouvy („primární“ právo) jsou základem pro rozsáhlou soustavu „sekundárních“ právních předpisů, které mají přímý dopad na každodenní život občanů EU. Sekundární právo se skládá se zejména z nařízení, směrnic a doporučení přijatých orgány EU.

Předpisy a politiky EU obecně jsou výsledkem rozhodnutí institucionálního trojúhelníku, který tvoří Rada (zastupující vlády členských států), Evropský parlament (zastupující občany) a Evropská komise (orgán nezávislý na vládách členských států, který prosazuje kolektivní evropský zájem).

(a)  Rada Evropské unie a Evropská rada

Rada Evropské unie (rovněž známá pod názvem „Rada ministrů“) je hlavním rozhodovacím orgánem EU. Členské státy EU se každých šest měsíců střídají v předsednictví Rady . Každého zasedání Rady se účastní jeden ministr z každé členské země EU. To, který ministr se účastní, závisí na projednávané agendě, např. to může být zahraniční politika, zemědělství, průmysl, doprava, životní prostředí atd.

Rada má legislativní pravomoc, kterou v rámci postupu spolurozhodování sdílí s Evropským parlamentem. Rada a Evropský parlament také nesou stejnou odpovědnost za přijetí rozpočtu EU. Rada rovněž uzavírá mezinárodní dohody vyjednané Komisí.

Podle Smluv musí Rada přijímat svá rozhodnutí podle předmětu hlasování buď prostou většinou, kvalifikovanou většinou  hlasů nebo jednomyslně.

U důležitých otázek, jakými jsou například změny Smluv, zahájení nové společné politiky nebo souhlas s přistoupením další země k Unii, musí Rada přijmout rozhodnutí jednomyslně.

Ve většině případů se rozhodnutí přijímají kvalifikovanou většinou hlasů. To znamená, že rozhodnutí Rady je přijato, pokud bylo podpořeno určitým minimálním počtem hlasů. Počet hlasů každého státu zhruba odráží počet jeho obyvatel.

Evropská rada se v zásadě setkává čtyřikrát za rok. V jejím čele je prezident nebo předseda vlády země, která v daném období předsedá Radě Evropské unie. Předseda Evropské komise se účastní zasedání jako plnoprávný člen.

Maastrichtskou smlouvou se Evropská rada oficiálně stala iniciátorem hlavních politik Unie a získala oprávnění rozhodnout v obtížných otázkách, na něž nedokázali najít společnou odpověď ministři, kteří jednali v Radě Evropské unie.

Evropská rada rovněž řeší naléhavé mezinárodní problémy v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP), která umožňuje EU zaujímat jednotný postoj k diplomatickým otázkám.

(b)  Evropský parlament

Evropský parlament je volený orgán, který zastupuje občany EU. Vykonává politický dohled nad činností EU a podílí se na legislativním procesu. Od roku 1979 jsou poslanci Evropského parlamentu voleni v přímých všeobecných volbách, které se konají každých pět let.

Plenární zasedání Evropského parlamentu se obvykle konají ve Štrasburku a ostatní zasedání v Bruselu. Parlament má 20 výborů, které připravují jeho plenární zasedání, a řadu politických skupin, které se obvykle setkávají v Bruselu. Generální sekretariát sídlí v Lucemburku a Bruselu.

Parlament se účastní práce na legislativě EU na trojí úrovni:

• V rámci postupu „ spolupráce “ , zavedeného Jednotným evropským aktem v roce 1987, se Evropský parlament vyslovuje k návrhům směrnic a nařízení připravených Evropskou komisí, která je následně s přihlédnutím ke stanovisku Parlamentu může příslušným způsobem pozměnit.
• Druhým postupem, používaným také od roku 1987, je „ souhlas “ . Podle tohoto postupu musí Parlament schválit mezinárodní dohody vyjednané Komisí a jakékoli navrhované rozšíření Evropské unie.
• Třetím postupem je „ spolurozhodování “ , zavedené Maastrichtskou smlouvou (1992). Tento postup dává Parlamentu stejné pravomoci jako Radě při přijímání legislativy, která se týká celé řady významných otázek, včetně volného pohybu pracovních sil, vnitřního trhu, vzdělávání, výzkumu, životního prostředí, transevropských sítí, zdravotnictví, kultury, ochrany spotřebitelů atd. Evropský parlament má pravomoc zamítnout předpisy navrhované pro tyto oblasti, pokud absolutní většina jeho poslanců hlasuje proti „společnému postoji“ Rady. Smlouva v takových případech stanoví dohodovací řízení.

Evropský parlament a Rada také nesou stejnou odpovědnost za přijetí rozpočtu EU. Parlament může navrhovaný rozpočet zamítnout a již tak několikrát učinil. Pokud k tomu dojde, musí začít celé rozpočtové řízení od začátku. Evropská komise podává návrh rozpočtu a Evropský parlament a Rada ho projednají. Parlament plně využívá své rozpočtové pravomoci k ovlivnění tvorby politik Společenství.

V neposlední řadě je Evropský parlament orgánem, který vykonává demokratickou kontrolu nad Unií. Má pravomoc rozpustit Komisi tak, že jí hlasováním vysloví nedůvěru. Potřebuje k tomu dvoutřetinovou většinu. Parlament rovněž klade Komisi a Radě ústní a písemné dotazy, kterými kontroluje každodenní řízení politik EU. Kromě toho předseda Evropské rady informuje Parlament o rozhodnutích, které Rada přijala.

(c)  Evropská komise

Komise je třetím vrcholem institucionálního trojúhelníku, který řídí a spravuje Evropskou unii. Její členové jsou jmenováni na pět let na základě dohody mezi členskými státy schválené Evropským parlamentem. Komise je odpovědná Parlamentu a musí kolektivně rezignovat, pokud jí Parlament hlasováním vyjádří nedůvěru.

Od roku 2004 má v Komisi každý členský stát jednoho komisaře.

Komise je při výkonu svých pravomocí do značné míry nezávislá. Jejím úkolem  je pracovat ve společném zájmu, což znamená, že nesmí přijímat pokyny žádné vlády členského státu EU. Jakožto „strážkyně Smluv“ zajišťuje provádění nařízení a směrnic přijatých Radou a Parlamentem v členských státech. V případě jejich neuplatňování může Komise podat u Soudního dvora žalobu na zemi, která neplní své povinnosti, aby ji donutila jednat v souladu s právem EU.

Jakožto výkonný orgán EU Komise realizuje rozhodnutí Rady, například v oblasti společné zemědělské politiky. Má širokou pravomoc při řízení společných politik EU, například v oblasti výzkumu a technologie, rozvojové pomoci, regionálního rozvoje atd. Spravuje také rozpočet těchto politik.

Úředníci Komise pracují v 36 „ generálních ředitelství “ (DG) a útvarech sídlících zejména v Bruselu a Lucemburku.

II. Další instituce a orgány

(a)  Soudní dvůr

Soudní dvůr Evropských společenství, který sídlí v Lucemburku, se skládá z jednoho soudce z každé země EU a z 8 generálních advokátů. Jsou jmenováni na základě společné dohody vlád členských států na období šesti let s možností opětovného jmenování na další období. Jejich nestrannost je zaručena. Úkolem Soudního dvora je zajistit dodržování právních předpisů EU a správný výklad smluv a jejich uplatňování.

Soudní dvůr se stará o to, aby bylo právo EU dodržováno – například se postaral, aby se matkám, které se vrací do práce, dostalo spravedlivého zacházení.

(b)  Účetní dvůr

Účetní dvůr byl zřízen v roce 1975 v Lucemburku. Každá země EU v něm má jednoho zástupce, jmenovaného na období šesti let na základě dohody členských států konzultované s Evropským parlamentem. Účetní dvůr kontroluje, zda byly všechny příjmy a výdaje EU získány a vynaloženy řádným způsobem a podle zákona a zda je dobře spravován rozpočet EU.

(c)  Evropský hospodářský a sociální výbor

Když přijímají rozhodnutí v mnohých oblastech politik, Rada a Komise konzultují Evropský hospodářský a sociální výbor ( EHSV ). Jeho členové, kteří jsou jmenováni Radou na čtyřleté období, zastupují různé hospodářské a sociální zájmové skupiny, které dohromady tvoří „organizovanou občanskou společnost“.

(d)  Výbor regionů

Výbor regionů , který byl zřízen podle Smlouvy o Evropské unii, se skládá ze zástupců regionálních a místních orgánů, kteří byli navrženi členskými státy a jmenováni Radou na čtyřleté období. Podle Smlouvy musejí Rada a Komise konzultovat Výbor regionů v otázkách, které se týkají regionálních zájmů. Výbor rovněž může vydávat stanoviska z vlastní iniciativy.

(e)  Evropská investiční banka

Evropská investiční banka ( EIB ) se sídlem v Lucemburku poskytuje méně rozvinutým regionům EU pomoc ve formě půjček a záruk a pomáhá zvýšit konkurenceschopnost podniků.

(f)  Evropská centrální banka

Evropská centrální banka ( ECB ) se sídlem ve Frankfurtu odpovídá za správu eura a za měnovou politiku EU (viz kapitola 7: „Hospodářská a měnová unie (HMU) a euro“).

Zdroj