Evropská zpátečka

Joschka Fischer

BERLÍN – Legendární americký investor Warren Buffet kdysi prohlásil: „Kdo plaval nahý, zjistíte, až když za odlivu opadne voda.“ Tato konkrétní moudrost se sice týkala situace firem za hospodářské krize, ale lze ji uplatnit i u států a ekonomik.

 

V Evropě tato situace vyvolává narůstající znepokojení, protože světová hospodářská krize neúprosně odhaluje chyby a meze Evropské unie. Ostatně právě teď je zřejmé, o co Evropa v prvé řadě přišla odmítnutím ústavní smlouvy: o víru v sebe samotnou a ve společnou budoucnost.

 

Amerika se za současné krize, nejhorší od roku 1929, volbou Baracka Obamy rozhodla pro skutečně nový začátek a teď prochází jistým přerodem. Naproti tomu mezi členy EU jako by se skaždým dalším dnem zvětšovaly vzdálenosti. Evropa na svém přerodu nepracuje a namísto toho pod náporem krize a vnitřních rozporů hrozí, že se obrátí knárodnímu egoismu a protekcionismu minulosti.

 

Evropa má dnes společnou měnu a Evropskou centrální banku (ECB) a ty už se během nynější finanční krize projevily jako bašty ochraňující měnovou stabilitu. Jakékoli oslabení těchto dvou institucí by způsobilo vážnou újmu společným evropským zájmům. Chování vlád členských zemí EU za posledních několik měsíců ale vyvolává vážné pochybnosti, zda na věc pohlížejí také tak.

 

Čím déle krize trvá, tím zřetelněji vychází na povrch, že společná měna a ECB samy na ochranu společného trhu a evropské integrace nestačí. Bez společných hospodářských a finančních politik, koordinovaných přinejmenším v okruhu členů eurozóny, je v bezprecedentním ohrožení soudržnost – ba přímo existence – jak společné měny, tak EU. Jistěže, krize dusí země po celém světě. Jenže uvnitř  EU i eurozóny existují zásadní rozdíly a ekonomické nevyváženosti, které se promítají třeba do čím dál větší rozbíhavosti úrokových sazeb.

 

V Itálii, Španělsku, Irsku, Portugalsku a Řecku se překotně rozplývá důvěra, kdežto silnějším ekonomikám v severní Evropě se daří líp, byť i ty mají co dělat. Pokud by to trvalo i nadále, což by možná zapříčinilo faktický konec maastrichtských kritérií a vzestup protekcionismu ve formě průmyslových subvencí, vážně by to ohrozilo euro. Není těžké si představit, co by krach eura znamenal pro EU jako celek: katastrofu historických rozměrů.

 

Začínají teď navíc střemhlav padat nové členské státy EU ve východní Evropě, které nemají ani ekonomickou sílu, ani politickou stabilitu dlouholetých členů. Vzhledem k rozsahu jejich vlivu na některé státy eurozóny, například na Rakousko, tato krize postihne přímo i oblast společné měny. Sedět a čekat je tudíž špatná strategie.

 

Nemáme jediný důvod k přesvědčení, že současná světová hospodářská krize už dosáhla dna. Budeme-li tedy předpokládat, že ještě zesílí, Evropa bude zakrátko stát před chmurnou volbou: buď bohatší a stabilnější ekonomiky na severu – v prvé řadě největší evropská ekonomika, tedy Německo – nasadí své rozsáhlejší finanční prostředky na pomoc slabším ekonomikám eurozóny, anebo bude ohroženo euro a společně s ním celý projekt evropské integrace.

 

Proč potom tedy nezavést nové instrumenty, třeba euroobligace, anebo uvnitř EU nevytvořit mechanismus srovnatelný s MMF? Jedno i druhé by bylo nepochybně nákladné, zejména pro Německo, takže by si to stěží získalo oblibu, jenže jiné možnosti by vyšly ještě dráž, ba nejsou vlastně vůbec seriózními politickými alternativami.

 

Institucionálně se nelze vyhnout „evropské ekonomické vládě“ či „posílené hospodářské koordinaci“ (nebo jaký jiný název chcete zvolit), která by byla možná na neformálním základě, a tudíž beze změny všech úmluv.

 

Začalo být bohužel zjevné, že momentálně zadrhává francouzsko-německý motor, který je pro jednotný postup EU zásadní. Slovy sice Francie a Německo říkají, že mají mnoho společného, ale fakta hovoří úplně jiným jazykem. Německo a Francie si téměř ve všech strategických ohledech krizového řízení EU navzájem stojí v cestě – byť paradoxně obě země dělají prakticky totéž. Myslí v prvé řadě na sebe, nikoli na Evropu, která je tak vlastně bez vedení.

 

EU byla a je institucializovaným kompromisem a musí jím zůstat i teď, vprostřed světové hospodářské krize. Pokud Německo a Francie rychle nevyřeší své spory a nenaleznou společnou strategickou odpověď na krizi, uškodí sobě i Evropě jako celku.

 

Nikdy se nesmí zapomínat, že EU je projekt zformovaný kvůli vzájemnému ekonomickému pokroku. Pokud se hospodářské vazby vytratí, znovu se prosadí národní zájmy a projekt rozervou na kusy. Evropě dnes neschází ekonomická síla, ale spíš politická vůle jednat unisono. Tady se vedení musí ujmout Německo a Francie.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky