Evropské odhodlání chátrat

Červen 10, 2010


SAO PAULO – V pompézní argumentaci hledající blýskání na lepší časy v nejponuřejší ze všech situací došla klimatická komisařka Evropské unie k závěru, že skrze globální hospodářskou krizi a recesi se vlastně na všechny usmálo štěstí.

Komisařka Connie Hedegaardová říká, že díky zpomalení ekonomické aktivity bude pro EU snazší dosáhnout svého cíle a do roku 2020 zajistit, aby emise skleníkových plynů byly o 20 % pod úrovní z roku 1990. Hedegaardová je dokonce přesvědčena, že snižování emisí je už tak snadné, že by evropští lídři měli být ctižádostivější a jednostranně usilovat o 30% redukci pod hladinu roku 1990 – což je nápad, který si získal podporu nové britské vlády David Camerona.

Může se zdát, že jde o dobré zprávy, ale není tomu tak, protože existuje silná korelace mezi hospodářským růstem a uhlíkovými emisemi. Téměř ve všech zemích vyšší emise pramení z vyšších temp růstu. Pokud omezíte emise uhlíku, aniž byste zajistili cenově dostupné alternativní zdroje energie, ochabne HDP. Řečeno jinak, prosazováním razantnějšího potlačování emisí Hedegaardová vlastně volá po ještě hlubší recesi.

Stojí za povšimnutí, že držet krok s tempy růstu Spojených států, o rozvíjejících se ekonomikách Indie a Číny ani nemluvě, Evropa nedokázala už před současnými ekonomickými těžkostmi. Je tomu už deset let, co EU přiznala, že aby zůstala ve hře, musí být mimořádně vynalézavá. Odtud vzešla Lisabonská strategie Evropské rady z roku 2000, jejímž jádrem byl závazek zvýšit obecné výdaje za výzkum a vývoj během následující dekády o 50 %. Nic takového Evropa bohužel neudělala; výdaje za výzkum a vývoj se ve skutečnosti od té doby dokonce mírně ztenčily.

To je obzvlášť politováníhodné, protože výzkum a vývoj v oblasti zelené energie je opravdu jedinou dlouhodobě životaschopnou strategií snižování spotřeby fosilních paliv bez mrzačení světové ekonomiky.

Evropští politici se místo toho, zdá se, čím dál silněji kloní k názoru, že globální oteplování je nejnaléhavější problém světa. Někteří konspiračně naladění komentátoři dokonce naznačují, že to má spojitost s evropským nedostatkem konkurenční schopnosti: než aby se Evropa snažila držet krok, říkají, raději se rozhodla najít způsob jak zpomalit všechny ostatní.

Není ale nezbytné přijmout tento machiavelistický názor, aby člověk chápal, že snažit se potlačovat spotřebu fosilních paliv za neexistence praktických alternativ je recept na hospodářskou stagnaci.

Právě to se jeví jako pohnutka, která loni v prosinci na globálním klimatickém summitu v Kodani přiměla Čínu a Indii odmítnout evropské plány. Německý časopis Der Spiegel nedávno získal záznam poslední vyjednávací schůzky. Je poučné poslechnout si bezradné reakce evropských lídrů, mimo jiné Angely Merkelové z Německa, Nicolase Sarkozyho z Francie a Gordona Browna z Británie, když jejich protějšky z rozvojových zemí oznamují, že odmítají své obyvatele upsat pokračující chudobě, aby se tím vyřešil problém, jejž zapříčinily bohaté země.

Snahy oživit v roce 2010 odhodlání dojednat globální dohodu o uhlíkových emisích selhaly. Jak odstupující vedoucí sekretariátu OSN pro změnu klimatu, tak komisařka Hedegaardová přiznali, co všichni vidí: je velice nepravděpodobné, že by na příštím velkém summitu v Mexiku na konci roku bylo dosaženo dohody.

Evropa nicméně pokračuje v prosazování donkichotského kurzu, i bez celosvětové úmluvy o snižování uhlíkových emisí. A nenechme se mýlit: jednostranné omezování emisí EU je nejen ekonomicky škodlivé (Evropu do roku 2020 pravděpodobně přijde odhadem na 250 miliard dolarů ročně), ale také ohromně neúčinné.

Klimatické modely jednotně dokládají, že takové uhlíkové redukce by navzdory veškeré ekonomické spoušti, již by zřejmě zapříčinily, měly na světové teploty jen zanedbatelný vliv. Všeobecně používaný klimaticko-ekonomický model RICE ukazuje nepatrný pokles o 0,05 stupně Celsia během příštích 90 let. Navzdory obrovským výdajům by rozdíl v klimatu byl na konci století prakticky nepostřehnutelný.

Bohužel se zdá, jako by se Evropa rozhodla, že když svět nedokáže vést k prosperitě, měla by se vynasnažit vést svět k úpadku. Tvrdohlavým prosazováním přístupu, který se vší slávou selhal už v minulosti, se Evropa ve světě zřejmě odsune do chronicky chřadnoucího ekonomického postavení, charakteristického úbytkem pracovních míst a prosperity. V těchto vyhlídkách by blýskání na lepší časy horko těžko hledal i ten největší optimista.

Přejít do diskuze k článku