Evropské poručnictví

Březen 7, 2010

Dobré zprávy jsou vzácné; proto se doporučuje začít jimi, třebaže každý schopný reportér samozřejmě dává přednost těm špatným. Moje óda na Evropskou unii bude krátká.

V dějinách našeho světadílu se vyskytuje jen málo desetiletí, v nichž vládl mír. Mezi státy náležejícími k tomuto společenství nepropukl od roku 1945 žádný ozbrojený konflikt. To je výjimečnost, na jakou může být Evropa hrdá. Radovat se můžeme i z řady dalších příjemných okolností. Staly se již natolik samozřejmými, že se nad nimi ani nepozastavujeme. Ale jsem tak starý, že si pamatuji, jak bylo po druhé světové válce složité vyjet do sousední země. Bez zdlouhavého byrokratického boje nebylo na cestu do zahraničí pomyšlení. Kdo chtěl překročit hranice, musel nejprve předložit ověřený zvací dopis, v trojím vyhotovení vyplnit žádost o vízum, kdo žádal o povolení k pobytu, byl nucen překonávat komplikovaná devizová nařízení a tucet dalších překážek. Kdo si chtěl obstarat knihu ze zahraničí, musel se podrobit obtížné proceduře na hlavním celním úřadu. Když někdo očekával platbu z Francie, nebo chtěl zaplatit účet ze Španělska, podobalo se to výsostnému aktu, jenž musel být posvěcen několika razítky.

Zkrátka proces evropského sjednocení změnil náš všední život k lepšímu. Ekonomicky byl natolik úspěšný, že dnes různí možní i nemožní kandidáti vstupu stojí ve frontě, aby byli do klubu vpuštěni. Svým bruselským ochráncům musíme být vděční také za to, že opakovaně a nezvykle neohroženě vystupují proti kartelům, monopolům a nedovoleným subvencím. Avšak bezpodmínečně jim ke krásným výsledkům gratulovat nemusíme, protože to si obstarají sami.

Bohužel se vyskytuje spousta kazimírů, kteří integrujícímu dílu leccos vytýkají. Takových rušivých elementů je přibližně čtyři sta devadesát pět milionů. Tolik obyvatel Unie má. Naši představitelé v Bruselu jsou neoblíbení. Počínaje Radou Evropské unie a konče Evropskou komisí, od Evropského soudního dvora po posledního referenta platové třídy AST 1 není jejich prestiž uspokojivá. Z čeho asi ten nevděk pramení? Kde se vzalo tolik nevole? Pročpak většina obyvatel na kontinentu dělá všechno, aby svým svěřeneckým správcům ztrpčovala život? V Bruselu se udiveně chytají za hlavu a nenacházejí odpověď. Domnívám se, že v takové situaci nemůže uškodit pokus o vysvětlení.

Ještě by to šlo, kdyby reptali jen chroničtí nespokojenci, kteří čtyřiceti tisícům úředníků ve skleněných budovách závidějí jejich platy, jimiž je rozmazlujeme. Jsou prý dvojnásobné než mzdy srovnatelně zaměstnaných v Dánsku nebo Německu, nehledě k nezdaněným přídavkům, zvláštním paušálům a privilegiím, k nimž patří právo odejít v pětapadesáti letech do důchodu. Jeden z členů Komise se dal slyšet, prý se jim daří tak skvěle, že by je někdo „musel ozbrojeným násilím přinutit, aby se z Bruselu odstěhovali". Ale kdo z těch, co to myslí dobře, by se zdržoval tak puntičkářskými námitkami, když přece jde o velkou věc?

Například o „demokratický deficit", vleklou a zřejmě těžko léčitelnou nemoc z nedostatku. Přitom nelze hovořit o medicínské hádance, neboť tohle je obecně známá vrozená vada. Již od založení Evropského společenství se Rada a Komise staraly, aby obyvatelstvo nemělo co mluvit do jejich usnesení. Jako kdyby ústavní boje v 19. a 20. století vůbec neexistovaly, od samého začátku se dohodly na kabinetní politice, při níž se o všem podstatném jedná v zákulisí. Nyní už nikdo nevěří, že by takový pád do předkonstitučních poměrů bylo možné vyléčit kosmetickými úpravami. Hojně diskutovaný demokratický deficit tedy není nic jiného než vznešený výraz pro vyvlastnění politiky občanům.

Účastníci se tak ocitli ve velmi pohodlné situaci. Na rozdíl od klasického právního státu neexistuje v režimu Evropské unie skutečná dělba moci. V její organizační džungli se orientuje nanejvýš skupinka odborníků. Nikdo nezná četné prezidenty a viceprezidenty, komisaře a předsedy výborů. Obyčejný človíček se dohaduje, co asi znamená Cedefop a Frontex, GSA, EU-OSHA a EMCDDA. Snadno zamění EASA za EFSA a ENISA. To zdaleka ještě není všemu konec, ale spokojme se s touto ochutnávkou.

Výbor má v podstatě monopol na zákonodárnou iniciativu. Jedná a navrhuje směrnice za zavřenými dveřmi. Kontrola ze strany Evropského parlamentu je slabá. Může rozhodnout jen přibližně o 40% rozpočtu. Klasické pravidlo „No taxation without representation" zde neplatí. Více než patnáct tisíc lobbistů, kteří se v Bruselu angažují, má na rozhodování Komise větší vliv než všichni poslanci.

Pro průbojnou exekutivu je to ideální stav. Zúčastněné vlády jej využívají ke hře Černý Petr a doma tvrdí, že se proti rozhodnutím Bruselu bohužel nemohly prosadit, naopak Komise se může odvolávat na to, že pouze sledovala zájmy členských států. Za takové situace nakonec nikdo nemusí za koňský handl ručit.

Výsledek je k nahlédnutí v takzvaném Acquis communautaire. Ještě nikdy žádný člověk tuhle sbírku usnesení, direktiv a nařízení nedočetl do konce. Anno 2004 už měla 85 000 stran, dnes jich bude daleko přes sto padesát tisíc. Již v roce 2005 vážil Úřední věstník Evropské unie celkem více než tunu, tolik, kolik mládě nosorožce. Francouzská verze to nedávno dotáhla na 62 milionů slov. Acquis je pro všechny členské státy právně závazný dokument. Odhaduje se, že více než osmdesát procent všech zákonů neschválily parlamenty, nýbrž bruselské úřady. Přesně to neví nikdo.

Také Lisabonskou smlouvu, náhradu ústavy sloužící jako právní základ Unie, kromě odborníků, kteří ji vypracovali, zřejmě neprostudoval žádný evropský občan. Z jednoho prostého důvodu. Podobá se totiž drátěné překážce. Předpokládám, že to je zcela ve smyslu jejích autorů. Svědčí o tom například následující úryvek:

„V celé smlouvě se slova Společenství nebo Evropské společenství nahrazují slovem Unie v odpovídajícím mluvnickém tvaru, slova. Evropská společenství nahrazují slovy Evropská unie v odpovídajícím mluvnickém tvaru a příslušná věta se případně odpovídajícím způsobem mluvnicky upravuje; tento bod se netýká čl. 136 prvního pododstavce (druhý výskyt) a čl. 299 odst. 6 písm. c), nově čl. 311a odst. 5 písm. c); slova tato smlouva nahrazují slovem Smlouvy v odpovídajícím mluvnickém tvaru a příslušná věta se případně odpovídajícím způsobem mluvnicky upravuje."

Prosím o prominutí, že jsem vám tuhle prózu předložil. Srovnání s textem americké ústavy ukazuje, že se tady jazyk zneužívá. Už pouhý rozsah dokumentu cosi vypovídá. Má přes 180 stran a předčila ho pouze zamítnutá ústavní smlouva z roku 2004, což byla bichle o 419 stranách. „Oproti tomu naše Evropa!" napsal Gottfried Benn. „Spousta nesmyslů, žvanilové: ‚Pravda‘, životní dílo, 500 stran – tak dlouhá pravda přece vůbec nemůže být!"

Obyvatelům našeho světadílu však jde nejvíc na nervy regulační posedlost bruselských úřadů. Jejich lačnou touhu po kompetencích není těžké vysvětlit. Jak jednou poznamenal Robert Conquest, každá velká organizace se chová, jako kdyby ji řídili protivníkovi tajní agenti. Taková forma autosabotáže není náhodná; každé rozšíření vlastních kompetencí totiž organizaci slibuje větší moc, víc peněz a systemizovaných míst. Hannah Arendtová k tomu před pětačtyřiceti lety řekla, co bylo třeba. Tehdy mluvila v Kodani o „tlaku rýsující se změny všech státních forem, jež se vyvíjejí směrem k byrokracii, to znamená nikoli vládě zákonů či lidí, nýbrž anonymních kanceláří nebo počítačů, jejichž zcela neosobní nadvláda může pro minimální civilizovanost, bez níž si život společenství nelze představit, znamenat větší ohrožení než sebevětší svévole tyranií v minulosti."

Rád přiznávám, že se toto panování obejde bez tajné policie a teroru. Našlapuje tiše. Tváří se lidumilně. Chce pro nás jen to nejlepší. Jako dobrácký poručník má obavy o naše zdraví, společenské způsoby a morálku. V žádném případě nepočítá s tím, že bychom sami věděli, co je pro nás dobré; na to jsme v jeho očích příliš bezmocní a nesvéprávní. Proto nás musí důkladně opečovávat a převychovat.

Kouříme, jíme příliš mnoho tuku a cukru, zavěšujeme na stěny školních tříd krucifixy, křečkujeme nelegální žárovky, sušíme prádlo venku, kam nepatří. Namlouváme si, že můžeme sami rozhodnout, komu pronajmeme svůj byt. Protestujeme, když nám zakážou, abychom jablečné víno nazývali jablečným vínem. Používáme kondomy, které se od normální velikosti odchylují o víc než dva milimetry, pochutnáváme si na sýru z nebezpečného, nepasterizovaného mléka. Kam bychom došli, kdyby se po celé Evropě vždycky nepoužívaly přesně stejné stavební materiály a kdybychom měli banány kratší než čtrnáct centimetrů! Naše lidová komisařství se také intenzivně zajímají o to, co se děje na našich univerzitách a ve školách, zda autobusy a metro jezdí přesně podle jízdního řádu, jestli se vyskytují nějací výstředníci, kteří vyplácejí podnikové důchody, jak se jim zamane, a zda chce někdo v Madridu či Helsinkách zavést rychlostní limit odporující evropské normě. Takové extravuřty nemohou být v žádném případě trpěny.

V Evropě už toho nezbývá moc, pro co by kompetentní nebyl Brusel. Nu a převýchova pěti set milionů lidí je samozřejmě herkulovský úkol. Otázkou pouze je, zda na něj naši poručníci stačí.

Při jejich neúnavném vměšování se do našeho všedního života zůstává neobdělané jenom jedno pole. Kultura. Pohled na rozpočet, který pro ni Unie připravila, stačí, aby nám bylo všechno jasné. Činí přibližně 57 milionů euro, je tedy v oblasti nízkých promile; přesněji řečeno, ročně to dělá asi 13 centů na každého občana. Pro srovnání: jen město Mnichov vydává pro své obyvatele trojnásobek. Prý jsou i lidé, kteří si na tuhle úzkoprsou lakotu stěžují. Já k nim nepatřím. Naopak jsem proto šťastný; protože čím méně se eurokraté budou zajímat o kulturu, tím lépe pro nás. Pracovníci v této oblasti zůstanou ušetřeni arogantních zásahů, s nimiž se ostatní musí potýkat. Direktivy jak se smí v Evropě malovat, tančit a psát by nám ještě chyběly.

Samozřejmě péče, jíž se nám v ostatních oblastech dostává, není zadarmo. Už před pěti lety tehdejší komisař jménem Verheugen vypustil zajíce z pytle. Přiznal, že předpisy EU pro evropské hospodářství se v rozpočtu projeví částkou 600 miliard ročně. To se rovná celému ročnímu hrubému národnímu produktu Nizozemska.

Jako krycí líčidlo pro postup úřadů slouží cizí slovo. Subsidiarita. Jen málokteří vědí, co znamená, přestože se od samého začátku ve sjednocovacím procesu opakuje jako mantra. Pojem vyjadřuje pravidlo, které je tak jasné a rozumné, že je musí pochopit i ten největší hlupák. Co se může rozhodnout na úrovni obce, má zůstat věcí obce; s čím se vypořádá region sám, to spadá do jeho kompetence. Co dokáže regulovat národní stát, musí mu být přenecháno. Jako tak často v politice má tahle idea stěží šanci na uskutečnění, právě proto, že je tak rozumná. Důkazy, že princip subsidiarity je neustále porušován, jsou ohromující. Vždyť zřejmě nikdy nebyl myšlen tak úplně vážně.

Fakt, že tato praxe hrubě porušuje i ústavy členských zemí, nevytrhne eurokraty z ledového klidu. Evropský soudní dvůr věří, že může nezměnitelné jádro německého základního zákona prohlásit za neplatné. Tomu nedávno zabránil německý ústavní soud. Od té doby považuje bruselská nomenklatura náš nejvyšší soud za obtížného kverulanta.

Nejen v nitru Unie se ukazuje, že evropské instituce trpí velikášstvím neznajícím hranic. Jejich ničím nebrzděná mánie expandovat je notorická. Země jako Řecko, Rumunsko a Bulharsko, které jsou výsměchem všem kritériím vstupu, byly bez okolků a proti pravidlům přijaté. Komise nyní, stejně jako dříve, usiluje o další rozšiřování, bez ohledu na dějiny a kulturu, až na hranice Sýrie a Libanonu. Proč neproniknout na Kavkaz a do oblasti Maghrebu, přestože Evropané takové snahy jednomyslně odmítají?

Jejich odpor si v Bruselu dovedou vysvětlit jenom tím, že mají co do činění s ignorantským, leč rebelským obyvatelstvem, které neví, co je pro jeho dobro. Proto bude nejlépe se ho raději vůbec na nic neptat. Pouhé pomyšlení na referendum u eurokratů okamžitě vyvolává paniku. Stopy po celkem devíti ztroskotaných plebiscitech nahánějí hrůzu všem odpovědným činitelům. Stále znovu Norové, Dánové, Švédové, Nizozemci a Francouzi vyslovovali svoje Ne. Pokud se dá na manažery Unie, nesmí se nic podobného opakovat. Proto si vymysleli strategii, která zvýší jejich imunitu vůči každé kritice. Kdo bude odporovat jejich plánům, bude zostouzen jako antievropan. Vzdáleně to připomíná rétoriku senátora Josepha McCarthyho a KSSS. Co se jim nehodilo, osočovali, jedni jako „neamerickou činnost", druzí jako „protisovětské rejdy". Představa, že čtyřicet tisíc úředníků včetně jejich propagandistů má rozhodovat, kdo je dobrý Evropan a kdo ne, je zcela nepochopitelná.

Německy filozof Odo Marquard je autorem věty, kterou bychom rádi eurokratům zapsali za uši: „Nezáleží na tom svět změnit, nýbrž ho ušetřit." Bohužel Brusel se raději řídí jinou maximou: Zavřít oči a prorazit. Jenom je samozřejmě pro příslušníky každé politické třídy těžké smířit se s tím, že nejsou našimi pány, ale našimi sluhy. V takovém prostředí je lepší nejen zavřít oči, ale také si zakrýt uši. Proto je možná nejvyšší čas vyhlásit panevropskou sbírku. Zakoupení čtyřiceti tisíc naslouchátek by byla dobrá investice, abychom pomohli svým nahluchlým poručníkům v Bruselu, Štrasburku a Lucemburku a osvobodili je z izolace, kterou si sami zavinili.

Autor bude ve dnech 6.-10. června 2010 hostem 20. ročníku Festivalu spisovatelů Praha, s jehož laskavým svolením text uveřejňujeme.


Přeložila Ivana Führmann Vízdalová.

 

Převzato z Revue Politika

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky