PAŘÍŽ – V západní části Evropy – v té části, které dal někdejší americký ministr obrany Donald Rumsfeld zlomyslnou nálepku „stará Evropa“ – čelí téměř všechny vlády hlubokým politickým nesnázím. Výjimkou je možná nová koaliční vláda ve Velké Británii – zatím. Ve velkých členských státech Evropské unie se popularita nejvyšších představitelů – Nicolase Sarkozyho ve Francii, Silvia Berlusconiho v Itálii, Angely Merkelové v Německu a Josého Luíse Rodrigueze Zapatera ve Španělsku – pohybuje kolem 25% nebo ještě méně.
Ať už jde o konzervativce typu Sarkozyho, křesťanské demokraty typu Merkelové, pravicové populisty typu Berlusconiho nebo socialisty typu Zapatera, politická příslušnost zjevně nehraje roli. Pokud dnes v Evropě zastáváte úřad, jste zkrátka v potížích.
Co se stalo špatně? Jako nejočividnější vysvětlení se jeví hospodářská krize, ale možná je toto vysvětlení očividné až příliš.
Když před dvěma lety dorazily k evropským břehům šokové vlny vyvolané splasknutím realitní bubliny v USA, zareagovali zmínění političtí lídři se zjevnou rázností a na chvíli si tím zajistili slušnou popularitu. První fáze finanční krize paradoxně upřednostňovaly spíše konzervativní a tržně orientované vůdce, u nichž se zdálo, že mají pro záchranu ekonomiky lepší předpoklady než socialisté.
Dnes už to neplatí. V celé Evropě je opět na vzestupu socialismus, přinejmenším v průzkumech veřejného mínění. A ve Francii, Belgii a Nizozemsku se zase stal volební silou, se kterou se musí počítat, pravicový populismus.
Hospodářská stagnace se začala jevit jako nekonečná. Pracovních míst je pomálu a budoucnost vypadá všude chmurně. Řecká krize „hodila deku“ na celou eurozónu. Na společnou měnu se dnes hledí podezíravě. Na okrajích veřejného mínění dnes dokonce někteří lidé potichu navrhují, aby se jejich země vrátily ke starým národním měnám – což by samozřejmě jen vyvolalo katastrofu v podobě ještě zmatenější situace, neboť státy EU jsou zadluženy v eurech. Opuštění eurozóny by úroveň jejich zadluženosti pouze zvýšilo.
Tuto bezútěšnou ekonomickou krajinu ještě více zatemňuje do očí bijící neschopnost evropských vůdců vysvětlit, co se jejich občanům stalo a děje. Dokonce se domnívám, že právě zde leží prapříčina jejich propadající se popularity v průzkumech veřejného mínění. Evropští vůdci jako by nikam nevedli, protože nemají vizi, ze které by mohli čerpat.
Vezměme si euro: žádná hlava státu nebo kabinetu až dosud nebyla schopna přijít se soudržnou obhajobou eurozóny, jíž by čelila převládající nejistotě, která dnes panuje ve vztahu ke společné měně. Anebo veřejné výdaje: všichni evropští lídři neoblomně chtějí snížit vládní výdaje. Titíž lídři, včetně údajně přísné vládkyně rozpočtu Angely Merkelové, však před necelými dvěma lety tvrdili, že veřejné výdaje zajistí „keynesiánskou“ cestu z krize.
Proč takový obrat? Evropská veřejnost zjistila, že fiskální stimulační programy z let 2008-2009, jejichž cílem bylo zastavit ještě hlubší krizi, vytvořily víc dluhů než pracovních míst. Politici však k smrti neradi přiznávají minulé chyby. A tak raději nezdůvodňují výdajové škrty, které nyní ohlašují.
Vedoucí evropští představitelé situaci jen zhoršují, když projevují neschopnost zasadit izolované „reformy“ – řekněme nižší veřejný deficit – do rámce nějaké obecné ekonomické vize. Dobrým příkladem je Sarkozyho snaha zvýšit ve Francii věk odchodu do důchodu z 60 na 62 let. Odbory jsou v plné zbroji, což je koneckonců jejich povinnost. A občané jednoduše nechápou, jak zvýšení věku odchodu do důchodu souvisí s krizí.
Pravda je taková, že se politici (britská vláda Davida Camerona je alespoň prozatím výjimkou) zdráhají přiznat, že současný marasmus západní Evropy se liší od globálního poklesu vyvolaného USA. Stará Evropa vstoupila do těžké a nekontrolovatelné krize sociálního státu, jak ho obyčejní Evropané poznali.
Štědré starobní důchody, dávky v nezaměstnanosti, úhrady léčebných výloh a všemožné sociální programy, které dělají ze západní Evropy pohodlné místo k životu, byly zavedeny v době, kdy evropská ekonomika i populace rychlým tempem rostly. Dnes, po jedné generaci hospodářské a demografické stagnace, může být sociální stát financován pouze vršením dalšího veřejného dluhu. Finanční trhy oslabené globální krizí už nebudou podporovat dnešní potěmkinovskou situaci, kdy se sociální dávky staly fasádou podepíranou deficity.
Politické vedení si v takovém okamžiku žádá churchillovský důraz. Je potřeba vysvětlovat, proč je euro i nadále nejlepší dostupnou ochranou proti inflaci, této nejnebezpečnější sociální chorobě, proč vládní stimul nebude fungovat a nikdy ve skutečnosti nezajistil trvalý růst a proč je nutné nastolit novou rovnováhu mezi blahobytem a ekonomickou dynamikou – založenou na nižších veřejných dluzích a vyšších soukromých investicích.
Bude-li taková promluva zřetelně formulována, setká se s pochopením a mnozí lidé, i když ne všichni, by se k ní mohli přihlásit. Přinejmenším by navodila pocit, že politici podnikají soudržné kroky, a ti, kdo se stavějí proti tomuto hledání nové evropské rovnováhy – převážně marxisté a populisté –, by s touto vizí museli soupeřit prostřednictvím vlastní nové vize.
Zvýšila by takto zřetelně formulovaná vize popularitu vedoucích evropských představitelů? Možná ano, a možná ne – téměř jistě by však lídři působili legitimnějším dojmem, a to i v očích svých odpůrců.
Copyright: Project Syndicate, 2010.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.
