Minulý týden ukončený seriál sentencí o umění nezískal nějakou větší přízeň čtenářů. Návštěvnost se pohybovala kolem pěti stovek kliknutí. Pokud předpokládám, že polovina kliknutí byla omylem a že další polovina ze zbývající poloviny čtení po několika řádcích zrušila, vyjde mi, že sentence mohla číst taková stovka lidí, no ale to vlastně bohatě dostačuje. Nešlo mi o to zmást čtenáře citacemi naprosto protichůdných a odporujících si názorů, šlo o to ukázat, že i proslavení umělci občas pronášejí věty příčící se zdravému rozumu a častokrát jsou jejich výroky i k pousmání. Těch absurdit, co vyplodili, je k neuvěření. Většina umělců je v názorech na život společnosti úplně mimo realitu (podceňují nás, tedy racionální neumělce), ale i při těch nesmyslných názorech tvoří občas vynikající díla. Ovšem nesmí jim být dovoleno plést se do politiky či do řízení i sebemenší společnosti. Naprosto souzním s názorem slavného antického Platóna, který ve svých textech zakázal umělcům vstup do města, mohli pobývat pouze za hradbami. Takové nařízení by i dnes bylo častokrát velmi vhodné.
V současné době umění ztratilo svou výlučnost, dnes může umění dělat každý, stačí jen chtít. Nejsou žádná měřítka toho, co je uměním a co uměním není. Jak to prohlásil Andy Warhol? Všechno, co se prodá, je uměním. Prodá se polévka v konzervě s mým podpisem? Tak je to umění! A jeho přítelkyně Ultravioletta: Sláva je cílem, skandál prostředkem. Kamery zaměřte se na mne, kamery na mě, na mě, na mě! Každý nesmysl může být prohlášen za umění. Však také proto v dnešní době se v umění nic pořádného nevytvořilo, umění prostě ztratilo smysl. Původně bylo myšleno umění jako řemeslo. Umíš řemeslo? Jsi dobrý, umíš! Jsi tedy umělec. Takový umělec-švec, který ušil obzvláště jemné holínky pro syfilitické nohy Valdštejna, byl ceněn (a taky placen) mnohem více než malíř oltářních obrazů.
Umění ovšem i v minulosti bylo o penězích a propagandě. Co byly a jsou všechny ty oltářní obrazy a sochy svatých než pouhá oslava a propagace ideologie církve. Vůbec se ony svaté obrázky neliší od obrázků socialistického realismu či od obrazů opěvujících nacistické nadlidi, ty také oslavovaly a propagovaly tu či onu ideologii. Dnes si děláme srandu z oněch budovatelských děl socrealismu, ale srandu z obrázků svatých si jaksi nikdo nedovolí, i když je to na stejné úrovni. Možná v budoucnu někdo najde odvahu.
No a co je dnešní umění? Je to hlavně reklama, která nám sděluje, že žijeme v nejlepším možném světě, tedy je to také propaganda a oslava současného režimu. Reklamní umělci jsou placeni svými donátory stejně tak, jak i ve středověku bývalo zvykem.
Zajisté existují i postmoderní spisovatelé a filosofové, jejichž charakteristickým rysem jsou všední banality pronášené složitým pseudovědeckým jazykem, superprofesorskými větami a tak zašmodrchanými souvětími, že určitě ani autor se v nich nevyzná – prostě intelektuálština v plné parádě, plno ozdob a ornamentů, aby každý čtenář sedl na zadek a pronesl: "No tedá, to je ale vzdělanec, to je tedá ale intelektuál, že mu není rovno," ač obsah je naprosto nesrozumitelný a nestojí za nic. Co vlastně řekl? Akorát mnoho prázdných slov.
Ale postmoderna mne nijak nezaujala ani v umění a už vůbec ne ve filosofii. Před pár lety jsem navštívil Veletržní palác, ředitelem byl tehdy profesor Knížák, typický postmoderní umělec. A tak se podělím s případnými čtenáři o moje zážitky z galerie. Mám rád moderní umění a byl jsem nadšený, že vidím originální díla Josefa Čapka, Emila Fily, Františka Muziky, Medka, Istlera, Preclíka, Boudníka… Až když jsem se dostal do oddělení postmoderny, byl jsem docela šokován vystavenými exponáty. Tak třeba bylo k vidění ohrazené smetiště tak 3 metry krát 4 metry. Fakt smetiště, byly tam naházeny potrhané matrace, rezavá pokroucená železná postel, potlučené hrnce, kusy umělé hmoty z kdejakých rozbitých užitkových předmětů, no skutečné, reálné, doopravdické smetiště. Hned jsem se ptal hlídající paní, čím že to umělci navoněli, nebo jak to udělali, aby to smetiště nesmrdělo a čím že ten zápach smetiště přerazili? Pak jsem k ní ještě dodal, že kdyby chodili denně osm hodin do práce, tak by je toto hned přešlo. Souhlasila se mnou.
Hned naproti uměleckého smetiště byly vystaveny čtyři panely ze zbouraného paneláku. Místo aby to dělníci odvezli na nějakou skládku, tak to složili v galerii. Učeně se tomu říká umělecká instalace. Jenom než to dělníci dostali do třetího poschodí, to jim muselo dát pěknou fušku a podivoval jsem, že to podlaha vydržela. Myslel jsem si, že ty čtyři panely z bouračky jsou alespoň abstraktně pomalovány, ale přišel jsem blíž, žádná barva nikde nebyla, umělec se toho ani nedotkl. Pak bylo k vidění pět plechů velikosti metr krát tři jen tak položené na podlaze. Kdyby byly alespoň nějak pokroucené či proděravělé, ale kdepak, byly to normální plechy, jak jsou vidět v prodejně stavebnin, taktéž ty plechy byly nedotčeny umělcovou rukou. Rovněž je tam vystaveno piano, kde místo kláves (nebo na klávesy?) je naplácán cement, bokem kýbl se zbytky cementu a vše strašně špinavé. Umělec to cementování asi prováděl přímo v galerii a uklidit po sobě by považoval za nepatřičné. Tyto exponáty ve Veletržním paláci jsou opravdu velikou ostudou! Kdyby se místo stálé výstavy postmoderního umění přetvořil Veletržní palác na nějakou noclehárnu pro bezdomovce, bylo by to vhodnější.
Přešel jsem do oddělení vyhrazené samotnému Velkému Mistru Knížákovi, kde jsem si mohl prohlédnout ony slavné „knížákoviny“, totiž rozlámané gramodesky anglické provenience za sklem. Já v té době každou desku opatroval jako oko v hlavě! Kde bych tehdy vůbec mohl přijít k nějakým anglickým gramodeskám! Co asi chtěl vyjádřit těmi rozlámanými gramofonovými deskami? Asi byl totálně ožralý, když lámal pro mne tehdy velmi vzácné gramofonové desky.
V Knížákově království jsou k vidění také fotografie umělce, kterak si nařezává paži a do žíly si strká větvičku. Chtěl prý naroubovat do své paže roub jabloně, čímž by nerozlučně spojil svět rostlinný se světem lidským. Odnesl to menší otravou krve. Za socialismu to byl umělec-disident, kterému tehdejší režim nedovolil realizovat veřejně své umění. Dle mne obyčejný cvok. Vystaveny jsou pouze fotografie, nikoliv video, neboť filmová kamera byla tehdy velikou vzácností.
Velký humbuk se nadělal s výstavou „obtisků“ poklopů na kanalizaci. To umělec natřel barvou dekl nad kanálem městské kanalizace a obtiskl na papír (či dokonce na plátno?). Pak takovou stovku obtisků vystavil v galerii jako umělecká díla. Umělečtí kritikové se také předháněli v psaní obdivných kritik i na nějakou dámu-umělkyni vystavující obrazy vytvořené z chlupů vlastního ohanbí. Umělecké revue jsou zaplněné texty vysvětlující, že výše uvedená díla mají metafyzický přesah, který lze chápat pouze ve vyšších dimenzích, ve vyšších duševních stavech mystickým zřením a rozplývají se nadšením nad hlubokými významy takového umění. To že je primitivní? Že je to stupidní blbost a debilita? Kdepak! Místo toho, aby čtenáři takových časopisů s tím mrskli do odpadkového koše, nechávají se oblbovat (?) uměleckými kritiky o tom, že je to vrcholný umělecký počin a podobně.
Samozřejmě že se blbne nejenom v Praze, ale také v jiných zemích. Uvedu pár uměleckých počinů z ciziny.
Na ulici je staré rezavé osobní auto a uvnitř auta potrhané pytle s pískem. Starosta města nařídil odvoz vraku na smetiště. Po vysvětlení, že se jedná o umělecké dílo, od svého záměru upustil.
Smůlu ale mělo další umělecké dílo. Název uměleckého díla: „Betonové úlomky pomalované žlutou barvou“ – jsou to všelijak poházené barevně pomalované úlomky betonu rozházené po náměstí. Starosta města nechal tyto úlomky odvézt na smetiště s odůvodněním, že hyzdí náměstí. Že je to umělecké dílo, tož to mu bylo sděleno holt pozdě. Umělec se prý nebudu domáhat náhrady za zničené umělecké dílo.
Andy Warhol také „natočil“ film trvající 6 hodin nazvaný Spící muž. Film ukazuje skutečně spícího muže, jeho chrápání, převalování, oddychování. Víc nic! Celých 6 hodin statické kamery ukazují spícího muže v celku, v detailu, z jedné strany, z druhé strany, shora, z boku…
Ve Vídni šedesátých let se také dály zajímavé věci. Třeba: Umělec si pořeže žiletkou kůži na hrudi. Vymočí se do sklenice a moč vypije. Pomaluje si obličej výkaly. Lehne si na zem, onanuje a zpívá přitom rakouskou hymnu.
Další umělec se celý obandážuje obvazy, do úst si strčí žárovku a obandážovanou hlavu si ještě obtočí dráty.
Těhotná umělkyně, snad v devátém měsíci, sedí na židli v galerijním sále nahá, s roztaženýma nohama a neustále opakuje: Já sedím, já sedím, já sedím….
Gilbert a George vystavili sérii fotografií svých výkalů – a to v Královské akademii v Londýně! Ofili tam zase vystavil sloní trus. Starosta New Yorku odepřel finanční prostředky Brooklynskému muzeu poté, co uspořádalo dvě výstavy sloního a koňského trusu. Konečně se kdosi normální postavil proti; ale nechtěl bych být v jeho kůži, těch urážek a nadávek, co slízl od samotných umělců a milovníků umění, že je barbar a že je blbec, protože nerozumí umění.
Umělci přitahují na sebe pozornost věcmi, které nemají s uměním vůbec nic společného a předstírají, že je to avantgarda. Všechno, ať je to jakkoliv pošetilé, šílené, obscénní nebo prostě jen hloupé, se stalo zajímavým.
Literárky č.33/01: Nina Vangeli je uznávaná odbornice na balet a tanec. Píše o tanečnici Marii Chouinardové toto: Sólistka v krátkém choreografickém opusu nazvaném Krátký tanec vypije kontemplativně sklenici vody, a pak se stejnou vážností se rozkročí nad plechovým kýblem a uslyšíme, jak zvuk tenkého proudu moči naráží na plech, jde o provokaci před dvaceti lety (1980). Je potřeba se ve strmé zkratce vyjádřit k lidské existenci. To za prvé k naší tanečnici čurající do kýble. Tanečnice se zastaví přesně na prostředku jeviště a pomalým pohybem obřadně vypije vodu ze sklenice. Pak se precizním pohybem stejně obřadně a čelem k publiku rozkročí nad kýblem. Stojí nad ním bez neklidu a bez emocí, soustředěná a vážná a jaksi neochvějná v příkladné pozici. Ta póza je přesná a symetrická, není v ní nic naturalistického, dvojsmyslného, nic vyzývajícího k smíchu či rozpakům, je to čistá figura. A pak slyšíme zvuk stružky, který není dívčí tanečnicí komentován nižádným zbytečným pohybem nebo mimikou. Je to akt téměř sakrální, svěcení vláhy těla. A pak, beze spěchu, tak jak s kýblem přišla, s ním zase odejde. (Marie Chouinardová získala v roce 2000 cenu Besie, její tělesný projev není pouze animálně spontánní, ale má zároveň duchovní aspirace.)
Tož já nevím, ale tohle že má být umění? Snad pohled pro sexuálně narušené, prosím, ale pro normálně sexuálně zdravého člověka to nutně musí připadat jako exhibicionismus. A to vznešené psaní o čurání – prý je to sakrální akt! No prosím, když to tak někdo bere. Když jdu močit, vždy si uvědomím – Aha! já fakticky nemočím, nýbrž provádím sakrální akt. Viděl jsem onen balet v ukázce v televizi, docela moc se mi to líbilo, ale televize si přece jen netroufla ukázat všechno, takže o ty vrcholky, které popisuje paní Nina, jsem byl ochuzen. A že bych mohl osobně navštívit představení? To je neuskutečnitelné, neměl bych prachy na vstupné.
Další slavné dílo je Naumanovo video „Art Make-Up“, kde se postupně natírá bílou, růžovou, zelenou a černou barvou. Umělecká Kritika používá žvásty stylu: Naumanova existencionální muka, nebo autorova nekonečná kreativita či myšlenková kontinuita, bytostný obsah díla, naléhavost a drsnost jeho prací, výkřiky o nelidskosti světa, má dar velkého talentu a citu, hodnotit Naumana znamená hodnotit sebe sama.
Yves Klein – Velekněz prázdna, rosenkruciánsky inspirovaný vynálezce internacionální modře, prodavač nebeského blankytu. (To píší kritici o jeho plátnech natřených na modro!) Rostany o tom píše: Ikony astenického ticha, je to čistá kontemplace.
Bienále Benátky roku 2002: Ve výstavní síni se na zemi válejí texty na zvětšených formátech A0 zatížené skleničkami. Všude prázdno, rozpaky a prázdné skleničky.
Švýcaři šli ještě dál, nechali vyčerpat (zředit) vzduch v prázdném přesvětleném prostoru. Zde byl ovšem vstup povolen proti podpisu, že nebudete chtít náhradu za újmu na zdraví.
Césare Baldaccini v roce 1960 nechal slisovat staré vyřazené auto do úhledné kostky, kterou pak jako umělecké dílo vystavil. Lucio Fontana stál bezradný před napnutým plátnem, nenapadalo ho nic, co by mohl namalovat, a hle, přišlo osvícení, vzal žiletku, plátno prostředkem prořízl a pak to vystavil. Kurt Schwitters už na malování úplně rezignoval a používal pouze lepidlo. Co kde našel, od procvaknuté jízdenky, krabičky zápalek, účtů, kousků dřívek, textilu a pod, to vše nalepil, zarámoval a odnesl do výstavní síně. Některé výtvarníky dokonce i takováto práce neuspokojovala a tak nechali do galerijních sálů navézt obsah městských popelnic. Prostě popeláři místo toho, aby odvezli odpadky z popelnic na smetiště, vyklopili je v galerii. Umělečtí kritici se předháněli ve vysvětlování tohoto revolučního počinu, vyzvedávali mystickou stránku činu a jeho metafyzickou hloubku. Další geniální nápad bylo ukázat prázdné, holé stěny galerijních sálů, což byla metafyzika ještě vyššího kalibru. A tak mne napadá, že bych mohl onu metafyzickou a mystickou stránku ještě více prohloubit. Napadlo mne, že by galerie mohla být po dobu konání výstavy pro návštěvníky uzavřená. To je ale hloubka, co? (J. K. – Galerie po dobu trvání výstavy je uzavřená, dílo vzniklo 7. července 1999 v jednu hodinu ráno po několika pivech.)
V galeriích visí i obrazy malované opicemi či jinými zvířátky. Pěkné by byly stopy slepičích nožiček. Mám osm slepic, přinesu do kurníku plátno, namočím slepicím nožičky do barvy a pustím je na plátno. Doufám, že některá galerie moje dílo koupí – tedy vlastně ne moje, ale dílo mých slepic!
Jsem už asi moc starý, když mně připadá ona fascinace některých umělců v kálení a vyměšování jako dost závažná nemoc a duševní porucha, ale nemíním svůj náhled už měnit a setrvám na svém i nadále.
No, nedělají si z nás tihle „umělci“ a „umělečtí kritici“ vyloženou srandu? Já jsem o tom přesvědčený. Ale nejenom umělci blbnou, to když se začtete do odborných postfilosofických děl slavných a uznávaných postfilosofů jakými například jsou Derrida, Merleau-Ponty, Jiří Pechar, Thévoz, Deleuze, Guattari, Lyotard… tak je to naprosto stejné blábolení a stejné výsledky jako u umělců.
V našem právním řádu (spíše neřádu) existuje paragraf, který ukládá tresty odnětí svobody těm, kteří záměrně způsobí někomu újmu na zdraví. Proč tento paragraf není využíván vůči těm osobám, které záměrně a drze ohrožují naše duševní zdraví? Sám bych byl velice zvědavý, co by se stalo, kdyby nějaký občan podal žalobu na způsobenou újmu na duševním zdraví třeba na televizi Nova, na spousty tzv. bulvárních časopisů a novin, na církev katolickou i protestantskou a také na tyhle takyumělce a rádobyfilosofy. Měl by šanci vyhrát soudní při?
Foto: Trojúhelník ze sololitu z cyklu Obrazy ze smetí alias Smeťáci, autor Jan Kadubec
