Mělo to být sedm hodin, které otřesou krizí, ale nakonec to byl spíš souboj mezi USA a Británií na jedné straně a bohatými evropskými státy, hlavně Německem a Francií, na straně druhé. Barack Obama i britský premiér Gordon Brown chtěli na summitu G20 oživovat ekonomiku finančními stimuly v řádu nespočetných nul, ale neměli na to peníze, a tak museli ustoupit Německu, jehož kancléřka Angela Merkelová neustále opakuje vizi o kapitalismu se svědomím, a Francii, jejíž prezident si nerad nechává od někoho radit, natož pak od Američanů, kterým vpředvečer summitu bez obalu připomněl, kdo že jsou strůjci nynější krize.
Výsledkem bylo, že ještě před kýženým navýšením bilionových stimulů musel Brown coby hostitel v závěrečné deklaraci uvést ze všeho nejdřív shodu na reformě globálního bankovního systému, regulaci hedge fondů, ratingových agentur, celosvětové očištění bank od toxických vkladů, přísné kroky vůči daňovým rájům a další opatření, které si hlavně Německo s Francií vynutily, aby se nevyhazovaly peníze daňových poplatníků do kamen, jak vcelku trefně v Londýně prohlásil německý ministr financí.
Není sice jasné, kam že to všechny ty biliony konkrétně potečou, ale pro nás ostatní z toho ale přece jen vyplývá první zásadní zjištění ze zahajovacího summitu dvaceti nejvyspělejších zemí světa řešících finanční a ekonomickou krizi – globalizace, jak jsme ji doposud znali, končí. Její nejrychlejší součástí byly informace, investice a kapitál, od nynějška však budou – nebo snad pro jistotu raději použijme mírnější „měly by být" — právě tyto nástroje globálně regulovány a tedy zbaveny svého kouzla naprosté ne(z)řízenosti. Jinými slovy, zdá se, že končí éra americko-britského ortodoxního kapitalismu a přecházíme do fáze regulované globalizace. Gordon Brown to přiznal, když řekl, že doba washingtonského konsensu, jehož alfou a omegou byla monetární politika, je nenávratně pryč. Vůbec poprvé tak najednou v očích vůdců našeho světa mají lidé větší váhu než trhy, protože právě nás tam dole je nyní třeba finančními stimuly přesvědčit, že zítra či nejpozději pozítří bude zase dobře, stačí, když vyrazíme na pořádné nákupy.
Druhým, výstražnějším zjištěním je, že se světoví vůdci z finanční krize ani v nejmenším nepoučili, přinejmenším pokud se týká životního prostředí. Akutním změnám klimatu, vysychajícím světovým zásobám ropy a vyčerpávání surovinových zdrojů a dalším problémům věnovali poslední pátý bod své deklarace, v němž na rozdíl od předchozích už nelétaly žádné nově přičarované biliony či alespoň miliardy. Ačkoli je jasné, že environmentální hrozby tu jsou v celé své nahotě, mlhavé teze – doprovázené náležitě naléhavými slovy — o nutnosti tyto problémy v následujících letech řešit jasně značí, že se k nim politici postaví čelem, opravdu až ve chvíli, když jim už nic jiného nezbude, což ale bude — stejně jako v případě finanční a ekonomické krize — pozdě. Zdá se, jakoby tak nějak usoudili, že pokud pomohou svým přátelům bankéřům z potíží, které si sami způsobili svou chamtivostí, vše se v dobré obrátí a na planetě přestane být horko, lidé na celém světě budou mít pitnou vodu a tak. Bude jistě pochmurně zajímavé sledovat, jak se budou snažit vydrancovanou a zbídačenou přírodu „finančně stimulovat".
Mělo to být sedm hodin, které otřesou světem, ve skutečnosti to ale byl zase jen další summit, na jehož konci jsou jedni nadšení a druzí zklamaní. Díky kompromisnímu znění závěrečné deklarace mohli ale všichni jeho účastníci odjet domů a hrdě tam zvolat „Zvítězili jsme!" A přesně v duchu tohoto osvědčeného pravidla tak mohl Gordon Brown na závěr prohlásit cosi vzletného o tom, že vzniká nový světový řád, éra mezinárodní spolupráce, která je prý spravedlivější a zaručí udržitelný růst, a vyzval nás, abychom k tomu všemu zapláli důvěrou. Potíž je jen v tom, že nynější hypernákladnou léčbu krize dirigují vesměs ti, kteří stáli u jejího zrodu. Jak už před summitem trefně konstatoval britský deník The Guardian, písničky jsme slyšeli dobré, jen ti zpěváci zněli tak nějak falešně.
Převzato z Literárních novin
