Goldstoneovská iluze

V roce 2000 jsem byl izraelskou armádou požádán, abych se připojil ke skupině filozofů, právníků a generálů, která měla navrhnout armádní etický kodex. Od té doby jsem se hodně věnoval zkoumání morálních otázek, které stojí před Izraelem v jeho válce s terorismem. Není divu, že když byla uveřejněna tzv. Goldstoneova zpráva OSN o válce v Gaze, doufal jsem, že získám „nový pohled". Na rozdíl od mnohých, kteří na zprávu reagovali, ať už pochvalně nebo vyčítavě, jsem tento mimořádně dlouhý dokument pozorně přečetl.


Asymetrický konflikt

Pokusme se nejprve porozumět morálním nárokům. Od začátku devadesátých let se dramaticky změnila povaha vojenského konfliktu, jemuž Izrael čelil. Co bylo původně střetem mezi státy a armádami, se změnilo na střet mezi státem a polovojenskými teroristickými organizacemi, Hamásem na jihu a Hizballáhem na severu. Tato nová forma boje se nazývá asymetrickou válkou. Je definována pokusem zrušit dvě základní charakteristické vlastnosti války: frontovou linii a uniformy. Ozbrojenci Hamásu bojují v obyčejných civilních šatech a útočí na izraelské občany, ať jsou kdekoliv, záměrně a bez rozdílu. Ozbrojenci Hamásu během operace v Gaze při přesunech z místa na místo ani nenosili zbraně, ty pro ně byly spolu s municí předem připraveny a uskladněny v různých domech.


Goldstoneova zpráva věnuje tomuto problému poněkud zvláštní formulaci: „I když zprávy, které mise hodnotila, spolehlivě ukazují, že členové palestinských ozbrojených skupin nebyli vždy oblečeni tak, aby je bylo možné rozeznat od civilního obyvatelstva, nenašla mise žádné důkazy o tom, že by se palestinští bojovníci mísili s civilním obyvatelstvem s úmyslem ochránit se tak před útokem." Ozbrojenci Hamásu tedy uniformy nenosili proto, že je měli zrovna v čistírně? Jaký jiný důvod pro nošení občanského oděvu mohli mít, když ne úmyslně se skrývat mezi civilisty?


Co se týče fronty v asymetrickém vojenském konfliktu, zpráva konstatuje: „Na základě získaných poznatků mise zjistila, že existují náznaky toho, že palestinské ozbrojené skupiny odpalovaly rakety z osídlených městských území. Mise nezískala žádné přímé důkazy, že se tak dělo s jednoznačným úmyslem chránit tak odpalovače raket před protiútoky izraelských ozbrojených sil." Jaký jiný důvod ale mohli ozbrojenci mít? A hraje to z morálního hlediska roli?


Tím, že se maskují jako civilisté, a tím, že útočí na civilisty bez uniforem a bez fronty, se tyto polovojenské teroristické organizace nepokoušejí o nic menšího než o zrušení rozdílu mezi bojujícími a nebojujícími na obou stranách konfliktu. Cílem této mohutné transformace bylo stvořit válku všech proti všem a všude. Nahradit zdravý smysl izraelského obyvatelstva pro opatrný strach související s určitým místem (hranicí, bezpečnostní zónou) obecnou hrůzou, která nemá žádnou polohu. Každý a kdekoliv je považován za nebezpečného. To je výsledek nového strategického paradigmatu.

 

Dva extrémy

Tváří v tvář této nebývalé a hluboce zneklidňující situaci se v Izraeli vyvinuly dvě extrémní pozice. Radikální levice tvrdí, že jelikož asymetrický boj nevyhnutelně obsahuje zabíjení nevinných civilistů, neexistuje ospravedlnitelný způsob, jak jej vést. Vojáci by měli nasazení v takové válce odmítat, a vláda má tudíž jedinou možnost: ukončit okupaci. Tento názor je nesprávný, protože Izrael má právo a povinnost chránit své občany, a nezaručí-li skutečnou bezpečnost, nebude schopen dosáhnout míru (a ukončit okupaci). Radikální pravice tvrdí, že protože Hamás a Hizballáh v útocích na izraelské civilní obyvatelstvo začali a protože se ukrývají mezi civilisty, padá odpovědnost za bezpráví na palestinských civilistech během izraelské obrany výhradně na ně. Tento přístup je také nesprávný. Civilní obyvatelé neztrácejí právo na život tím, že jsou použiti Hamásem nebo Hizballáhem jako živé štíty.

 

Cílem etického kodexu izraelské armády je dosáhnout logicky promyšlené a morálně přijatelné pozice, která poskytne Izraeli efektivní nástroje k ochraně svých občanů a vítězství ve válce. Při debatě o kodexu jsem mnohokrát slyšel, že nejenže klade na akce Izraele natolik omezující podmínky, že sníží možnost armády zvítězit v boji, ale snižuje i její schopnost zajistit elementární bezpečnost. Ve skutečnosti se morální omezení a strategické cíle vzájemně posilují. Radikální skupiny jako Hamás začínají svůj boj s malou podporou vlastního obyvatelstva, cynicky ji však rozšiřují vražděním izraelských civilistů. To podněcuje přehnanou izraelskou reakci, jež má za následek utrpení palestinských civilistů, mezi nimiž se ozbrojenci ukrývají. Utrpení palestinského obyvatelstva je součástí strategie Hamásu, protože zvyšuje sympatie k cílům tohoto hnutí. Přehnaná reakce Izraele má zase za následek rozpad morální legitimity Izraele pro svůj vlastní boj. V demokratické společnosti s občanskou armádou má eroze etické základny pro vojáky i občany nedozírné politické a strategické následky.

 

Izrael má v boji s Hamásem a Hizballáhem za cíl zvrátit jejich pokus o vlastní politické posílení morálně zkrachovalou strategií. Raději než se nechat zatáhnout do války všech proti všem a všude se Izrael snažil oddělit ozbrojence od jejich prostředí: pokoušel se je označit, „obléknout" do uniforem a dotlačit na stanovenou frontovou linii. Morální překážky mají v tomto případě obrovskou strategickou hodnotu. Z tohoto důvodu jsem přesvědčen, že úsilí o cílené zabíjení, zejména vedoucích teroristů, je efektivní a legitimní. A z téhož důvodu se domnívám, že obsazení pásma Gazy a jeho kruté důsledky pro civilní život jsou morálně problematické a strategicky kontraproduktivní.

 

Tři principy spravedlivé války

Ve shodě s tradicí spravedlivé války v dějinách a filozofii Západu jsou v kodexu izraelské armády artikulovány tři principy týkající se morálního chování ve válce. Prvním je princip nezbytnosti. Vyžaduje, aby síla byla používána výhradně za účelem splnění bojového úkolu. Musí-li například voják rozbít dveře domu, aby mohl vypátrat podezřelého teroristu, nemá při tom právo rozbít cestou televizní přijímač. Bezdůvodné použití síly nemá žádný vztah k bojovému úkolu. Je to jasný princip jak profesionálně, tak morálně, ačkoliv jeho uskutečňování může být komplikované, není-li úkol dobře definován anebo existují vážné pochybnosti o tom, jak velká síla je nezbytná k dosažení bojového cíle. V asymetrické válce navíc platí, že vítězství není konečné; bojový úkol se spíše „posunuje" než končí.

 

Druhým principem formulovaným v kodexu je princip rozlišování. Je to absolutní zákaz úmyslného útoku na civilisty. Úmyslné zabíjení nevinných civilistů je zakázáno dokonce i v případech, že by takový postup mohl zabránit terorismu. V roce 2002 někteří lidé navrhovali, že jediným odstrašením sebevražedných atentátníků, kteří si stejně přejí zemřít, je pozabíjet jejich rodiny. Takový postup je ale zakázán. Izraelskému vojákovi je zakázáno úmyslně mířit na civilisty, a pokud by takový rozkaz dostal, musí jej odmítnout. Je zavázán bojovat jen proti těm, kteří ohrožují jeho spolubojovníky nebo civilisty.

 

Implementace principu rozlišení je v asymetrické válce také velmi obtížná. V procesu identifikace nepřátelských bojovníků musí být zjišťován celý řetěz příčinných souvislostí, aby je bylo možné označit za legitimní cíl. Tento „potravní řetězec" zahrnuje toho, kdo útok plánuje, toho, kdo najímá atentátníka, toho, kdo připravuje bombu, řidiče auta, které atentátníka převáží, atd. Je jasné, že při tom vznikají obtížné případy, a tedy i pochybnosti. Co třeba ten, kdo bombový útok financuje?

 

Problém je i s používáním mezinárodního válečného práva. Vezměme si bolestivý případ, jejž uvádí i Goldstoneova zpráva: otázku policejních sil v Gaze. V prvních minutách války se Izrael zaměřil na policisty Hamásu a desítky jich zabil. Je mimo pochybnost, že v běžné válce policejní jednotky, určené k dodržování civilního pořádku, vojenským cílem být nemohou. Zpráva proto obviňuje Izrael z úmyslných útoků na civilisty. Takové obvinění je ovšem právoplatné jen ve válce proti státu s jasně definovaným vojenským statutem, který jasně odděluje činnost armády a policie. Co s polostáty, které nemají institucionalizovanou armádu a jejich ozbrojené síly jsou vlastně milicemi loajálními tomu hnutí nebo straně, která se chopila moci? V takových situacích může být policie jen způsobem, jak zařadit bojovníky na výplatní listinu státu a v podstatě jim určit jasnou vojenskou roli. Izraelská tajná služba tvrdí, že má jasný důkaz o tom, že v Gaze tomu bylo přesně tak. Izrael to bude muset vysvětlit. Mně je ale jasné, že Goldstoneovo obvinění, že útok na policisty automaticky představuje útok na civilisty, znamená obrovské neporozumění povaze konfliktu.

 

Třetím principem, nejtěžším ze všech, je princip přiměřenosti neboli princip vyvarování se. Týká se situací, kdy lze při útoku předvídat, že budou zabiti i civilisté. V takovém případě musí být smrt civilistů proporcionální vojenskému prospěchu, jehož bude dosaženo zlikvidováním vojenského cíle. Je-li nepřátelský ostřelovač umístěn na střeše domu, pod střechou žije šedesát civilistů a jediný způsob, jak ostřelovače zabít, je onen dům bombardovat, je takové bombardování zakázáno.

 

V diskusi o proporcionalitě vzniká přirozený tlak na vytvoření přesného kritéria pro měření správného poměru mezi kolaterálními ztrátami na životech a vojenským prospěchem. Osobně se domnívám, že žádný vzorec pro přesný výpočet být stanoven nemůže. Izraelská armáda má ale tradice a precedenty, o které se může opřít. Například v roce 2002 bombardoval Izrael dům v Gaze patřící Salahu Shehadeovi, jenž byl jedním z hlavních agentů Hamásu odpovědných za smrt mnoha izraelských civilních obyvatel. Spolu s ním bylo zabito čtrnáct nevinných lidí. Izraelský náčelník generálního štábu Moše Yaalon prohlásil, že doprovodné oběti na životech byly nejen neúmyslné, ale i nepředvídatelné. Nevinní lidé, kteří byli zabiti, žili v boudách na zadním dvoře budovy a ty na leteckých fotografiích vypadaly jako skladiště. Yaalon tvrdil, že pokud by Izrael o doprovodných škodách věděl, Shehadeův úkryt by nebombardoval.

 

Myslím, že taková starost je správná; pokud jde o doprovodné škody, je lepší se zmýlit a být opatrnější. Izraelské letectvo vyvinulo následující taktiku. Protože Hamás ukrývá svá velitelství a muniční sklady uvnitř obydlených oblastí, izraelská armáda jejich obyvatele včas kontaktuje a žádá je, aby okamžitě opustili své domy, protože hrozí bezprostřední útok. Hamás se sice snaží vyvést nevinné občany na střechy domů, ale izraelská armáda zpravidla cíl monitoruje a nezaútočí. Namísto toho používá střelu, která na střechu udeří, aniž by ji poškodila, aby tak ukázala vážnost svých úmyslů. „Ťukání na střechu" civilisty zpravidla donutí, aby se odsunuli dřív, než začne skutečný útok.

 

Je docela zvláštní, že jedním z bodů Goldstoneovy zprávy je právě kritika této praxe: „Pokud to bylo míněno jako varovný výstřel, musí to být považováno za mimořádně nezodpovědné." Co by tedy měl Izrael v podobných případech dělat? Zaútočit na dům bez varování civilních obyvatel? Zaútočit na něj, když jsou obyvatelé shromážděni na střeše? Nebo se útokům úplně vyhnout a dovolit nepříteli efektivně se ukrývat mezi civilisty?


Praktické problémy

Při úvahách o kodexu vojenského chování izraelské armády se vynořila klíčová otázka, jak se vyhnout újmám na civilním obyvatelstvu. Takové úsilí přitom musí počítat s tím, že vojáci na sebe berou i riziko ohrožení vlastních životů, chtějí-li zabránit smrti civilistů. Pokud vím, jde takový předpoklad nad rámec mezinárodního práva, resp. není jím explicitně vyžadován. Například v rámci operace Obranný štít v roce 2002 stála jednotka izraelské armády před těžkou bitvou v uprchlickém táboře v Jeninu. Armáda si odmítla vybrat jednoduché vojenské řešení, totiž letecké bombardování, protože by mělo za následek smrt mnoha civilistů. Namísto toho zvolila boj od domu k domu, přičemž ztratila třiadvacet vlastních vojáků. Zásada riskovat životy vojáků proto, aby se zabránilo smrti civilistů, byla v Izraeli kritizována, ale já se domnívám, že je správná. Pokud by velící důstojníci věřili, že takové riziko přijmout nemusejí, stříleli by po každém podezřelém.

 

Další z morálních problémů se objevuje i v Goldstoneově zprávě. Na začátku operace se ozbrojenci Hamásu většinou vyhýbali přímým střetům s izraelskými vojáky. Stáhli se do civilního srdce Gazy a izraelské jednotky ostřelovali odtud. Umístění minometu lze objevit radarem, ale osádka jej může během několika minut přesunout. Minomety je nemožné zasáhnout, aby byl současně zachován přímý vizuální kontakt s cílem. Použití takových prostředků vyžaduje příliš mnoho času. Jedinou možností je palbu z minometů opětovat. Problém s touto taktikou ovšem spočívá v tom, že minomety ráže 120 milimetrů mají poloměr zásahu 50 metrů. To znamená, že i při zásahu legitimního cíle může dojít k doprovodným ztrátám civilního obyvatelstva.

 

Goldstoneova zpráva uvádí, že střelba z minometů způsobila neúměrné doprovodné ztráty, což je samozřejmě věc názoru. Je ale důležité si uvědomit, že to může být zjevné až dodatečně. Co s tím? Můj osobní názor je, že pokud střelba jednotky není přesná a velitel může svou jednotku přesunout, měl by to udělat spíše než opětovat střelbu a ohrozit civilisty. Ale je to velmi obtížné rozhodnutí a někdy taková volba ani není možná. Je nesprávné dát veliteli bianco šek, aby střílel kdykoliv jsou jeho vojáci vystaveni nějakému riziku, ale zároveň mu musíme dát možnost je ochránit. Goldstoneova zpráva je velmi kritická ke střelbě izraelských minometů, ale nebere dostatečně vážně v potaz problémy, které taková situace přináší.

 

Mám dojem, že izraelská armáda nevydala v Gaze jasné pokyny, do jaké míry mají vojáci riskovat. Některé jednotky v Gaze riskovaly příliš, jiné se řídily taktikou nulového rizika. To není válečný zločin, ale nesprávný postup. A ten může vést k zavádějícímu rozkazu střílet na kohokoliv, kdo překročí jistou čáru v blízkosti izraelské jednotky. Vycházeje z faktu, že kdokoliv pohybující se v bojové zóně může být bojovník a že lidé byli varováni, může být takový rozkaz smysluplný. Ale měl by se týkat jen toho, kdo představuje nějakou hrozbu než kohokoliv, kdo překročí jistou linii, protože strach může způsobit zmatek (a nevinní civilisté se ocitnou příliš blízko dané linie, nebo ji dokonce překročí).

 

Nejsou to jednoduché otázky. Nejsou to ani politické otázky. Poskytují příležitost k hlubokému mravnímu sporu, neboťs se týkají života a smrti. I proto je v Goldstoneově zprávě nenajdete.

 

V diskusi s izraelskými důstojníky o kodexu etického chování se často setkávám s následující stížností: „Chcete říct, že než začnu střílet, musím projít všemi těmito morálními dilematy a úvahami? To je svazující! Nemůžeme vést válku ve svěrací kazajce!" Odpovídám jim, že celý smysl výcviku se týká správného plnění úkolů pod obrovským tlakem, aniž by byli ochromeni. To se týká všech bojišť, i těch, která nemají s morálními otázkami nic společného. Budu útočit zleva nebo zprava? Jak odpovím na tuto nebo onu taktiku? A tak dále. To je důvod, proč morální uvažování musí být základní součástí vojenského výcviku. Není-li v boji čas na morální úvahy, musí být morální úvahy vedeny před bojem a nacvičeny s vojáky, kteří se budou za své akce po boji zodpovídat.

 

Vedle velkých obtíží s přizpůsobením válečných pravidel (principů nezbytnosti, odlišení, přiměřenosti a vyvarování) netradičnímu bojišti bez uniforem a jasné frontové linie, existuje ještě jeden pedagogický problém. V tradiční válce jsou obtížná morální rozhodnutí (bombardovat Drážďany, zničit Hirošimu?) přijímána politickými elitami a nejvyšším velením. V novém druhu „mikroválky" je ovšem svého druhu velícím důstojníkem, morálně i strategicky plně odpovědným, každý voják. Každý voják se musí rozhodovat, zda jedinec stojící před ním v džínsech a teniskách je bojující stranou, nebo ne. Jaké riziko na sebe musí voják vzít, aby se vyhnul zabití civilistů, když míří na zdánlivého bojovníka? Úkolem je učinit z těchto pravidel součást vnitřního světa každého vojáka – a to je něco jiného než jen správně zformulovat sadu norem a pravidel. To byl důvod, proč jsem se obrátil na Goldstoneovu zprávu, abych se dozvěděl, zdali byla tato pravidla ve skutečnosti používána, resp. zda si je izraelští vojáci osvojili.

 

Kde udělal Goldstone chybu?

Komise, která zprávu napsala, mohla vykonat velkou službu, pokud by se soustředila na shromáždění svědectví z Gazy a jejich kritické vyhodnocení a uznala přitom (což neudělala), že jsou jen částečná a neúplná. To by donutilo Izrael různé otázky prozkoumat, poskytnout odpovědi a přijmout odpovídající opatření. (Nedělám si iluze, že by se Hamás angažoval ve vyšetřování vlastních zločinů. To je jen další asymetrie.) Místo toho se komise rozhodla přidat ke svým nálezům tři nepotřebné prvky: historický kontext, který vedl k válce, své hodnocení strategických cílů Izraele a dlouhé pasáže týkající se izraelské okupace Západního břehu. Proč by se měl výbor s mandátem vyšetřovat operaci v Gaze zabývat celým izraelsko-palestinským konfliktem?

 

Poctivý čtenář těchto částí zprávy se nemůže zbavit dojmu, že jejich účelem bylo připravit všeobecnou obžalobu Izraele jako bezohledného státu, který je neustále poháněn k trvalému porušování lidských práv. Přirozeně to plyne z předpokladu, že operace v Gaze je jen dalším případem obecně nemravného chování Izraele. Tyto části zprávy jsou nejslabší, nejvíce zkreslující a nejvíce pobuřující. Jsou výhradně politické. V Goldstoneově vysvětlování historie, která vedla k válce, je Hamás popisován jako legitimní strana, která se naneštěstí střetla s Izraelem. Vůbec není zmíněna krvavá historie tohoto hnutí, jež od samého počátku jednání v Oslu bylo rozhodnuto učinit cokoliv, aby zabránilo mírovému procesu.

 

Izraelský čtenář, který události té doby zažil, si pamatuje, že teroristé Hamásu v průběhu mírového procesu vraždili muže, ženy a děti v celém Izraeli. Hamás to všechno dělal ve shodě se svou náboženskou ideologií, která sází na zničení Izraele a je závislá na íránské finanční a vojenské podpoře. V souvislostech, které zpráva údajně analyzuje, není ani zmínka o ideologii Hamásu, vyjádřené v chartě, která vyzývá ke zničení Izraele a genocidnímu zabíjení Židů. Jako pokus, jak zastavit zvrhlé útoky Hamásu na izraelské občany, postavil Izrael dlouhý plot. Překážku, která má zabránit tomu, aby sebevražedný atentátník v Kalkíliji vstal z postele a dojel do středu Kfar Saby nebo Netanye za pět nebo deset minut (vzdálenosti mezi životem a smrtí jsou opravdu tak krátké). Goldstoneova zpráva se o plotu zmiňuje jako o velkém porušení lidských práv, motivovaném pouze bezohledností.

 

Hamás byl z mnoha důvodů odpovědný za torpédování další možnosti ukončit izraelskou okupaci. Po zhroucení dohod z Osla se tehdejší předseda vlády Ariel Šaron rozhodl jednostranně stáhnout z území Gazy, protože věřil, že na palestinské straně neexistuje žádný spolehlivý partner a Izrael musí postupně skoncovat s ovládáním palestinského obyvatelstva. Ehud Olmert, Šaronův následovník, byl zvolen se stranickým programem, který ho zavazoval k jednostrannému stažení ze Západního břehu. Realizace této politiky ale byla přerušena bombardováním izraelských měst a vesnic z vyklizeného pásma Gazy. Pokračující útoky vzbudily oprávněné obavy Izraele a možnost jednostranného stažení ze Západního břehu se zhroutila.

 

V posledních deseti letech se Izrael jednostranně stáhl z jižního Libanonu a z Gazy. V obou případech vyplnila vakuum militantní islámská hnutí orientovaná na zničení Izraele. Každý, kdo podporuje mírové řešení, musí uvažovat o roli Hamásu při ničení těchto nadějí. Nic z toho (překvapivě) v Goldstoneově zprávě není. Vyhýbá se také zmínce o oprávněných obavách Izraele z pokračujícího znovuvyzbrojování Hamásu v Gaze. Komise se neměla věnovat souvislostem vedoucím k válce, měla se soustředit na svůj mandát, který se týkal pouze operace v Gaze. Zahrnutím svých nálezů o válce v Gaze do rámce značně zkresleného popisu širšího historického kontextu znemožnila Izraelcům (dokonce i těm na levici, kam se počítám i já) brát tyto nálezy vážně.

 

A nakonec závěry zprávy. Text uvádí, že cílem Izraele v Gaze byl přímý a úmyslný útok na civilní infrastrukturu a životy civilistů: „Při hodnocení výše zmíněných incidentů došla komise jednoznačně k závěru, že izraelská armáda prováděla přímé úmyslné útoky proti civilnímu obyvatelstvu." V jiné formulaci jsou úmyslné ničení majetku a útoky proti civilistům shrnuty dohromady: „Výroky politických a vojenských vůdců během vojenských operací v Gaze nedovolují pochybovat o tom, že nepřiměřené ničení majetku a útoky proti civilistům byly součástí úmyslné taktiky." Je ovšem obrovský morální rozdíl mezi obviněním Izraele, že neučinil dost k minimalizaci doprovodných zabití civilistů, a tvrzením, že na ně úmyslně mířil. Je možné, že Izrael měl pro minimalizaci souběžných zabití udělat více. Ale tvrzení, že Izrael úmyslně útočil na civilisty, je lživé a pomlouvačné.

 

Aritmetika mrtvých

Jsou uváděny různé počty úmrtí civilistů v Gaze a různé poměry mezi zabitými civilisty a ozbrojenci. B’Tselem, spolehlivá izraelská organizace lidských práv, která pečlivě zkoumala jména a seznamy zabitých lidí, došla k následujícímu výsledku: ze všech 1387 zabitých v Gaze byli na každého zabitého bojovníka zabiti tři civilisté. Tento poměr platí, pokud zahrneme mezi civilní obyvatele policisty; pokud je budeme považovat za bojující, vyjde nám poměr 2:3. V Gaze žije 1,5 milionu lidí a asi deset tisíc bojovníků Hamásu, takže poměr mezi ozbrojenci a civilisty je asi 1:150. Pokud by Izrael úmyslně útočil na civilisty, jak proboha mohl zmíněný poměr snížit na 1:3 nebo 2:3?

 

Komise si takovou otázku nikdy nepoložila. Navíc: je při operaci v takových podmínkách (Gaza je mimořádně hustě osídlená oblast) daný poměr příznakem bezohledné střelby a míření? Jednou z možností, jak o tom uvažovat, je porovnání s tím, čeho dosáhly jiné civilizované armády ve stejném druhu boje. Nemám přesná čísla o poměru smrti civilistů a ozbrojenců ve válce jednotek NATO v Afghánistánu, ale pochybuji, že dosáhly takového poměru. Je to deset, dvacet civilistů na jednoho bojovníka? Ze zpráv v tisku to vypadá ještě hůř. Počet kolaterálních úmrtí, která byla oznámena v souvislosti s kampaní, jež měla zabít Baitullaha Mešúda, jednoho z hlavních pakistánských ozbrojených agentů, je také alarmující. Během šestnácti raketových útoků při neúspěšných pokusech ho zabít, a jednom, který jej nakonec skutečně zabil (v domě jeho tchána, za přítomnosti jeho rodiny) bylo zabito 207 až 321 lidí. Pokud by takové počty platily v Izraeli v případě cíleného zabíjení, veřejné mínění by způsobilo poprask.

 

Kolik ozbrojenců (krom pěti set civilistů) bylo zabito během bombardování Srbska? Nepřesné bombardování Srbska z velkých výšek, prováděné tak, aby ochránilo piloty NATO, zavinilo hlavně smrt civilistů. Jaký by byl poměr úmrtí, kdyby síly NATO nebojovaly ve vzdáleném Afghánistánu, ale chránily občany Evropy před pokračujícím ostřelováním těsně za hranicemi? A existují ještě hrůzostrašnější srovnání. Pokud by byla dostupná přesná čísla z válek Ruska v Čečně, byl by poměr pro civilní obyvatelstvo daleko ničivější. Není nutné připomínat, že chování ruské armády v Čečně by mělo jen stěží sloužit jako příklad morální úzkostlivosti. Ale nemohu se vyhnout uvedení tohoto příkladu, zvlášť poté, co jsem si přečetl, že Rusko v OSN hlasovalo pro schválení zprávy o Gaze (stejně jako Čína a Pákistán). Takže jaký by byl ospravedlnitelný poměr? To Goldstoneova zpráva neříká. Bezpečně můžeme říci jen to, že pokud je právní a morální normou současné válečné chování Evropanů a Američanů, dopadl Izrael skvěle.

 

Nač se zaměřit a co vyšetřit

Velká část rozhořčení, které Goldstoneovu zprávu provázelo, je zcela oprávněná a svědectví, jež obsahuje, vyžadují důkladné vyšetřování. Vyjmenuji je v pořadí jejich závažnosti.

 

Nejhorší svědectví se týkají smrti civilních obyvatel; některé z nich vypadají jako chladnokrevné vraždy. Ve zprávě jde o několik jednotlivých incidentů. Došlo skutečně k zabití matky a jejích tří dcer zblízka, když nesly bílou vlajku? Existuje také několik případů údajné smrti civilistů způsobené bezohledným užitím palebné síly. Nejvíce zneklidňujícím je svědectví o čtvrti Al Samouni v Gaza City, kde bylo zabito jednadvacet členů rodiny při útoku na dům. Místo a jména jsou uvedena ve zprávě a Izrael bude muset poskytnout vysvětlení. Byl to omyl? Byli někteří členové rodiny bojovníky Hamásu? Střílel někdo z toho domu na vojáky? Nebo to byl akt neospravedlnitelné vraždy?

 

Svědectví v Goldstoneově zprávě jsou svědectvími Palestinců. Izrael se rozhodl s komisí nespolupracovat, a proto zde jeho verze událostí není. Nespolupracovat na vyšetřování byl z izraelské strany omyl. Komise, která popisuje svou misi jako „hledání faktů", ale pokládá chybějící svědectví Izraelců za problém Izraele, nikoliv za metodologický a systematický nedostatek samotné zprávy. Ať už si o izraelském odmítnutí spolupráce myslíme cokoliv, zůstává 452stránková Goldstoneova zpráva jen palestinským svědectvím a tento závažný nedostatek musí být vzat na vědomí.

 

Izrael každopádně musí odpovědět. Dalším problémem, jímž se bude muset Izrael zabývat, je používání toho, co zpráva nazývá „lidskými štíty". Při ospravedlňování této praxe izraelští velitelé tvrdí, že nutili palestinské civilisty vstoupit do některých domů proto, aby varovali jiné civilní obyvatele před útokem. To by mohlo být oprávněné, ale svědectví říkají něco jiného. Zdá se, že izraelští vojáci používali civilisty k získávání informací. Po útoku na určitou budovu byli údajně donuceni jít a zkontrolovat, zda jsou ozbrojenci Hamásu mrtví. To je znepokojivé svědectví. Dělo se to, nebo nikoliv? Pokud ano, pak jde o porušení vlastního nálezu Nejvyššího soudu Izraele ve věci lidských štítů.

 

Jiná svědectví se týkají ničení civilního majetku. Jedním z nejvíce znepokojujících je zpráva o srovnání kuřecí farmy v Zeytounu se zemí pomocí buldozerů, přičemž bylo zabito 31 000 kuřat. Taková zkáza se zdá být bezúčelná. Obvinění týkající se ničení civilního majetku se ve velké míře vztahují i na ničení domů. Podle komise letecké snímky ukazují, že polovina všech domů zničených ve dvou nejhůře postižených obytných čtvrtích byla zničena v posledních třech dnech operace. Pokud je tomu tak, nelze takovou zkázu ospravedlnit. Bylo tak učiněno proto, aby byla na místě zanechána krutá jizva jako důkaz přítomnosti Izraele, jako nemorální a protiprávní nástroj zastrašení. Rodiny, jejichž domy byly zničeny, by měly být odškodněny.

 

Další v pořadí závažnosti je bombardování civilní infrastruktury. Podle zprávy bombardovalo izraelské letectvo jistý mlýn na obilí, vodní studny a kanalizační potrubí v Gaze. Je možné, že mlýn byl strategicky umístěn a byl používán jako vhodné místo pro ostřelovače nebo jako odpalovací stanoviště pro rakety Kásám. To by bylo jediné ospravedlnění takového bombardování. Izrael by měl poskytnout svou verzi těchto událostí. Pokud byla tato zařízení opravdu napadena jako součást promyšlené taktiky, pak to bylo nesprávné a Izrael by to měl přiznat.

 

Nevidím příliš smyslu ve stížnostech na izraelské bombardování budovy parlamentu a jiných úřadů Hamásu, když byly prázdné. Lze přesvědčivě dokázat, že Hamás žádnou dělbu práce mezi svou vojenskou a civilní částí nevyznává. Dlouhá část zprávy zabývající se útokem na vězení v Gaze se mi také zdá jako pochybné obvinění. Komise pouze zmiňuje, že během bombardování byl zabit jeden strážný, ale obviňuje Izrael z ohrožení životů vězňů při útoku na cíl, který nemá žádné vojenské použití. Komisi nenapadlo, že Izrael napadl věznici proto, aby umožnil vězňům Fatáhu útěk před krutým zacházením Hamásu.

 

Děsivý dokument

Jako celek je Goldstoneova zpráva děsivý dokument. Je zkreslená a nespravedlivá. Nijak nenapomáhá řešení skutečných problémů. Jaké metody může Izrael (a jiné země v podobných situacích) při obraně svých občanů legitimně použít? Vytvářet normy válečné morálky, které nechávají stát bez prostředků legitimní sebeobrany, je politicky bláhové a morálně problematické. Opravdová řešení skutečných problémů ale v Goldstoneově zprávě nenajdete. Co by měl Izrael dělat, až smrtelnější a přesnější raketové střely Hizballáhu udeří na centrum Tel Avivu a zaviní stovky civilních obětí na životech? Je obecně známým faktem, že Hizaballáh takové rakety vlastní, a že pokud budou odpáleny, bude to z obydlených vesnic v Libanonu.

 

Z tohoto důvodu je důležité, aby Izrael odpověděl na zprávu OSN objasněním zásad, kterými se v Gaze řídil a demaskoval tak omezení a předsudky Goldstoneovy zprávy. Pouhé veřejné odsouzení stačit nebude. Izrael musí zajistit nezávislé vyšetřování konkrétních obvinění uváděných ve zprávě. Vyjasněním těchto otázek, vyvrácením těch, které mohou být vyvráceny, a připuštěním křivd, pokud byly spáchány, může Izrael potvrdit legitimitu své sebeobrany a čestně se vyrovnat s vlastními chybami.

 
Text Mosheho Halbertala z New Republic, 6. listopadu 2009, přeložil a redakčně upravil Vladimír Gregor.

 
Autor je profesorem filozofie na Hebrew University a Gruss Profesorem na School of Law na New York University.

 
Převzato z Revue Politika
0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments