Jiří Paroubek totiž vsadil na osvědčenou taktiku move’n’fire. Chrlí nápady, plány, sliby a dementi takovým tempem, že konkurence nestačí ani pořádně reagovat, natož aby zvládala přijít s vlastními. Jiří Paroubek převzal iniciativu, což vzhledem k totální ideové impotenci ostatních stran, které se vesměs nezmohou na víc než strašení Jiřím Paroubkem a prvoplánové vyvolávání sociálních animozit (neboli rozdmýchávání třídní nenávisti), nebylo zase nic až tak těžkého. Otázkou zůstává, jak dlouho bude schopen toto tempo udržet.
S tím úzce souvisí druhý faktor: náskok ČSSD ve volebních preferencích podpořený setrvalým trendem je z pohledu ideologie (pro)pravicových (rádoby)elit něco nepřijatelného, protože kromě reálného rizika, že budou odstaveny od koryt, představuje vážné zpochybnění platnosti dogmatu o pravici jakožto nevyhnutelně a přirozeně dominantní společenské síle nadané vůdčím primátem.
A tak se koriguje.
Noviny, televize a internet jsou proto plné zpráv o tom, co Jiří Paroubek řekl (a řekl to špatně), co Jiří Paroubek udělal (a udělat to špatně), čím se ztrapnil, čím zesměšnil, čím koho ohrozil, čím komu pohrozil, a tak dále a tak všelijak podobně.
Výsledek je ovšem ten, že Jiří Paroubek zcela opanoval pole a spolehlivě pokrývá obě strany marketingového spektra – pozitivní i negativní publicitu.
Situace, byť zajisté ještě dozná změn a lze důvodně očekávat, že speciální operace „Kubice" z doby těsně před minulými volbami se dost možná ukáže jako „čajíček" ve srovnání s tím, co přijde, se zatím vyvíjí poměrně jasně ve prospěch Jiřího Paroubka a ČSSD.
Otázka ovšem je, jak ji Jiří Paroubek s ČSSD za zády zvládne a zda z ní dokáže vytěžit volební vítězství, nebo jen blamáž. Pokazit mohou ještě leccos, a že k tomu mají talent. Prozatím ovšem Jiří Paroubek konkurenci přesvědčivě gumuje, navzdory úsilí novinářů i konkurentů, kteří bravurně zvládají jediný trik: nasazovat Jiřímu Paroubkovi prasečí hlavu.
Ale ten jediný, který by jim s výjimkou státního převratu mohl skutečně zachránit volby, neovládají: neumí totiž změnit realitu. Osobní zkušenost voličů – a voliči nejsou jen dobře situovaní obyvatelé pražské slonovinové věže – totiž jasně říká: přes korupci, nepotismus a privatizaci zisků jdoucí ruku v ruce se socializací ztrát cesta nevede.
Převzato z blogu Tribun
