Halík ateistou?

http://nb.vse.cz/~prochazd/umeni/Malirstvi/Fotky%20-%20big/Michelangelo%20Buonarroti%20-%20The%20Creation%20of%20Adam.jpgJeden z nejvýraznějších současných českých intelektuálů, katolický kněz, profesor filosofie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, prezident České Křesťanské akademie, rektor univerzitního kostela Nejsvětějšího Salvátora Tomáš Halík obdržel 27. září v Mnichově Guardiniho cenu, udělovanou evropským intelektuálům „za vynikající zásluhy o interpretaci naší doby“.

Text jeho řeči přednesené při této příležitosti vyšel 25.9. v příloze LN Orientace (Zač křesťané vděčí ateistům) a o dva týdny později na něj polemicky odpověděl tamtéž Tomáš Hříbek (Zač mají být ateisté vděčni?)

Na tento Hříbkův článek reagoval posléze Tomáš Halík, Pavel S. Pokorný, Jiří Trávníček a také já; níže uvedený text je nepatrně upravenou verzí tohoto mého článku ve včerejší Orientaci.

Těm, kteří četli mé předchozí blogové články na toto téma, se omlouvám, že se nejméně z 86,3% opakuji…

*******************************

Tomáš Hříbek dospívá k závěru, že “pro ateisty i věřící se prof. Halík odhaluje jako stydlivý ateista”, resp. že “de facto přechází na ateistické pozice”. Hříbek se hlásí k ateismu a sekulárnímu humanismu a z této pozice říká, že Halík “svými subtilitami o “Bohu, jenž není, ale mohl by být” neudělá dojem ani na ateisty, ani na běžné věřící”. V závěru svého článku Hříbek uvádí řadu známých historických příkladů toho, jak se křesťanské církve kompromitovaly krutým pronásledováním kacířů a židů a poněkud kuriózně dovozuje, že Hitler byl vlastně důsledným pokračovatelem křesťanské tradice, papež de facto jeho spojencem a SS organizací téměř stoprocentně křesťanskou.

Je docela legrační, jak toto stanovisko negativně kopíruje postoj druhé strany, podle které nacismus byl právě naopak důsledkem opuštění křesťanství…

Připomeňme, že T.Halík (podobně jako řada dalšch myslitelů, které T.Hříbek cituje) děkuje ateistům (a to i těm nejbojovnějším) za to, že přiměli křestany opravdu řádně promyslet základy své víry a zbavit se falešných představ o Bohu.

Celkem pravidelně chodím v neděli večer do pražského kostela Nejsvětějšího Salvátora, kde působí jako kněz Tomáš Halík; kostel bývá do posledního místa zaplněn (či spíše přeplněn) povětšinou mladými studenty. Kdyby tam Tomáš Hříbek občas zašel a bez předsudku si poslechl podle mého názoru opravdu pozoruhodná Halíkova kázání, možná by lépe pochopil, o čem už dlouhá léta píše a káže. Těžko by si mohl myslet, že ono moderní křesťanství, které se muselo vyrovnat s výzvami ateismu a sekulárního humanismu, je vlastně jen ateismem oděným do náboženského jazyka.

Hříbek se domnívá (nutno přiznat, že ve shodě s mnoha tradičními křesťany nejrůznějších denominací), že “správný” křesťan musí více méně doslova věřit tomu, co čte v Bibli, že Boha si musí představovat jako jakéhosi neviditelného antropomorfního „SuperRýbrcoula“ v zákulisí našeho světa, jehož výstižným znázorněním je to, co je vyobrazeno např. na stropě Sixtinské kaple. S takovým křesťanem má ovšem ateista lehkou práci – snadno zesměšní jeho víru v “nesmysly”, které jsou v rozporu s moderními vědeckými poznatky.

Netroufám si posuzovat, do jaké míry má pravdu T..Halík, když říká, že “orwellovská” představa Boha jako dohlížitele je až výplodem novověkého myšlení a že původní křesťanská představa je naopak blízká té Halíkově, Teilhardově nebo de Lubacově.

Jsem však přesvědčen, že pro moderního přírodovědecky vzdělaného člověka může být Bůh v první řadě ztotožněn s obdivuhodným, smysluplným řádem světa, s tím, co způsobilo, že náš svět se od svého vzniku řídí právě takovými zákony, které v něm vládnou, tím, co je stále udržuje v platnosti a co způsobuje, že se pozoruhodně přirozeně vyvíjí od původního chaosu Velkého třesku („stvoření“) až k tomu, čemu říkáme vědomí, myšlení či krása. Je tedy myslím docela oprávněné věřit, že jsme uprostřed cesty k nějakému úžasnému vyústění zcela přesahujícímu naši představivost (Teilhardův „bod Omega“….). To, že se věci v tomto světě dějí „samy od sebe“, je projevem toho, čemu říkáme Bůh (který ovšem může mít i spoustu dalších pro nás nepoznaných či nepoznatelných aspektů).

Na biblické texty se musíme dívat podobně jako na geniální umělecká díla a nikoli jako na „literaturu faktu“. Skvělý román nebo básnická sbírka plné fantazie, obtížně pochopitelných pasáží a paradoxů jsou přece v jistém smyslu také „pravdivější“ než suchý policejní protokol o nějaké události, ačkoli se třeba vůbec nic z toho, o čem se v nich mluví, reálně přesně nestalo.

Je samozřejmě zbytečné, ba dokonce škodlivé, jakkoli racionalisticky „odkouzlovat“ biblické příběhy, ve kterých se působivě proplétá realistická „kronikářská“ rovina s mytologií a literární rovinou podobenství. V pohádkách přece také nezdůrazňujeme, že „žába přece nemluví“ a bereme si z nich něco mnohem důležitějšího.

Onen tradiční způsob víry bazírující na doslovné pravdivosti biblických textů (podle Hříbka asi jedině akceptovatelný) je dnes podle mého názoru mylný, protože se v něm snadno ztratí to podstatné – upřímná víra ve smysluplný řád světa, kterou můžeme ovšem ztotožnit s křesťanským superpřikázáním „Milovat Boha z celého srdce“. Nejpodstatnější složkou takové víry je zajisté druhé superpřikázání „Milovat své bližní“.

To, jestli je v pozitivistickém smyslu „opravdu pravdivá“ větší nebo menší část biblických textů, jestli je to či ono (nebo dokonce skoro všechno) „pouze“ mýtem, podobenstvím či literárním prostředkem, je alespoň pro mě úplně vedlejší.

Jsem přesvědčen, že člověk nezbytně potřebuje náboženství, které mu dává pocit, že jeho život i celý svět má smysl. Ateistický sekulární humanismus tuhle potřebu prostě naplnit nedokáže. Podstatnou součástí lidské duše je nejen racionalita, ale i iracionální potřeba tajemství, obřadů a tradice.

Myslím, že i pro racionalistu odkojeného moderní vědou je nakonec docela dobře možné nejen akceptovat, ale i mít upřímně rád všechny ty starobylé obřady, více či méně metaforické biblické příběhy a dokonce i nejrůznější „nánosy“ církevní tradice – prostě jako pomocné „ornamenty“ okolo toho podstatného, tedy těch dvou výše uvedených „super-přikázání“. Ty ornamenty jsou někdy krásné, někdy naivně milé, jindy kýčovité nebo i trochu legrační, ale bez nich by to prostě nešlo – kdyby se to podstatné prezentovalo jen v té strohé, „holé“ podobě, bylo by to neživotné a pro lidi špatně stravitelné.

Existuje ovšem na druhé straně nebezpečí, že pod tou záplavou ornamentů už to podstatné jádro nespatříme a za podstatné budeme mylně považovat právě ty ornamenty.

Pro někoho je těch ornamentů (resp. drsněji řečeno balastu) neúnosně mnoho – pak je asi třeba tu neúnosnou část prostě vytěsnit, s nadhledem ignorovat a doufat, že postupně, během dalších stovek let, vymizí z církve i oficiálně.

Musím říci, že kdybych si měl vybrat, tak mi rozhodně budou bližší poctiví přemýšliví ateisté a agnostici než funamentalističtí zastánci tradičního biblického literalismu. Od ateistů a agnostiků se ovšem liším v odpovědi na onu hypotézu o Bohu – já prostě na rozdíl od nich optimisticky věřím, že svět je smysluplný, že k něčemu lákavému směřuje a že podstatou toho smysluplného směřování je to, co nazývám “Bůh”.

Mimochodem, když se starozákonní Bůh představoval Mojžíšovi, měl tak učinit podle nejrozšířenějšího výkladu slovy “Jsem, který jsem”; alternativní a pro mě ještě atraktivnější překlad je “Jsem, co bude”…

Převzato z blogu autora na Aktuálně

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky