Harry Truman a mýty o atomové bombě

Oba útoky vždy provázela hlasité spory a kontroverze. Trumanovi budiž připsáno k dobru, že od počátku zdůrazňoval, že rozhodnutí o a zodpovědnost za použití atomové zbraně spočívá výhradně na jeho bedrech. Když však v následujících letech toto své rozhodnutí obhajoval, uváděl odlišné a mnohdy protichůdné důvody. Někdy naznačoval, že jednal z touhy po pomstě. Na otevřený dopis generálního tajemníka ekumenického sboru amerických křesťanských církví Samuela Caverta například odpověděl:

– Užití atomových bomb nepřivodilo nikomu větší trápení než mně, leč velké trápení mi přivodil i nevyprovokovaný útok Japonců na Pearl Harbour a to, že povraždili naše zajaté vojáky. Zdá se, že jediný jazyk, jemuž rozumějí, je bombardování.

Takový argument neudělá velký dojem na nikoho, kdo nechápe, jak může brutalita japonských vojáků ospravedlnit velkoplošný masakr nevinných mužů, žen a dětí. Toho si byl Truman bezpochyby vědom, a tak čas od času přišel s jiným důvodem. 9 října 1945 uvedl: „Svět si jistě povšimne, že první atomová bomba byla svržena na Hirošimu, vojenskou základnu. Učinili jsme tak proto, jelikož jsme se při tomto prvním útoku chtěli vyhnout, v maximální možné míře, zabíjení civilistů.“

To je ovšem absurdní. Vojenskou základnou byl Pearl Harbour. Hirošima byla oproti tomu velké třísettisícové město s několika vojenskými instalacemi. A navíc, jelikož hirošimský přístav byl zaminovaný a americké námořnictvo a letectvo mělo okolní vodní a vzdušný prostor pevně v rukou, byla hirošimská posádka bezpečně neutralizována.

Jindy Truman tvrdil, že na Hirošimu zaútočil, protože to bylo průmyslové centrum. Jak ale uvádí americká Strategická zpráva o vyhodnocení bombardování: „Všechny významné továrny se nacházely na periferii města a útok je vážněji nepoškodil.“ Cílem bylo zjevně centrum města. Že si Truman dobře uvědomoval, jaký typ obětí si atomová bomba vyžádá, jasně vyplývá z jeho poznámky na zasedání vlády 10. října, když vysvětloval, proč se zdráhal svrhnout třetí bombu: „Pomyšlení, že vyhladíme dalších sto tisíc lidí, bylo příliš strašlivé.“ Navíc dodal, že se mu nezamlouvá představa „všech těch mrtvých dětí“.

Tvrzení, že Hirošima byla významné vojenské a průmyslové centrum, je dále nevěrohodné už z toho důvodu, že když Američané vedli konveční bombové útoky proti japonským městům, Hirošimy si nikdy ani nevšimli a ani ji nevedli na svém seznamu 33 primárních cílů.

A tak se oficiálním důvodem atomového bombování stal jediný kolosální výmysl, který se za ta léta překvapivě ujal – že to bylo nutné, aby se zachránilo půl milionu amerických vojáků. Tolik jich prý mělo zemřít během plánované prosincové invaze na Kjúšú a velké invaze na Honšú následující rok, pokud by byla třeba. Jenže skutečné odhadované ztráty pro obě invaze se pohybovaly mezi 20 000 – 46 000 mrtvých amerických vojáků, jak vyplývá z odtajněných dokumentů Mezištábní komise pro válečné plány a mnoha jiných zdrojů. Ono absurdně nafouklé číslo půlmilionu potenciálních mrtvých – což je téměř dvojnásobek celkových amerických ztrát za celou 2. světovou válku – dodnes bezmyšlenkovitě papouškují autoři školních učebnic a ignorantští komentátoři. Korunovaným mezi všemi je pak, nepřekvapivě, prezident George H. W. Bush, který roku 1991 prohlásil, že užití atomových bomb „ušetřilo miliony amerických životů“.

Útoky odsoudili coby barbarské a zbytečné také nejvyšší představitelé americké armády, včetně generálů Eisenhowera a MacArthura. Za všechny mluví slavný výrok samotného admirála Williama D. Leahyho, tehdejšího Trumanova náčelníka štábu:

– Svržení této barbarské zbraně na Hirošimu a Nagasaki nám ve válce proti Japonsku nepřineslo žádný významnější užitek…Osobně jsem toho názoru, že tím, že jsme ji užili jako první, snížili jsme se k morálním normám raného středověku. Takto mne vést válku neučili. Války se nevyhrávají zabíjením žen a dětí.

Zajímavý argument pro obhájce atomového bombardování předložila britská filozofka Elizabeth Anscombová z Oxfordské univerzity. Když její alma mater udělila Trumanovi čestný doktorát, Anscombova protestovala s tím, že Truman je válečný zločinec. Jaký je rozdíl, ptala se, mezi masakrem japonských civilistů ze vzduchu a vyhlazením české či polské vesnice?

Představte si, zamýšlela se Anscombová, že krátce po invazi do Německa v zimě roku 1945 by spojenečtí velitelé usoudili, že hromadná poprava všech obyvatel Cách, Trevíru nebo nějakého jiného porýnského města, by zlomila vůli Němců k dalším bojům a přinutila by je ke kapitulaci. Válka by tak skončila mnohem dříve a ušetřili bychom životy mnoha spojeneckých vojáků. Ospravedlňovalo by to však masakr desítek tisíc německých civilistů, včetně žen a dětí? A jak se to liší od užití atomové bomby?

Na začátku léta 1945 si Japonci již plně uvědomovali, že prohráli. Proč tedy stále bojovali? Jak píše Anscombová: „Kořenem všeho zla bylo trvání Američanů na bezpodmínečné kapitulaci.“

S tím šíleným požadavkem přišel Roosevelt na konferenci v Casablance v lednu 1943 a s Churchillovou nadšenou podporou z něj udělal hlavní spojenecký slogan. Ten nejprve prodloužil válku v Evropě, a pak napáchal nedozírné škody i v Pacifiku.

Bezpodmínečná kapitulace pro Japonce znamenala, že císař – božský vládce a přímý potomek bohyně slunce – bude sesazen, v poutech přivlečen před soud, a poté pověšen, nejspíš před svým vlastním palácem. To sice Američané neměli v úmyslu, Japoncům to však nedali ani v nejmenším najevo.

Někteří historikové se často pouštějí do absurdních spekulací. Například, kdyby USA nevstoupily do války, Hitler by prý nepochybně „ovládl celý svět“ (což mi přijde jako smutné podcenění Rudé armády) a povraždil nesčetné miliony. Dopřejme si tedy trochu planých spekulací i my a představme si, že válka v Pacifiku by skončila tak, jak války obvykle končívají – diplomacií a vyjednáním podmínek kapitulace. Předpokládejme přitom to nejhorší – že by Japonci neoblomně trvali na zachování části svého impéria, například Korey, Formosy a Mandžuska. V takovém případě je velmi pravděpodobné, že by měli sílu zabránit nástupu komunistů v Číně. A to by znamenalo, že by nikdy nedošlo k povraždění nějakých 30 či 40 milionů lidí, které má na svědomí maoistický režim.

Ale i když zůstaneme na zemi a v rámci reálné diplomacie, je zřejmé, že Truman ani zdaleka nevyčerpal všechny „neatomové“ možnosti ukončení války. Japonci nebyli informováni, že se stanou obětí nejsmrtonosnější zbraně, jaká kdy byla stvořena. Nebylo jim ani řečeno, že Sovětský svaz se jim chystá vyhlásit válku, což nakonec šokovalo Tokio víc než obě pumy. Někteří vědci zapojení v Manhattanském projektu naléhavě žádali, aby armáda provedla demonstraci síly bomby na nějakém neobydleném území, nebyli však vyslyšeni. Politici trvali na formálním požadavku bezpodmínečné kapitulace a na tom, že je nutno zabránit ztrátám na amerických životech, kdyby tento požadavek bylo nutné vymoci násilím. Jak ale píše generálmajor J. F. C. Fuller, jeden z nejvýznamnějších vojenských historiků minulého století:

– Ačkoli snaha o záchranu životů je chvályhodná, v žádném případě neospravedlňuje užití prostředků, které se vzpírají všem zásadám lidství a zvyklostem války. Kdyby tomu tak bylo, pak bychom mohli omluvit jakékoli zvěrstvo, bylo-li by spácháno v zájmu krácení války a záchrany životů.

Leó Szilárd, světoznámý fyzik, autor dopisu prezidentu Rooseveltovi, který podepsal i Albert Einstein, a spoluzakladatel Manhattanského projektu, konstatoval zjevnou pravdu:

– Kdyby na města svrhli atomovou bombu Němci místo nás, definovali bychom tento skutek jako válečný zločin a ty, kteří by za něj byli zodpovědní, bychom v Norimberku odsoudili a pověsili.

Zničení Hirošimy a Nagasaki byl válečný zločin horší než cokoli, čeho se dopustili japonští generálové v Tokiu či Manile. Není-li válečným zločincem Harry Truman, není jím nikdo.

Ralph Raico je emeritním profesorem evropské historie na Buffalské státní univerzitě. Článek je výtahem z jeho příspěvku ve sborníku Reassessing the Presidency: The Rise of Executive State and the Decline of Freedom.

Překlad: Aleš Drobek

Převzato z blogu Aleše Drobka na Aktuálně