Odhalení hrobu z válečných let starého šest a půl desetiletí by v ideálním případě bylo předmětem zájmu historiků a přispěvatelů rubriky černá kronika v lokálním tisku. Bohužel, jak se ukazuje, v našem prostředí může taková událost stále rozdmýchávat politické vášně a působit jako roznětka zrodu bezpočtu článků, reportáží, komentářů či dramatických prohlášení. Rakouský deník Die Presse přispěchal s titulkem „Česko dostihl válečný zločin", na druhé straně europoslanec Jan Zahradil neváhal vzkázat médiím, že je mu „z toho českého ohýbání hřbetu a vlastního kydání na hlavu zas na blití".
Z jednotlivých příspěvků do diskuse je zřejmé, že významné místo nadále zaujímají dva krajní pohledy. Na jedné straně nevrlé odmítání připustit samotnou existenci excesů, snaha zamlčovat je či je prezentovat bezvýhradně jako akt spravedlivé msty. Na druhé straně laciné sebemrskačství málem přejímající pohled sudetských Němců, zapomínající na to, co bylo příčinou a co následkem, relativizující nacistický teror akcentem na poválečné zločiny Čechoslováků.
Oba pohledy jsou zjednodušené a zavádějící; v prvním případě se před historií schovává hlava do písku, v druhém se dějiny rovnou přepisují. Jejich škodlivost a nebezpečnost nicméně není podle mého názoru srovnatelná.
První, defenzivní přístup v podstatě vychází z většinového vnímání historie, které má původ ve společně sdílené dějinné zkušenosti národa. Vybírá z ní nicméně to, co se mu hodí, zatímco si nechce připouštět či bagatelizuje některé méně příznivé stránky. Se vzrůstajícím časovým odstupem, odcházením pamětníků a s tím souvisejícím vychládáním emocí bude tento proud spíše slábnout.
U flagelantství je situace naneštěstí jiná. Jde o útočný a neodbytný módní trend, jenž bují napříč euroatlantickou civilizací a který se veze na vlně politické korektnosti a multikulturalismu. Všude se objevuje volání po přehodnocování vlastních dějin, po omluvách nejrůznějším etnikům a skupinám za nejrůznější příkoří z dávné minulosti, všude se hledá výklad dějin, který by pokud možno nikoho neurážel. Patrick Buchanan ve své knize Smrt Západu tento přístup označuje výstižně jako válku proti minulosti. Ta podle něj znamená snahu „odvrhnout patriotické příběhy o velikosti a slávě národa a vytvořit nové dějiny ,bez příkras‘, které vyzvedávají jeho zločiny a hříchy", dějiny, „jež odhalují, že to, co jsme milovali, je odporné, a že ti, jež jsme uctívali, jsou osoby špatné pověsti a dokonce zavrženíhodné".
Dějiny nabízejí k takovým intelektuálním cvičením nepřebernou škálu příležitostí, protože národy musely o své místo na slunci zápolit s jinými národy; úspěch jednoho znamenal neúspěch druhého.
Sebemrskačství je spojeno pupeční šňůrou s levicovým kosmopolitismem a záští k patriotismu. Platí totiž beze zbytku slova Alexandra Solženicyna: „Abyste zničili národ, musíte nejprve zpřetrhat jeho kořeny." Kosmopolitní intelektuálové si uvědomují, že sdílený pohled na dějiny je jedním z definičních znaků národa. Proto usilují o potlačení národního vnímání dějin ve prospěch jakéhosi fúzovaného nadnárodního vidění historie. Více než jasně se to ukazuje v dnešní Evropské unii. Docela vážně zde před několika lety zazněl návrh na sepsání společné unijní učebnice dějepisu. Iniciativu, s níž přišlo Německo, pak projednávali ministři školství EU na neformálním setkání v Heidelbergu – bez konkrétního výsledku. Svou společnou učebnici dějepisu zato skutečně sepsali, jak známo, Němci a Francouzi.
Jak by měla vypadat panevropská, politicky korektní učebnice dějepisu, si lze poměrně jasně představit. Spíše než křesťansko-židovské kořeny Evropy by zdůrazňovala rozmanitost duchovních zdrojů včetně antiky a islámu a následně velké francouzské revoluce. Konfliktní momenty by obrušovala, hledala by chyby na všech zúčastněných stranách, dávala by je za vinu abstraktnímu, neadresnému nacionalismu a skončila šťastným koncem v podobě poválečné evropské integrace neboli sjednocené Evropy.
Pro flagelantský přístup je příznačné, že se na minulost dívá ahistoricky, současnýma očima, lustruje někdejší skutky podle dnešních měřítek a ignoruje kontext zkoumané doby. Pohlíží na dávná rozhodnutí předků zvysoka a opomíjí zkoumat, čím byla podmíněna. Je v něm tedy prvek značné intelektuální arogance. Podle této logiky by mohlo být kupříkladu panování Karla IV. hodnoceno jako autoritativní režim diskriminující podle pohlaví, náboženství či původu, používající kruté tělesné tresty a celkově nerespektující lidská práva.
Poválečné násilí nevzniklo samo od sebe, ale vede k němu dlouhý řetězec událostí: podvratná činnost velké části sudetských Němců v pohraničí v druhé polovině 30. let, agresivní nátlak hitlerovského Německa na Československo v téže době, Mnichov, okupace, zavření vysokých škol, šest let teroru (popravy, heydrichiáda, Lidice, Ležáky, Terezín, vyvraždění většiny československých Židů, masakry na konci války…), který si vyžádal více než 350 tisíc československých obětí, doktrína nadřazenosti německé rasy, nucené nasazení mládeže v německých továrnách aj.
Jak známo, nacisté chystali i konečné řešení české otázky; Reinhard Heydrich v roce 1941 jasně naznačil, jaká budoucnost by nás čekala v případě, že by se druhá světová válka vyvíjela jinak: „Tento prostor jednou musí být německým prostorem a Čech tu nakonec nemá co pohledávat." S českým obyvatelstvem hodlal naložit následovně: „Jedni jsou dobré rasy a dobrého smýšlení, s těmi to je jednoduché, ty můžeme poněmčit. Potom jsou tu jiní, jejich protipól: lidé špatné rasy a špatného smýšlení. Takové lidi musím dostat ven. Na Východě je hodně místa. (…) Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně prozkoumat. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy a špatně smýšlející lidé dobré rasy. S těmi dobře smýšlejícími špatné rasy to pravděpodobně budeme muset udělat tak, že je nasadíme na práci někde v Říši či jinde a postaráme se, aby už neměli děti. (…) Pak zbývají špatně smýšlející lidé dobré rasy. To jsou ti nejnebezpečnější, protože tvoří růstově dobrou vůdcovskou vrstvu. Musíme uvážit, co s nimi uděláme. Nezbude nám nic jiného, než pokusit se usídlit část špatně smýšlejících dobré rasy v Říši, uprostřed čistě německého okolí. A pokusit se je převychovat a poněmčit, nebo, nepůjde-li to, postavit je nakonec ke zdi."
To vše vytvořilo klima nejen pro odsun Němců, ale také pro živelné násilnosti, jako se udály v Ústí nad Labem či Postoloprtech. S ohledem na to, co předcházelo, by bylo snad spíše s podivem, kdyby k takovým reakcím nedošlo. Když dnes vidíme v televizních reportážích vysídlence či jejich potomky slzící nad příkořími, kterých se jim po válce podle jejich mínění dostalo, nepřestává překvapovat, jak málo pokory se mezi nimi najde ve vztahu k zločinům, kterých se Němci dopustili během války a před ní na Československu a jeho občanech; jak málo pochopení pro příčinné souvislosti projevují.
Je také třeba se vyvarovat házení všech případů násilí na Němcích do jednoho pytle, a to jak na straně obětí, tak pachatelů. Hovoří-li statistiky o tisících zabitých německých civilistů, pod těmito čísly se mohou skrývat jednotlivci nejrůznějšího druhu s různou mírou napojení na nacistický režim a jeho zvěrstva – od politicky indiferentních zemědělců, přes členy NSDAP po skutečné nacistické zločince. Právě tak na straně českých pachatelů jistě najdeme různé profily. Cítíme, že situace je jiná, pokud vzali „spravedlnost" do svých rukou občané, kterým okupanti popravili polovinu rodiny, jiná když vraždil rychlokvašený odbojář z Revolučních gard, který třebas za války s okupanty dobře vycházel. Někdy mohlo jít o spravedlivou mstu, jindy o sprostou vraždu. Dnes už v rámci statistik nebude snadné rozpoznat, jaký podíl mezi nimi zaujímaly jednotlivé typy případů. Proto bychom měl být velmi opatrní při vynášení všech kategorických soudů o masovém vraždění nevinných civilistů opilými sadisty.
V neposlední řadě je třeba rozlišovat mezi činy státu či národa na straně jedné a činy soukromých osob na straně druhé. Zatímco nacistická agrese a teror byly řízeny státem, resp. režimem, který měl aktivní oporu v rozhodující části svého národa, násilnosti v poválečném Československu byly dílem pár stovek či tisíců jednotlivců.
Schopnost pohlížet kriticky a střízlivě na vlastní dějiny může být považována za známku vyspělosti národa, pokud však přeroste v politicky korektní sebemrskačství, je naopak příznakem dekadence. Problematika sudetských oběti poválečné doby by tak neměla být vytěsňována z diskuse, zároveň bychom se však měli vyvarovat jejímu zveličování, paušalizování a vytrhávání z dobových souvislostí. To vše by totiž mohlo zamlžovat pohled na souslednost příčin a následků a relativizovat zrůdnost nacistické agrese a teroru vůči Československu a dalším evropským státům.
Převzato z Revue Politika
Foto: zdroj
