V Česku možná začne projekt na podporu četby Bitva knih. Bitva knih? První, co se mi u takového spojení vybaví, jsou dva regály knih zaklesnuté v klinči, chňapající po sobě deskami a omotávající se záložkami, vystřelující listy jako klamné cíle a snažící se třením zvýšit teplotu a rozpustit tak soupeřovo lepidlo, když ne jej rovnou zapálit, a úplně u země pak umdlévající grimoár čelí přesile dotírajících paperbacků.
Bitva knih? A proč ne rovnou Velká knižná válka? Encyklopedie proti básnickým sbírkám, literatura faktu proti beletrii, aliance pohádek pro děti a fantasy proti spojeným silám sci-fi, červené knihovny a béčkových hororů; neutralitu zachovávají pouze detektivky a slabým mandátem vybavené „Modré ořízky" učebnic hudební výchovy z mírových sil OSN.
Která kniha vyhraje, stane se povinnou četbou, která prohraje, půjde do stoupy. Nebo na index. Nebo alespoň do výprodeje.
Jenže ve skutečnosti se jedná o „mezinárodní projekt, který chce přimět školáky od osmi do 12 let, aby četli knihy," což je sice záměr velmi bohulibý, ale proč se jmenuje zrovna Bitva knih? Proč agresivně znějící „bitva," evokující svár, ničení, vítěze a poražené? Jak jde konfrontačně a soutěžně pojatý „kvíz, který je založen na detailní znalosti knih, rozvíjí čtenářské znalosti a schopnosti," dohromady s literaturou jako výrazem intimity a individuality ve vyjádření i vnímání, jak se slučuje tato módní agresivita s literaturou jako prostředkem nahlédání jiného, odkrývání skrytého a setkávání se s druhými i se sebou samými ve světě fantazie?
Neexistuje špatné a dobré čtení knih – existuje jen čtení a žádné čtení.
Autoři projektu jej však pojímají soutěžně, a tak se bude testovat a trumfovat a vyhraje ten, kdo si více zapamatuje, více přečte a více dokáže správně zreprodukovat. Ale takové čtení je k ničemu! Na to stačí počítač, k tomu není třeba člověk. Pokud někdo čte knihu s ohledem na to, aby si zapamatoval co nejvíce měřitelných technikálií pro správné zodpovězení testových otázek, a nikoliv proto, aby zachytil autorovu intenci a načerpal z ní inspiraci pro vlastní myšlení, potom je něco špatně.
Soutěžní pojetí projektu však směřuje přesně k tomu, že se ze čtení stane výkonový sport, nikoliv niterný osvobozující zážitek.
Už vidím ty žebříčky jako v tenise, jenom místo dvouhry mužů je četba žen na čas a další disciplíny, jako čtení ve dvojici, skupinové čtení (tým tvoří deset hráčů, protože brankář není v tomto případě potřeba), celkový počet přečtených knih či nejtlustší přečtená kniha, ale také největší knihovna či největší sbírka psané pornografie (ta samozřejmě pouze v lize pro dospělé)… Konfrontačně a výkonově pojatá četba nakonec snadno skončí v „coolnesivnosti", jako je nadpis tohoto mého „nářku."
Knihtisk s námi a Koniáš pryč.
Ale také to může skončit vlastně docela neškodně, třeba tak:
Terazky: „A otázky leninismu stě čítal?"
Kefalín: „Ano. Dvakrát, soudruhu majore?"
Terazky: „A, mezi nama, rozumíte tomu?"
Kefalín: „No, to myslim, že velmi dobře. … Rozumim, soudruhu majore!"
Terazky: „To rozprávajtě svojej starej matěri. Ja som majorom a neviem z teho nič."
Převzato z blogu Tribun
