Hory a minarety

New York – Ve Švýcarsku jsou čtyři mešity s minarety a 350 tisíc formálních muslimů, většinou Evropanů z Bosny a Kosova, z nichž asi 13 % pravidelně dochází na modlitby. Člověk by si myslel, že to nikterak velký problém není. A přece se 57,5 % švýcarských voličů v referendu vyslovilo pro ústavní zákaz minaretů, údajně proto, že se obávají „fundamentalismu“ a „plíživé islamizace“ Švýcarska.


Jsou Švýcaři bigotnější než ostatní Evropané? Pravděpodobně ne. Referenda jsou měřítkem všelidových nálad, nikoli promyšlených názorů, a instinktivní nálady lidí jsou zřídkakdy liberální. V ostatních evropských zemích by referenda o této otázce mohla snadno dospět k překvapivě podobným výsledkům.


Připisovat švýcarské rozhodnutí zakázat minarety – nápad, který kromě pravicové Švýcarské lidové strany žádná jiná politická strana nepodporovala – „islamofobii“ je zřejmě nepochopení. Ovšemže, dlouhá historie vzájemné křesťansko-muslimské nevraživosti a současné projevy násilí radikálních islamistů v mnoha lidech vzbuzují strach z islámu, jaký kupříkladu vůči hinduismu či buddhismu nepociťují. A právě minaret, probodávající nebesa jako raketa, se jako hrůzostrašný výjev snadno karikuje.


Jenže kdyby si Švýcaři a ostatní Evropané byli jistí svou vlastní identitou, jejich muslimští spoluobčané by jim srdce takovým strachem zřejmě neplnili. A právě v tom je možná problém. Není to zas tak dlouho, co většina občanů západního světa měla své nezpochybnitelné symboly kolektivní víry a identity. Kostelní věže zdobící mnohá evropská města tehdy pro lidi stále něco znamenaly. Jen zřídka někdo uzavřel sňatek mimo svou víru.


Až donedávna také mnozí Evropané věřili ve své krále a královny, vyvěšovali národní vlajky, zpívali národní hymny a učili se hrdinské verze svých národních dějin. Domov byl domov. Cesty do zahraničí byly pro vojáky, diplomaty a boháče. „Identita“ se vůbec za problém nepovažovala.


Mnoho se změnilo vlivem globálního kapitalismu, evropské integrace, stigmatizace národnostních citů po dvou katastrofálních světových válkách a možná především všeobecné ztráty náboženské víry. Většina z nás žije v sekulárním, liberálním světě zbaveném iluzí. Život většiny Evropanů je svobodnější než kdy dřív. Kněží ani společenská vrchnost už nám neříkají, co máme dělat ani co si máme myslet. Když se o to pokusí, obvykle jim nevěnujeme pozornost.


Za svůj nově osvobozený svět ale platíme určitou daň. Oproštění od víry a tradice nevedlo vždy k větší spokojenosti, ale právě naopak k všeobecné ztrátě orientace, ke strachu a roztrpčení. Projevy kolektivní identity se sice ještě úplně nevytratily, ale velkou měrou se omezují na fotbalové stadiony, kde oslavy (a zklamání) dokážou rychle vzkypět v násilí a vztek.


Populističtí demagogové dávají úzkost moderního světa za vinu politickým, kulturním a obchodním elitám. Vyčítá se jim, ne zcela neopodstatněně, že obyčejné občany zatěžují masovým přistěhovalectvím, hospodářskou krizí a ztrátou národní identity. Jenže pokud jsou elity terčem nenávisti proto, že zapříčinily náš moderní neklid, pak muslimům závidíme, že stále mají svou víru, že vědí, kdo jsou, že mají něco, za co jim stojí za to zemřít.


Není vůbec důležité, že mnozí evropští muslimové jsou stejně rozčarovaní a sekulární jako jejich nemuslimští spoluobčané. Záleží na dojmech. Tyhle množící se minarety, tyhle černé šátky přes hlavu, ty představují hrozbu, protože sypou sůl do ran těch, kdo cítí ztrátu vlastní víry.


Není divu, že protimuslimský populismus si část svých nejzarputilejších přívrženců našel mezi někdejšími levičáky, neboť i oni ztratili svou víru – ve světovou revoluci či co já vím. Ještě před příklonem k revoluci mnozí z těchto levičáků pocházeli z náboženského prostředí. To znamená, že utrpěli dvojitou ztrátu. Ve své nenávisti k islámu sice rádi hovoří o obraně „osvícenských hodnot“, ale ve skutečnosti lamentují nad zhroucením víry, ať už náboženské nebo sekulární.


Na společenské neduhy, jež švýcarské referendum odhalilo, bohužel žádný lék s okamžitým účinkem neexistuje. Samozřejmě, papež má svou odpověď. Rád by, aby se lidé vrátili do náruče Říma. Evangelikální kazatelé také mají svůj recept na spásu. Neokonzervativci zase evropskou nevolnost pokládají za jistou formu typické dekadence Starého světa, kolektivní stav nihilismu živený sociálním státem a změkčilou závislostí na tvrdé americké moci. Jejich odpovědí je oživený západní svět, vedený Spojenými státy a zaměstnaný ozbrojenou křížovou výpravou ve jménu demokracie.


Není-li však člověk katolík, nově probuzený křesťan či neokon, žádná z těchto vizí slibná není. Nejlepší, v co můžeme doufat, je, že se liberální demokracie tímto obdobím stísněnosti nějak protlučou – že odolají demagogickým svodům a potlačí násilnické popudy. Ostatně demokracie v minulosti přečkaly horší krize.


Rozhodně by nám ovšem pomohlo, kdybychom měli méně referend. Vždyť navzdory přesvědčení některých lidí demokracii neposilují. Referenda demokracii oslabují, neboť podrývají naše volené zástupce, jejichž úkolem není propůjčovat hlas pocitům znervóznělého a rozčileného lidu, nýbrž uplatňovat svůj nejlepší úsudek.


Ian BuIan Burumaruma je autorem knihy Murder in Amsterdam (Vražda v Amsterdamu) s podtitulem Smrt Thea van Gogha a meze tolerance. Působí jako profesor demokracie, lidských práv a žurnalistiky na Bard College v americkém státě New York. Jeho poslední knihou je román The China Lover.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments