Je současná finanční a hospodářská krize jenom nevinnou virózou, kterou není třeba léčit, ale stačí ji týden vyležet? Nebo se jedná o těžký zápal plic, který musíme řešit všemi dostupnými prostředky?
Na jedné straně je (a to především ze strany současných elit) krize popisována jako jakýsi fatální jev, něco jako náhlá změna počasí, s níž se v podstatě nedá nic dělat, na straně druhé existuje ve společnosti velmi rychle sílící pocit, že krizi někdo konkrétní zavinil, že je výsledkem spiknutí mocných (bankéřů, neoconů, zednářů, Židů, liberálů, starých struktur, vojensko-průmyslového komplexu), a že by tudíž za ni tyto skupiny měly být „lidem“ potrestány. To je samozřejmě velmi nebezpečná zkratka.
V některých zemích, jako například na Islandu, v Lotyšsku, či Řecku, se však lidé již s větším či menším úspěchem vzbouřili, v jiných (Francie, Bulharsko, USA…) je situace krajně napjatá. Vzpoura přitom přišla většinou tam, kde se vlády pokusily využít krize k tomu, aby dále přitáhly šrouby. V některých státech prostě začíná sílit přesvědčení, že se současnými elitami, které se na vzniku krize podílely a mnohdy se na ní pokoušejí profitovat, ji nelze vyřešit.
Přístup většiny mocenských a ekonomických elit totiž v mnohém připomíná přístup bolševiků. Říkají totiž, že když se kácí les (při krizi), lítají třísky (slabší jedinci odpadnou a je to zcela přirozené). Je to jen s opačným znaménkem totéž, co říkali komunisté – když se kácí les (při revoluci), lítají třísky (vykořisťovatelé budou zničeni, a tak to má být). Existuje snaha využít krizi k dalšímu snižování daní pro bohaté, k dalšímu omezování sociálních dávek, k dalšímu tunelování veřejného majetku. Pravice je totiž hluboce přesvědčena o tom, že snižování daní je za všech okolností prospěšné, aniž by vzala v úvahu, že stát s nulovým zdaněním nemůže fungovat. Samozřejmě, že i druhý extrém, tedy absolutní zdanění, se jeví stejně nesmyslným.
Celý spor o řešení krize pomocí fiskálních nástrojů nás ovšem odvádí od daleko důležitějších otázek k diskusi a řešení, totiž od struktury daní a efektivity státních výdajů. Politické a sociální dopady jednotlivých typů daní jsou totiž diametrálně rozdílné, stejné je to i s progresivitou či degresivitou celkových odvodů státu. Efektivita státních výdajů je naprosto klíčová, a její zvýšení by mělo být jedním z klíčových kroků pro překonání krize, už jenom z toho důvodu, že by stát se stejnými prostředky byl schopen vytvořit mnohem více pracovních míst.
Další spor se vede o škodlivosti či blahodárnosti regulace a její snesitelné míře. Tady dochází k základnímu nedorozumění v definici pojmu regulace. Nerozlišuje se regulace od intervence. Regulace je přirozený produkt fungování volného trhu, jeho samočistící schopnosti. Je to legální prostředek, jímž si stát, jako jeden z jeho účastníků a současně reprezentant občanů, vynucuje dodržování pravidel, která slouží k zachování a rozvíjení trhu. Intervence je naopak nepřirozený proces, při němž je státní moc manipulována a korumpována v zájmu jednotlivých tržních subjektů. Hranice mezi přirozenou regulací a škodlivou intervencí je navíc velmi tenká a často těžko rozeznatelná, zvláště při dnešních možnostech lobbingu a mediální manipulace. Boj proti intervencionismu a za svobodný globální obchod se tedy v tomto světle jeví jako potřebný, odbourávání přirozeně vzniklých regulačních mechanismů, jako je například ochrana spotřebitelů před zdravotně závadným a nekvalitním zbožím, naopak jenom prohlubuje krizi.
Největším terčem pravicových invektiv se stává stát a byrokracie, je to přirozená snaha elit odpoutat pozornost od svých kolektivních hříchů, tedy chamtivosti a agresivity, a ukázat prstem na stát jako organizované násilí, a jeho sociální systém představit jako kapitulaci před vydíráním neúspěšných a poražených ve férové tržní soutěži. Je to snaha nabídnout dobrovolnost jako jediný povolený systém charity. Jedná se o typické anarcho-kapitalistické bludy. Sociální systém je jediná ochrana kapitalismu a demokracie před zničením. Paradoxem současné doby je, že jedinými důslednými obhájci kapitalismu se stali komunisté, následováni méně důslednými sociálními demokraty. Kapitalisté, kteří kašlali na důsledky svého chování a dali před odpovědným chováním přednost krátkodobým ziskům a egoistickým cílům, se naopak stali jeho hrobaři.
Jestli se má kapitalismus zachránit, musí jít jeho současní političtí a ekonomičtí lídři od válu. Je to tragické a pesimistické zjištění. Oni sami se svých pozic dobrovolně nevzdají.
