Hudba: Český skladatel, americký hrdina





Únor 10, 2002

V roce 1991 byl newyorský magistrát požádán nemocnicí Beth Israel o povolení k demolici malého řadového domu s číslem popisným 327 na východní 17. ulici, bývalým bydlištěm Antonína Dvořáka. Nemocnice zde chtěla postavit hospic pro nemocné AIDS, který by byl financován penězi z nadace, zřízené fotografem Robertem Mapplethorpem.

Proti žádosti byl městská památková komise, podporovaná skupinou lidí, jejímiž členy byli mj. Václav Havel, Miloš Forman, Kurt Masur a Yo-Yo Ma. Pro demolici byli Isaac Stern, Itzhak Perlman a New York Times, které v úvodníku s názvem „Dvořák zde nikdy nežil“ uvedl, že dům byl od roku 1895, kdy si Dvořák sbalil své kufry a vrátil se do Prahy, „radikálně přestavěn zvenčí i zevnitř“.

Redakční článek kritizoval komisi, že se snaží zachránit Dvořákův dům „nikoliv pro jeho fyzické vlastnosti, ale jako jakousi historickou paměťovou banku“. Brendan Gill v dopise na adresu The New Yorker odpověděl: „Co je na tom, proboha, špatného?“ Městská rada se však přiklonila na stranu nemocnice dvaceti hlasy proti čtrnácti, a dům byl zbourán.

Při zpětném pohledu, v době, kdy se blíží sté výročí Dvořákova úmrtí, na nás tato kontroverze nejvíce působí tím, že jasně poukazuje na chatrné znalosti obou stran. Ano, Dvořák složil svou slavnou symfonickou báseň “Z Nového Světa" v New Yorku, ale jeho americká sláva a vliv vysoce překonaly toto jeho dílo. Byl více než tři roky nejen nejvýznamnějším hudebníkem v New Yorku, ale take centrem intenzivní národní diskuse o kulturní identitě Spojených států.

Dvořákovo zaujetí a obhajoba černošské a indiánské hudby jako podstaty americké hudby se stala okamžitě předmětem sporů. Kromě „Z Nového světa“ napsal při svém americkém pobytu také americkou suitu a osm humoresek pro klavír. Tyto málo známé kusy nápadně předznamenaly ragtime a Gershwina. Dvořák si skutečně zaslouží, aby na něj bylo pamatováno jako na amerického hrdinu.

Sotva v roce 1892 Dvořák přišel na Manhattan, hned zjistil (a napsal to také svým přátelům v Praze), že „Američané očekávají ode mě velké věci, ale hlavní je, jak oni říkají, abych této zaslíbené zemi a království nového a nezávislého umění, stručně řečeno, vytvořil národní hudbu“. Ohromen novým povzbuzením i pozorností, které se mu dostalo, a take fascinován rozsahem a tempem amerického života, i kvalitou amerických orchestrů, Dvořák si vzal na sebe skutečně nesmírné sousto. „Je to jistě velký a skvělý úkol pro mě, a já doufám, že s Boží pomocí toho dosáhnu,“ dodal, „Je zde přehršel materiálu a spousty talentů.“

Když hovořil o talentech, měl Dvořák na mysli americké skladatele a instrumentalisty, včetně jeho vlastních žáků v Národní konzervatoři hudebního umění v New Yorku (National Conservatory of Music in New York), z nichž mnohé považoval za velmi talentované. Pod pojmem materiál rozuměl americké obrazy a zvuky, americké kořeny: “…jiné mysli, jiných myšlení, jiná zbarvení… cosi indiánského“. Žádné původní domorodé obyvatelstvo v Čechách nebylo, a tak stejně jako ostatní Evropané, byl Dvořák fascinován americkými Indiány (Už před svým americkým pobytem si přečetl Longfellowu „Píseň o Hiawathovi“ v českém jazyce). V habsburských zemích se také nevyskytovali žádní černoši, až v New Yorku uslyšel černošské melodie jako „Deep River“ a „Swing Low, Sweet Chariot“, ve kterých zjistil, jak skvěle uvedl v květnu 1893 v New York Heraldu, nezbytné základy pro „budoucí hudbu této země“.

O několik dní později, Dvořák v dopise pro Herald dodal: „Budu se obracet k chudákum, kde budu hledat svoji hudební velikost. Chudí pracují velmi tvrdě, velmi pilně studují…  Jestli jsem v mé vlastní kariéře dosáhl jisté míry úspěchu a ocenění, je to do jisté míry způsobeno tím, že jsem byl syn chudých rodičů a byl vychován v atmosféře úsilí a vlastní píle.“

Tak se také stalo, že Dvořák narazil na dvě ságy, které definují Ameriku – války proti Indiánům a obchod s otroky – a to, i když zcela náhodně, ho přivedlo k tomu, aby se zabýval a vnesl více světla do amerického pojmu rasy a identity. Je třeba zdůraznit, že dokonce i vzdělaní a sofistikovaní Američané, ba i bývalí abolicionisté a zanícení unionisté, se přikláněli k teorii rasové hierarchie, a se svým zaujetím pro pokrok a civilizaci předpokládali vrozenou méněcennost pro lidi s rudou a černou kůží.

Převzato z New York Times, kde najdete i plné znění textu

Překlad: Clair

Redakčně kráceno

 

Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments