Za jeden zdroj českého reformního hnutí se považují různá náboženská hnutí či „lidová kacířství“, jak jsou nazývána. Byli to zejména valdenští, begardi a albigenští – kataři. Za druhý zdroj se považuje „učené kacířství“, které bylo v pozdější fázi inspirováno zejména spisy anglického kazatele, oxfordského profesora Johna Wycliffa (* asi 1320 ve Wycliffu, + 1384). Toto obvyklé rozdělení je do značné míry umělé, neboť vůdci „lidových“ náboženských hnutí také nebývali zcela nevzdělaní.
Každopádně však byly v Čechách předpoklady pro uchycení „učeného kacířství“ lepší než kdekoliv jinde. V Čechách totiž ve 14. století došlo, kromě založení university, ke všeobecnému rozmachu vzdělanosti vůbec. Starší farní školy navíc po celé 14. století přecházejí z církevní správy pod správu městské rady – vznikají „městské školy“. V pražských městech bylo ve druhé polovině 14. století 25 škol, zatímco Vídeň a Norimberk měly ještě na počátku 15. století po 4 školách a Krakov měl 5 škol.
Samozřejmě ale ani „učené kacířství“ nevzniklo jen tak ze vzduchu. Je zajímavé, jak se nám v době, kdy je každý filozof rozpitván větu po větě, a o každé se tvrdí, odkud ji přejal, jako kdyby snad nebyl schopen samostatně vytvořit ani jedinou holou větu, na druhou stranu v učebnicích snaží vnutit představu, že John Wycliff si všechno vymyslel sám, bez jakýchkoliv pramenů. Přitom je velmi dobře známo, že Wycliff pravoslaví znal, s úctou se o něm vyjadřoval, a vycházel z něj. Také Jan Hus a ostatní čeští stoupenci reformních snah pravoslaví znali – a nejen z Wycliffových spisů. Dokonce ani ne jen z knih „psaných ruským písmem“ (kyrilicí), které v Čechách v té době kolovaly – a to možná nejen díky Emauzskému klášteru, protože pravoslaví v Českých zemích přežívalo vskrytu až do husitských dob. Pravoslaví tehdy čeští lidé znali i díky přímým kontaktům s pravoslavnými oblastmi.
Problém v té době byl ale ten, že staroslověnština, která byla v době svého zavedení všeobecně srozumitelná pro všechny Slovany, která byla jakousi „latinou“ východu, ovšem latinou, kterou se nikdo nemusel učit, která byla pro každého v podstatě pouze spisovnou formou jeho rodného jazyka, již tuto funkci neplnila. Připomeňme si, že od doby Konstantina a Metoděje tehdy již uběhla zhruba stejná doba jako od husitských dob k dnešku, že za tu dobu proběhl podobně velký jazykový vývoj, a že tedy staroslověnština již nebyla jazykem srozumitelným pro široké vrstvy, ale pouze jazykem vzdělanců.
To, k čemu v této době v Čechách došlo, tedy nebylo ani tak vznikem nového učení. Spíše šlo o přeložení pravoslavných nauk ze staroslověnštiny do češtiny. …Podobně, jako v případě Wycliffa šlo, zjednodušeně, o „přeložení pravoslaví do angličtiny“.
Odpověď na to, proč k tomu došlo, je jednoduchá. Jak se české obyvatelstvo stěhuje do měst, za situace, jaká v Evropě byla, nemohlo zůstat u svého pohanství, římský kult odmítá, a volí si pravoslaví.
Kontakt husitství s pravoslavím byl nesrovnatelně hlubší, než se dnes obecně připouští. Dočteme se však o tom málo, neboť tato skutečnost nebyla po chuti církvi a později ani až příliš světskému režimu. Připomeňme si, že jednou z husitských „novot“ bylo i zavedení vousatých kněží – zcela v duchu pravoslaví, kde jsou vousy podmínkou vysvěcení na kněze. Prokop Holý se jmenoval „Holý“ proto, že jako jeden z mála si vousy narůst nenechal. Husité udržovali s pravoslavnými oblastmi živé styky, své kněží například posílali ke svěcení k pravoslavnému biskupovi do Moldávie, u husitů z řad českých Němců zase máme doloženy kontakty s řeckým pravoslavím. Husité také v Byzanci několikrát jednali – naposledy v letech 1451-1453 – o sjednocení české církve s pravoslavnou církví. Husitské vyznání bylo tehdy v Byzanci uznáno za pravoslavné – s určitými specifiky, a konečnému sjednocení s pravoslavnou církví zabránilo jenom dobytí Byzance Turky v roce 1453.
Musíme však přiznat, že za to, že husitství vzniklo, vděčíme do značné míry právě římské církvi. Nejen v tom smyslu, že byla pro obyčejné lidi nepřijatelná. Hlavně tu byl narůstající spor o moc mezi panovníkem a církví. Církev hlásala svou nadřazenost nad panovníkem, reformátoři naopak, v duchu tehdejšího pravoslaví, podřízenost církve králi, zbavení církve moci a sekularizaci církví přivlastněného majetku, čímž měli do jisté míry zajištěnu panovníkovu podporu.
A tak mohla být roku 1391 založena Betlémská kaple, největší kazatelský sál Evropy, která byla určena ke kázání v českém jazyce, a ve které později, v letech 1402-1412, nepřetržitě kázal mistr Jan Hus. Vliv Betlémské kaple si dnes lze těžko vůbec představit. Vešly se do ní až tři tisíce lidí a Jan Hus někdy kázal až sedmkrát denně. Jelikož Praha tehdy měla asi 40 000 obyvatel, mohl tak v jediném dni promluvit v podstatě ke všemu pražskému dospělému obyvatelstvu. – Proti tomu blednou i dnešní nafouknuté údaje o sledovanosti pořadů nejoblíbenějších televizních stanic.
Zprvu reformátoři hlavně kritizovali církevní korupci, církevní kriminalitu, a v neposlední řadě odpustkovou privatizaci. V červenci roku 1420 pak byl vyhlášen konkrétnější program husitů, známý jako čtyři pražské artikuly, které však nejsou příliš pražské, neboť pražané nebyli zrovna moc radikální, a které byly možná sepsány již roku 1417. Byly to:
1. svoboda slova,
2. návrat k pravoslaví – požadavek přijímání pod obojí, který nacházíme i u Wycliffa, je míněn jako návrat k původnímu křesťanství – pravoslaví,
3. osvobození státu od církve – zbavení církve světské moci (které také nacházíme u Wycliffa), je rovněž zavedením poměrů platných v pravoslaví. Pod tento bod spadá také restituce církevního majetku – ovšem opačným směrem, než jak si to církev představuje dnes.
4. právní stát – trestání všech zjevných těžkých (smrtelných) hříchů, tedy požadavek právního státu v takovém rozsahu, v jakém již nikdy později nebyl vznesen.
Husité také, na rozdíl od tehdejší římské propagandy, hlásali rovnoprávnost ženy, za samozřejmost považovali právo na rozvod, či na odchod ženy od partnera, a, na rozdíl od svatého Augustina, byli proti prostituci. Podobně, jako jim bylo proti mysli, aby si kněží nárokovali monopol na přijímání z kalicha (tedy na víno symbolizující ducha), bylo husitům proti mysli i to, aby si bohatí (což byli ovšem mimo jiné také kněží) nárokovali monopol na sex. Třebaže v tehdejší době značné sexuální volnosti to zase až takový monopol nebyl. Již od roku 1419 proto často útočili jak na „katolické“ kláštery a kostely, tak na nevěstince, jako na symboly monopolizace – asi podobným způsobem, jako dnes „radikální“ mládež útočí na MacDonaldy, jakožto symboly globalizace.
Ženy byly v té době v Čechách, podobně jako dříve, považovány za rovnoprávné a značně emancipovány, a nepřekvapuje tedy, že i bojovaly se zbraní v ruce. V tom navázaly na tradici moravských žen, které pobíjely Franky při vpádu na Moravu roku 872, a chcete-li, i keltských žen-bojovnic, pochovávaných se zbraněmi.
V jedné věci tedy měli protivníci husitů pravdu, a to, když tvrdili, že vítězství husitů by vedlo k likvidaci instituce manželství. Jednak se v té době u nás u prostých lidí něco takového ještě nevžilo, a pak tu byly úzké kontakty a spolupráce husitů s katary (tedy albigenskými), kteří manželství také neuznávali.
…A třebaže původně nebyl zpovědníkem královny Žofie Jan Nepomucký, ale právě Jan Hus – mohli bychom tedy říci, že „chybička se vloudila“ – později husité neuznávali ani zpověď.
Jedním bludem však husité přece jen trpěli. Jak víme, husité jsou považováni za předvoj pozdější evropské reformace. Paradoxně se však zdá, že na rozdíl od reformace husité ještě považovali církev za reformovatelnou. Husité si mysleli, že církev jen zbloudila, a že je možná její náprava. Husité si zpočátku stále ještě mysleli, že „princip je dobrý, jen lidé špatní“. K takovému pohledu patrně přispělo jisté zmírnění papežské zvůle v dobách avignonského papežství a zmatky za pozdějšího vícepapežství. Neslučitelnost římského kultu s původním křesťanstvím byla v té době zřejmě poněkud zamlžena. Husité se cítili být křesťany a ještě se domnívali, že římská církev je svým původem křesťanská, a že je tedy možné dovést ji zpět ke křesťanství, čímž v podstatě mysleli návrat k pravoslaví.
Zřejmě teprve později, po pádu Byzance, za papeže Pia II. a jeho následovníků, kdy církev plně odhalila svou tvář, vyšlo jasně najevo, že změny v římské církvi jsou nevratné, že římská církev sama o sobě je nereformovatelná.
Luterská a kalvínská reformace, které již tak nespočívaly ve snaze reformovat římskou církev, jako v založení církví nových (i když v tom je zase předešla Jednota bratrská), pak sice navázaly na husity, ale chyběl jim bližší kontakt s pravoslavím. Proto, i když tyto „reformované“ církve nespadaly pod Řím, ve svém předhánění se s římským kultem, kdo z nich je zbožnější, pak často přebíraly právě římské novoty – dokonce pak i s Římem závodily, kdo je „mravnější“ = asexuálnější, nebo dokonce, kdo upálí víc žen – „čarodějnic“. (…Až nakonec skončily závoděním, kdo vyvraždí víc pravoslavných.)
Převzato z blogu autora
A něco o Janu Husovi a jeho bludech
Foto: zdroj
