Jsou dva druhy skandálů: ty obyčejné, ve kterých je politik přistižen při korupci, zneužívání pravomocí, defraudacích a podobných radostech, kterými si dokazujeme, že máme funkční demokracii, a pak ty hustodémonsky krutopřísné, ke kterým dochází, když se „parta plukovníků“ (čili orgány činné v trestním řízení) pokusí takového politika klepnout přes prsty.
To je ryku, to je řevu, to je starostí o demokracii. To hned politici spustí o „kriminalizaci politiky“, policisté a státní zástupci jsou pro ně „škůdci demokracie“, kteří dělají „experimenty na lidech“ a vaří „nechutný a nesrozumitelný právní guláš“ (další perly z úst našich sviní si čtenář-fajnšmekr jistě dohledá sám). Chápu, že se politici bojí a jsem tomu rád, protože i politici by měli vědět, že pokud přestřelí, může trhnout i na ně. Nelze tolerovat, aby se politici mohli zbavit veškeré odpovědnosti za své jednání prohlášením svých činů za politické akty.
Pokud někdo škodí demokracii, jsou to politici, kteří neznají míru, nemají stud a myslí si, že stojí nad zákony a jsou nedotknutelní. Už z principu by se nyní měl každý občan postavit za Šlachtu a Ištvána, protože nad nimi stojí ještě soud, který o vině – nejenom morální, která je nesporná, ale i trestněprávní – ubohého pana Nečase teprve rozhodne, což je u pohledu společnosti a důvěry v právo mnohem lepší, než aby o své nevinně rozhodovali sami politici. Jestli si necháme namluvit, že snaha o odhalení a potrestání skandálu je horší, než skandál sám, tak jsme blbci.
Převzato z blogu Tribun
