7. března 2011
Minulý týden měla ministryně zahraničí Hillary Clintonová slyšení před Výborem pro zahraniční věci Bílého domu, měl jsem tedy při té příležitosti vznést některé ze svých obav týkajících se americké vládní politiky a nákladů spojených s naším intervencionismem po celém světě.
Mnozí pozorovatelé tvrdí, že nedávné svržení vlád v severní Africe a na Středním východě bude mít za následek více svobody pro jednotlivce v těchto regionech. Upřímně doufám, že to bude pravda, ale dějiny jsou plné zákrutů, které začaly jako křik po svobodě a proti tyranským vládám, ale skončily špatně. Neexistují žádné záruky, že Egypťané, Tunisané či jiní se budou mít líp po těchto ohlašovaných „změnách režimu.“ Víme však, že konflikty v Africe a na Středním východě mohou být horší, pokud se americká vláda bude snažit zasáhnout a podpořit některé kandidáty nebo frakce.
Takový zásah by nepodporoval zájem USA nebo nezískal nové přátele, ale ve skutečnosti by podkopal legitimitu jakékoliv vlády, která vznikla s koncem starého režimu, stejně jako bychom neschvalovali a odmítali jakoukoliv politickou sílu, která by přišla k moci díky sponzorství cizí vlády u nás. Egypťané, Tunisané, Libyjci ani ostatní nejsou pravděpodobné těmi, kteří by vlídně přijali ty, které vidí jako jedny americké loutky pouze nahrazující jiné loutky Spojených států.
Je to ironie, ale nekonečná podpora demokracie vládou USA v zámoří skutečně narušuje a podrývá demokracii v cílových zemích. Zapojení cizí moci často narušuje skutečné sebeurčení. Radikálové, kteří to chápou, můžou využívat rostoucí odpor a antiamerikanismus jako páku k získání moci, a především tím eliminovat cíle státní politiky Spojených států. Nikdy jsem nepochopil, proč americká vláda odůvodňuje dotování novin nebo politických stran v zahraničí prosazováním nezávislosti a plurality. To nedává žádný smysl. Bohužel, zdá se mi, že vláda se nepoučila z nedávných událostí v oblasti Středomoří.
Ministryně Clintonová zdůraznila několikrát na jednání výboru, že „nic není vyloučeno“, pokud jde o reakci USA na vnitřní občanské nepokoje v Libyi. Odkdy je naší povinností používat politický tlak či dokonce vojenskou sílu k řešení každého problému v zámoří? Ve Washingtonu to v současné době jen bzučí řečmi o bezletové zóně, ba dokonce i o pozemní invazi do Libye na pomoc povstaleckým skupinám, které se snaží svrhnout režim Kaddáfího. Někteří vojenští vůdcové, včetně ministra obrany Roberta Gatese, však správně varovali nadšenější intervencionisty, že taková vojenská operace může být nesmírně nákladná – jak finančně, tak počtem obětí.
Náklady na pokusy řídit svět jsou neudržitelné, a my na to prostě nemáme peníze. Morálně je pro USA neomluvitelné vybírat strany v těchto zámořských konfliktech, i bez ohledu na to, jak odporné obě strany mohou být, finančně na to již nemáme. Požadovaný vládní rozpočet na rok 2012 určený na „mezinárodní vztahy“, což je kódové slovo pro „zahraniční pomoc“, je dva a půl krát větší, než byl před pouhými devíti lety. Současně s tím, jak se doma zmenšuje naše hospodářství, naše povinností v zahraničí rostou. S tím, jak se u nás doma rozpadá naše infrastruktura, chystáme se pokračovat v utrácení miliard dolarů vynakládaných na infrastrukturu v zemích jako Afghánistán a Irák.
Pokud intervencionisté dosáhnou svého, není pochyb o tom, že budeme brzy platit rekonstrukci infrastruktury, kterou zničíme v libyjské vojenské operaci. Neotřebuji být génius na to, abych viděl, že budeme na mizině, ale Washington setrvává v popírání a obvyklém „podnikatelském“ rozhodování. Obávám se však, že pokud budeme pokračovat tímto způsobem, můžeme být brzy se vším naším podnikáním konec.
Převzato z Prison Planet
Překlad: Aram
