Nositel Nobelovy ceny míru Mohamed ElBaradei sloužil tři období jako ředitel Mezinárodní agentury pro atomou energii při OSN. Před americkou invazí do Iráku řekl Radě bezpečnosti OSN, že podle kontroly této agentury v Iráku ve skutečnosti nedošlo k žádnému vývoji zbraní hromadného ničení a program vývoje jaderných zbraní byl zastaven.
Během svého třetího období byl ElBaradei oceněn Radou bezpečnosti OSN a dalšími za své „profesionální a nestranné usilí“ o vyřešení všech zbývající otázek souvisejících s Íránem. Důrazně se stavěl proti použití síly vůči Iránu, opakovaně tvrdil, že na základě inspekce agentury nevěří, že Írán v současnosti vyrábí jaderné zbraně, ani že bude schopen učinit tak v nadcházejících letech.
Následující rozhovor vedla Mary Waldová, šéfredaktorka TheCommunity.com
TCC: Doktore ElBaradeji, mluvil jste o potřebě oddělit v Gaze politiku od humanitárních otázek. Byl učiněn nějaký pokrok v uvolnění blokády?
MEB: Ne bohužel, já si to nemyslím. Vždy jsem věřil, že civilisté by neměli být oběťmi. Uvnitř Gazy platí cenu nevinní civilisté. Jak se často stává v případě sankcí, nemají vliv na lidi u moci, kteří na tom v mnoha případech fakticky vydělávají peníze. Politika vůči Gaze je neúspěch. A více než to, jakou zprávou je tato politika pro zbytek arabského světa? Gaza prošla jedněmi z prvních demokratických voleb v regionu. A teď je v troskách a obyvatelstvo hladoví kvůli ostrým politickým sporům svých volených zástupců s Izraelem a Západem. Jaké poselství to přináší zbytku světa? Projděte demokratickými procesy, ale pokud se nám výsledek nebude líbit, přinutíme vás trpět? Když tohle arabský svět vidí, vytváří to v něm pocit ponížení. Zachází se s nimi jinak, s dvojím standardem. Vidí, že palestinská území jsou obsazována a nejsou vyhlídky na vytvoření nezávislého palestinského státu, ale osady se budují a lidé jsou vystěhováváni. Když se rozhlédnou kolem sebe, vidí, že v konfliktech jsou zabíjeni pouze muslimové. Podívejte se na Irák, Afghánistán, Somálsko a Dárfúr. Pro extremisty je pak snadné říci, že je to spiknutí proti muslimům. Potom se začne mluvit o „střetu civilizací“ a o očekávání globální konfrontace. Je to falešné. Nejedná se o otázku střetu civilizací, ale jde o to, že se ze stolu shazují politické otázky, které je třeba vyřešit. A problém Gazy je jednou z těch otázek. Nelze jej vyřešit blokádou. Je třeba, aby byl urovnán. Všichni víme, jak toto řešení vypadá – návrat do hranic před rokem 1967, sdílení Jeruzaléma, návrat uprchlíků. To je to, co bude muset být vyřešeno. Ne však tím, že se vytvoří více nejistoty a tím více ponížení.
TCC: V lednu tohoto roku jste, zdá se, doufal, že Obama by mohl vyjednat komplexní balík dohod s Íránem, který by mohl zmírnit napětí kolem jejich programu vývoje jaderných zbraní. Cítíte se i nadále optimistou v této věci nebo je cesta k dohodám už uzavřena?
MEB: Byl jsem velmi zklamán tímto posledním kolem sankcí. Myslel jsem, že turecko-brazilský návrh dohody byl tím, po čem Západ volal, a co by mohlo pomoci zmírnit krizi. Než jsem odešel z funkce, měl jsem telefonický rozhovor s Obamou a setkal jsem se s Ahmadínežádem. Oba byli docela rádi, že existuje komplexní řešení všech zbývajících otázek mezi Íránem a USA. Návrh dohody o jaderných palivech měl snížit napětí a vytvořit prostor pro jednání. Tento návrh měl přesunout kolem poloviny štěpných materiálů ven z Íránu. Pokud by chtěli vyrobit bombu, jsou od toho vzdáleni ještě několik let, a my stále ještě máme čas na jednání.
Je důležité pochopit, že vztahy mezi USA a Íránem se nevyřeší prostřednictvím konfrontace. Ano, je zde hodně křivd, ale ty se vyřeší pouze budováním důvěry. A existuje jen jediný způsob jak začít tuto důvěru budovat, a to je zasednout k jednacímu stolu. Promarnili jsme spoustu času s „předběžnými podmínkam“ Bushovy administrativy, v nichž se pravilo, že by se nemělo vyjednávat, dokud nedostanou všechno, o čem se mělo jednat, ještě před začátkem jednání. Obama jednání odblokoval tím, že mluvil o vzájemném respektu, jednání bez předběžných podmínek a zaměření se na to, o čem jsem mluvil dříve, o pocitu ponížení v arabském světě. Turecko a Brazílie přiměly Irán akceptovat dohodu o palivech, na které by se mohlo stavět v průběhu jednání… Byl jsem zklamán tím, že reakcí bylo více sankcí, jejich další kolo. Neexistuje žádný jiný způsob, než dostat všechny ke stolu – a nečekat, kdo dá znamení jako první. Signál musí dát obě strany. Někteří lidé chtějí, aby to vypadalo, že se zítra probudíme a zjistíme, že Írán vyvinul bombu. Tak to ale není. Šestnáct amerických zpravodajských agentur řeklo, že Írán zastavil práce na vývoji bomby v roce 2003.
Pro Írán i další země je získání technologie pro výrobu jaderných zbraní především záležitostí moci a prestiže. A je to pojistka. Se zemí, která má jadernou technologii, se zachází jinak než s tou, která ji nemá. Podívejte se na (severokorejského vůdce – pozn. překl.) Kim Jong Ila. Spojené státy jsou ochotny sedět s ním u stolu a hledat řešení, přičemž nebyli ochotni udělat totéž s Irákem. To nezůstalo bez povšimnutí. Vzniká tak hřiště, kde chcete-li být hráčem, měli byste mít jaderné know-how, nebo ještě lépe jaderné zbraně. Pro Írán, který má jaderné know-how, je to prostředkem, jak přinutit Západ, aby s ním zacházel jako s důležitou silou v regionu. A on je významnou silou v regionu. Můžete nesouhlasit s íránskou politikou, ale moje největší starost se netýká jejich vlády nebo jiné vlády využívající bomby. Každá vláda dnes ví, že pokud by použila jaderné zbraně, byli by rozdrceni. Mnohem více se bojím extrémistů, kteří by mohli získat jadernou technologii, protože oni by ji použili. Pro ně je ztráta života náboženským mučednictvím. Oni by ji mohli použít. Ale vedoucí představitelé zemí, pokud nejsou úplně šílení, ji nepoužijí, protože vědí, že by následně došlo ke zničení jejich země. Co se týká Iránu, jsem optimista v tom, že dosáhneme toho, že se všechny strany vrátí zpět k jednání a budou diskutovat o otázkách úzké součinnosti a dospějí k řešení po všech stránkách. Poslední posun na všech stranách, jehož smyslem je najít způsob, jak se přesunout znovu k jednacímu stolu, mi vrací můj optimismus. Obecně platí, že v situaci, kde panuje nedůvěra, není řešením použití síly. Řešení spočívá v propojení a oslovení se navzájem s poznáním, že žádná země nemůže vyřešit všechny otázky sama o sobě, že jsme stále více propojeni. Buď vyhrajeme všichni dohromady, nebo prohrajeme každý sám za sebe.
TCC: Naši čtenáři jsou lidé, kteří se zajímají o změnu světa k lepšímu a dívají se na držitele Nobelovy ceny za mír jako na vůdce těchto změn. A my všichni se samozřejmě díváme na Blízký východ. Po vašich rozsáhlých jednáních s Iránem a po tom, co teď chystáte v Egyptě, jakými problémy bychom se měli zabývat?
MEB: Blízký východ je právě teď ve stavu odpojení se od zbytku světa. Lidé žijí v nedůvěře a hněvu, mají pocit, že Západ na ně uplatňuje dvojí standardy a zároveň jsou marginalizováni a potlačováni svými vlastními vládami. Musíme dělat dobře věci, o kterých hovořil Obama. Potřebujeme urovnat místní konflikty v regionu a začít Palestinou. Na Blízkém východě je potřeba budovat důvěru. Lidé potřebují, aby se s nimi zacházelo jako se sobě rovnými, musí pochopit, že že se nad ně opravdu nepovyšujete, že Západ s nimi chce spolupracovat a zajímá se o konflikty, které pustoší jejich oblast. USA nejsou odpovědny samozřejmě za všechno, ale je toho stále hodně, co jde na jejich účet.
Stále tvrdím, že psychologie je stejně důležitá jako podstata věci. Jeden starý Íránec mi řekl: „Jestliže nám Západ začne říkat, co máme dělat, nikdy to neuděláme – i kdyby bylo správné to udělat.“ Musíme především cítit, že všichni jsme součástí téže rodiny, poté začneme obrušovat rozdíly ve vnímání a hodnotách. Jestliže budete zacházet s lidmi jako s lidskými bytostmi, budou se chovat jako lidské bytosti. Jak myslíte, že se například lidé cítili, když je známo jméno, rodiče a fotografie každého Američana zabitého v Iráku? A přitom se Spojené státy ani neobtěžovaly spočítat, kolik Iráčanů bylo zabito? Dokonce se vůbec nezabývají žádným počítáním! OSN už léta požaduje pouhých 18 vojenských vrtulníků pro mírové mise v Súdánu. Západ dosud neposkytl ani jeden vrtulník. Přitom Afghánistán je plný amerických a západních vojenských vrtulníků. To vytváří dojem, že USA a Západ se zajímají pouze tehdy, pokud jde o jejich vlastní národní zájmy. Musíme se rozhodnout, jestli budeme mít bezpečnostní systém založený na euroatlantických zájmech, nebo na globální solidaritě. Systém založený na celosvětovém zájmu o lidstvo je jediný způsob, kudy jít. Pokud negarantujete všem stejná práva a svobody, nelze mluvit o míru. Můžete mluvit jen o tom, kdo má největší palici. A největší palicí je jaderná zbraň. Tady se jedná o Obamův dluh, protože řekl, že bude pracovat směrem ke světu bez jaderných zbraní. Reagan řekl totéž.
TCC: Američané jsou v tyto dny velkými příznivci podpisu on-line petice, která žádá o změnu na Blízkém východě. Nejnověji byla řada petic za zastavení praxe kamenování a ušetření života Sakineh Mohammadí Ashtiani. Často přemýšlím, jestli se tyto petice skutečně dostaly do jednacích síní vlád, kterým jsou určeny. Je někdo, kdo poslouchá naše prosby?
MEB: Ano a ne. Otázka kamenování je vážný problém, a oprávněně, a je třeba, aby byla diskutována. Někdy tyto iniciativy sice říkají správné věci, přesto občas vyvolávají negativní reakce kvůli tomu, odkud pocházejí. Může se jim dostat méně než vřelého přijetí. V Egyptě chceme demokracii. Ale nechceme, aby Spojené státy přišly a říkaly nám, jak na to. Je možné, že přímá jednání mezi občanskými společenstvími mohou probudit důvěru. Vlády ne vždy reprezentují svědomí lidu. Možná, že potřebujeme skupinu takových padesáti lidí s dobrou pověsti, bezúhonných a důvěryhodných, kteří by byli schopni reprezentovat svědomí lidí, zejména při velkých humanitárních krizích. Měli by to být lidé, kteří se zrovna nechystají na nějaké volby.
TCC: Co si právě teď myslíte, že se s větší pravděpodobností stane v příštích 25 letech – jaderná válka na Středním východě nebo jaderné uvolnění na Blízkém východě? A co se opravdu může stát jazýčkem na vahách směrem k možnosti jaderného odzbrojení?
MEB: Věřím, že za předpokladu, že budeme i nadále udržovat minimální stupeň racionality, vyhlídka jaderné války na Středním východě nebo kdekoliv jinde je minimální, protože víme, že jaderná válka znamená zničení našeho světa tak, jak ho známe, bez ohledu na to, kdo má pravdu a kdo se mýlí. Všichni bychom se zničili. To, jestli si budeme nadále udržovat vlastnictví jaderných zbraní, a tím i nebezpečí, že některé z těchto zbraní padnou do rukou extremistů, nebo přijdeme k rozumu a vytvoříme svět bez jaderných zbraní, však závisí na mnoha faktorech:
- Obecné poznání, že jaderné zbraně jsou hrozbou a nikoliv zárukou bezpečnosti
- Hlavní státy vlastnící jaderné zbraně (USA a Rusko) začnou vést úsilí o dosažení světa bez jaderných zbraní
- Vyřešení hnisajících místních konfliktů.
- Pokrok v systému globální bezpečnostní, který bude spravedlivý a který nebude záviset na jaderných zbraních. Musel by to být takový systém, který má kořeny spíše v lidské solidaritě než na tom, jestli máte či nemáte jaderné zbraně.
Vyřešení Palestinsko-izraelského konfliktu a ustavení režimů, založených na řádné správě věcí veřejných a demokracii, vytvoření globálního prostředí, v němž jaderné zbraně neposkytují moc, prestiž ani pojistku, vytváření překážek pro blízkovýchodní země, které by jim bránily ve vývoji jaderných zbraní, a zvyšování vyhlídek na bezjaderný Blízký východ. Pokud zachováte status quo vlastníků i nevlastníků jaderných zbraní a necháte konflikty v regionu hnisat, a autoritářské režimy budou pokračovat v útlaku svého lidu, pak získáte mnohem radikálnější Blízký východ s mnohem více zeměmi, které se pokoušejí získat jaderné zbraně. Nebo mnohem mnohem hůř, budete mít extremistické skupiny se snahou o získání těchto zbraní s vysokou pravděpodobností, že je také použijí.
Volba je na nás. Doufám, že se rozhodneme správně.
Převzato z TheCommunity.com
První díl rozhovoru zde
Překlad: Aram
Foto: zdroj
