Výňatek z knihy

Spojka Irán- Kontras

Tajné týmy a skryté operace za Reaganovy éry

napsali Johnathan Marshall, Peter Dale Scott a Jane Hunter

Vydalo nakladatelství South End Press, 1987

Str. 169

Izraelské zájmy v Iránu

… Izraelské zájmy v nearabském Iránu byly důležité už v padesátých letech minulého století, kdy Mossad, izraelská rozvědka, spolupracovala s CIA na zřízení šáhovy tajné policie SAVAK. Zpráva CIA z r. 1979 o Mossadu říká:

Hlavním cílem izraelských vztahů s Iránem byla podpora proizraelské a protiarabské politiky části iránských politiků. Mossad se angažoval v aktivitách SAVAKu od konce padesátých let po dlouhou dobu. Mossad pomáhal aktivitám SAVAKu a podporoval irácké Kurdy. Izraelci rovněž pravidelně předávali Iráncům zprávy rozvědky o aktivitách Egypta v arabských zemích a o komunistických aktivitách vůči Iránu.

Spolupráce mezi Izraelem a Iránem se týkala mnoha oblastí, včetně olejářství, obchodu, letecké dopravy a různých forem technické spolupráce. Ale nejdůležitější společný zájem se týkal vojenství.

Stejně jako USA, i Izrael upevňoval své vztahy s Iránem výměnou zbraní za ropu, což obě strany využívaly i v obchodě „zbraně za naftu“ v dobách nejtvrdšího embarga OPEC. Iránský zbrojní trh představoval pro Izraelce roční objem 500 mil. USD. Šáh kupoval vše – od raket Gabriel až po nejmodernější komunikační zařízení. V r. 1977 zajistil Izrael obchod ve výši 1 mld. USD v rámci operace Květina, společného izraelsko-iránského projektu vývoje rakety země – země, schopné nést nukleární hlavici. A tak jako jejich američtí partneři, i někteří Izraelci byli součástí korupčního řetězce, ze kterého se obohacovali špičkoví iránští političtí a vojenští bossové provizemi při nákupech zbraní. "Když se Izraelci rozhodli ke změně politiky,“ řekl vrcholový představitel amerického ministerstva zahraničí novináři v polovině sedmdesátých let, „prvním místem, kde přistálo izraelské letadlo s touto zprávou, byl Teherán. Moshe Dayan navštěvoval Irán velmi často."

Žádný izraelský představitel Iránu neměl za šáhova režimu větší význam než Ya’acov Nimrodi, izraelský vojenský atašé. Pomáhal organizovat a podporovat kurdskou rebelii v Iráku, který byl tehdy hlavním politickým a vojenským rivalem v regiónu. Jako hlavní vládní agent pro kvetoucí izraelský vojenský průmysl byl Nimrodi, známý jako „dealer pro jakýkoliv účel“, v úzkém spojení s šáhem a jeho generály. „Byl jsem partnerem Šáha“, říkal svým přátelům (Mimo jiné zajistil i vyzbrojení iránské armády kulomety Uzi.) A jako agent Mossadu , který se mohl právem chlubit vybudováním SAVAKu jako účinné a brutální rozvědky, byl v neméně důvěrných stycích s ochránci šáhových tajností. Po příchodu režimu Chomejního si Nimrodi udržoval své styky jako soukromý obchodník se zbraněmi a byl ústřední postavou při Reaganově vyjednávání výměny zbraní za americká rukojmí.

Třebaže Izrael, spolu s USA, utrpěl bolestné ztráty pádem šáha, jeho vůdci dospěli k závěru, že trvalé geopolitické zájmy eventuálně zvítězí nad náboženskou ideologií a dojde v narovnání mezi Tel Avisem a Teheránem. Počátek irácko-iránské války v r. 1980 dal izraelským vůdcům speciální popud, aby nechávali své dveře otevřené vůči islámským vládcům v Iránu. Dvě nearabské země sdílely společného arabského nepřítele. V květnu 1982 řekl izraelský ministr obrany Ariel Sharon pro časopis Washington Post zdůvodnění prodeje izraelských zbraní Teheránu: "Irák je nepřítelem Izraele a my doufáme, že diplomatické styky mezi námi a Iránem se obnoví a budou stejné jako v minulosti." O čtyři měsíce později řekl na tiskové konferenci v Paříží: „Izrael má životní zájem na pokračování války v Perském zálivu a na vítězství Iránu.“ Tyto názory neměl jen Sharon, sdíleli je i předsedové vlády Shamir (Likud) a Peres (Strana práce).

Dodnes prominentní představitelé Izraele takto argumentují. Generál ve výslužbě, Aharon Yariv, bývalý šéf vojenské rozvědky, řekl na konferenci na telavivské univerzitě na konci r. 1986, že „bude dobré, když iránsko-irácká válka skončí nerozhodně, ale bude ještě lepší, když bude pokračovat.“ Jinak by totiž Irák mohl otevřít „východní frontu“ proti Izraeli. Lidské ztráty se v tomto uvažování nepočítaly. Uri Lubrani, izraelský vyslanec v Iránu za dob šáha a šéf Nimrodiho v Mossadu, nedávno ospravedlňoval pokračující prodeje zbraní na základě úvahy: „Chomejnismus skončí a Izrael a USA budou mít opět vliv na Irán.“

A ještě další uvážení, málokdy ovšem prezentované, ovlivňovalo izraelské vedení: Peníze. Podle Gary Sicka, experta na Irán, která pracoval v NSC (Národní bezpečnostní rada USA) za presidentů Forda, Cartera a Reagana, "Izrael potvrdil, že obchod se zbraněmi je dobrý byznys. Každý desátý dělník v Izraeli pracuje na výrobě zbraní – obchod se zbraněmi tvoří více než čtvrtinu izraelského průmyslového exportu. Vážený novinář z oblasti vojenství, Ze’ev Schiff konstatoval, že izraelská proiránská politika byla vedena „více touhou po zisku než strategickým uvažováním“.

Tento hlad byl viditelný po zhroucení iránského trhu v r. 1979. Nimrodi, agent, který se změnil v obchodníka se zbraněmi, to připomněl ve své zprávě pro izraelskou vládu o možnosti prodeje zbraní Chomejního režimu, „oči lidí zde by zasvítily. V obranném průmyslu klesá zaměstnanost a toto by znamenalo pracovní místa.“

Kanál prodeje zbraní se otevírá

Izrael neztrácel čas a dodával novému Chomejního režimu menší dodávky zbraní i po obsazení amerického velvyslanectví. První prodeje zahrnovaly náhradní díly pro letadla F-4 Phantom, další zakázka v říjnu 1980 zahrnovala díly pro tanky americké výroby. Podle amerického diplomata Izrael informoval Washington až po realizaci zakázek. Na Beginovo post-factum oznámení byla americká reakce okamžitá, jasná a negativní, píše výše zmíněný expert Gary Sick.

Bílý dům byl skutečně zděšen, když zjistil, že jim vyhlášené embargo vůči Iránu je jasně porušováno. Brzezinski později poznamenal: „Se zděšením jsme se dozvěděli, že Izraelci tajně dodávají americké náhradní díly Iráncům bez ohledu na negativní dopady, které to mělo na naši vyjednávací sílu v otázce našich rukojmích.“ Ministr zahraničí Muskie požadoval, aby Izraelci dodávky zastavili a předseda vlády Begin to přislíbil. Ve skutečnosti ovšem obchod pokračoval bez souhlasu Washingtonu, a to ve formě dodávek munice a tankových součástek.

Proč americká vláda nezasáhla? Jeden důvod je jednoduchý – žádný americký president po Eisenhowerovi nikdy nepotrestal Izrael za jednání proti americkým zájmům. Begin bombardoval irácký atomový reaktor, napadl Libanon, anektoval Golany a urychloval osídlování okupovaného Západního břehu, to vše při znepokojení Reaganovy vlády, ale zvážení vojenské strategie a izraelského politického vlivu v Kongresu vždy dalo Izraelcům volnou ruku.

Kromě toho vláda jen výjimečně mohla prokázat to, co předpokládala. Izrael se vynasnažil zamaskovat zdroj těchto dodávek použitím prostředníků v zahraničí. Dopisovatel listu Ha’aretz Yo’av Karny konstatoval, že "Rouška tajností, která překrývá izraelský obchod se zbraněmi je tak pevná, že ji lze srovnat jen s principy pašování drog.“ Když byli Izraelci přichyceni při činu, tak argumentovali, že jen prodávají své tuzemské zbraně a nikoliv embargované zbraně americké. „Kdykoliv jsme dostali informaci o dodávce,“ vysvětloval americký vládní úředník, „ozvalo se Ministerstvo zahraničí a dostali jsme standardní poučení a příslib, že se to netýkalo zbraní amerického původu.“

Tento standardní postup byl samozřejmě falešný, ovšem Washington postrádal použitelné důkazy, aby to prokázal. Americké zbraně byly prostě na prodej. Zmíněný obchodník Nimrodi (který později sehrál roli v jednání „zbraně-za-rukojmi“), podepsal zřejmě 24. července 1981 smlouvu s iránským Ministerstvem národní obrany na dodávky v hodnotě 135, 8 mil. USD včetně střel Lance a Hawk i munice. Obchod takového rozsahu musel mít schválení izraelské vlády. Nimrodiho osobní přítel z válek po r. 1948 Ariel Sharon určitě obchody soukromého obchodníka s Iránem držel pod pokličkou, pokud do obchodů sám nezasahoval.

Ve stejném roce David Kimche, ředitel na izraelském Ministerstvu zahraničí, jednal s ministrem zahraničí USA Alexandrem Haagem a jeho poradcem Robertem McFarlanem o navržených izraelských dodávkách v hodnotě 10 – 15 mil. USD „umírněncům“ v Iránu. Kimche pravděpodobně mínil zakázku na dodávku 360 tun náhradních dílů pro tanky a munice v hodnotě asi 28 mil. USD (tedy ve dvojnásobné hodnotě než uváděl) přes Kypr do Iránu. Haig později popřel, že by jakkoliv schválil takové dodávky, což asi odpovídá přiznání izraelských činitelů, že v akci pokračovali jen na základě údajné Haigovy neschopnosti to zakázat. V každém případě však šlo o prkotinu ve srovnání s tím, co Nimrodi chystal.

V listopadu 1981, navštívil izraelský ministr obrany Sharon Washington a hledal souhlas s obdobným prodejem zbraní. Jeho americký protějšek Caspar Weinberger ho jednoznačně odmítl. Pak navštívil Sharon Haiga, když doufal, že tam získá porozumění. Opět organizoval tato jednání se Sharonem a Kimchem – v tomto případě Haig jednoznačně odmítl jakékoliv porušení embarga.

V následujících četných jednáních s izraelskými představiteli američtí vládní úředníci jednoznačně odmítli žádosti o povolení zásilek amerických zbraní do Iránu a výslovně zrazovali Izrael od zasílání svých zbraní radikálnímu Chomejního režimu. Náměstek ministra zahraničí Lawrence Eagleburger si jednou povolal izraelského velvyslance, aby protestoval proti pokračujícím dodávkám, ale byl pouze ujištěn, že již byly zastaveny. Americkým činitelům, kteří vedli Operaci spolehlivost, jejímž cílem bylo blokovat přístup Iránu na světové zbrojní trhy, nebylo nikdy zakazováno zahrnovat do svých aktivit zakázky spojené s Izraelem.

Přesto, stejně jako v letech 1979-80, Izrael pokračoval ve své politice za přímého porušování dohod s Pentagonem o reexportu zbraní. V květnu 1982 Sharon ve svém interview s Washington Post, tvrdil, že izraelské dodávky byly již dávno odsouhlaseny „našimi americkými kolegy“ a že podrobnosti o dodávkách americká vláda dostala. V stejném roce izraelský velvyslanec Moshe Arens prohlásil, že izraelské dodávky zbraní byly odsouhlaseny „na téměř nejvyšší úrovni“ ve Washingtonu, jsou svým objemem „nevýznamné“ a budou sloužit k „podminování Chomejniho režimu“. V obou případech Ministerstvo zahraničí jednoznačně odmítlo izraelská tvrzení. Ale alespoň Sharon a Arens byli poněkud více věrohodnější než ministr zahraničí Shimon Peres, která poté, co v r. 1986 vypukl skandál Irangate, prohlásil, že „není politikou Izraele prodávat zbraně do Iránu“.

Používaly se všechny standardní propagandistické praktiky. Izrael pokračuje ve vyhledávání schválení prodeje zbraní, na základě svých politických pák, ale přitom zbraně jakoby nic prodává a podvodně vyhlašuje, že má souhlas Washingtonu.

Podle expertů Jaffee Institute for Strategic Studies v Tel Avivu tyto dodávky pokračují v enormním objemu 500 mil. USD za roky 1980-83. Jiní odborníci na obchod se zbraněmi dokonce odhadují objem včetně náhradních dílů, děl a munice na více než 500 mil. USD za rok (!).

Ve světovém tisku se objevují i úsměšky na toto téma:

* New York Times v březnu 1982 citoval dokumenty, naznačující, že Izrael dodal více než polovinu všech zbraní, které získal Teherán v posledních 18 měsících, což představovalo nejméně 100 mil. USD.

* Zdroje z rozvědky uvedly pro Aerospace Daily v srpnu 1982, že podpora Izraele je kritická pro udržení iránských leteckých sil ve vzduchu za války s Irákem.

* Bývalá agent CIA údajně v roce1982 navštívila Izrael  a setkala se s velitelem izraelské armády a šéfem jejich rozvědky a „dohodla s nimi přesun zbraní a výbavy, kterou ukořistil Izrael ve válce s Libanonem, do Iránu

* Izraelské zdroje uvedly pro Newsweek, že "prodaly Iránu většinu lehké výzbroje a munice, kterou izraelská armáda ukořistila během vpádu do Libanonu; následně prodaly repasované tryskové motory, náhradní díly pro americké tanky M-48, munici a jinou výzbroj v hodnotě 100 mil. USD jenom v roce 1983“.

* Newsweek rovněž uvedl, že když iránský přeběhlík přistál se svým Phantomem F-4 v Saudské Arábii v r. 1984, experti z rozvědky zjistili, že většina dílů letadla byla původně prodána do Izraele a odtud byly reexportována do Teheránu při přímém porušení amerických zákonů.

* V r. 1984 a na počátku r. 1985 jeden z moha izraelských brokerů, pracující ve Švédsku, údajně vyexpedovat stovky tun TNT a jiných explosiv do Iránu, a to prostřednictvím zprostředkovatele v Argentině, to vše v hodnotě 500 mil. Švédských korun.

* Milánský týdeník Panorama napsal, že Izrael prodal Chomejního režimu 45 000 kulometů Uzi , protitankové vrhače raket, rakety, houfnice a letecké náhradní součástky. „Podstatná část kořisti OOP z kampaně v Libanonu v r. 1982 skončila v Teheránu,“ tvrdí tento časopis.

* Noviny v Manile uvedly, že od vypuknutí skandálu Irangate bývalý náčelník armádního generálního štábu Fabian Ver, přítel Ferdinanda Marcose, působil jako falešný prostředník, aby Izrael mohl v r. 1984 odklonit dodávky amerických zbraní do Iránu.

Převzato z Third World Traveler

Překlad: onlooker