Vítězství levice, návrat do Evropy a potvrzení první premiérky-lesbičky v úřadu nejsou věru tím nejpodstatnějším, co zemi pochroumanou krizí v poslední době potkalo.
Na Islandu lze zažít jen dvě roční období: zimu, která je dlouhá, temná a studená, a léto, jež z větší části připomíná evropské jaro, respektive první část podzimu. Letošní zima byla opravdu pochmurná: v říjnu a listopadu kolaps bankovnictví, v prosinci propad koruny, v lednu lidové protesty a potom dlouhé čekání na chmurné údaje o stavu hospodářství v posledním čtvrtletí. Léto tu proto všichni vyhlíželi o to netrpělivěji. Předminulý týden konečně nastalo.
Předčasné parlamentní volby – proběhly 24. dubna – vyhrála s přehledem levice. Nejvíc hlasů získala Sociální aliance, která na Islandu zastupuje sociálně demokratický typ strany. Druhá sice skončila Strana nezávislosti, tradiční liberální uskupení, jež vládlo posledních osmnáct let, ale hned po ní, a to věru jen o fous, dali Islanďané největší důvěru Alianci levicových zelených. Ta nyní utvoří se sociálními demokraty většinovou vládu.
Podle kalendáře islandských Vikingů připadá první letní den na třetí čtvrtek v dubnu a Islanďané si jej patřičně užívají – mají volno, vstup do většiny kulturních institucí je zadarmo a kavárny, restaurace i domácí cestovní kanceláře nabízejí velké slevy. „Léto" na Islandu však netvoří jedna událost, nějaký symbolický předěl. Navzdory dojmu, který lze získat z turistických prospektů či agenturních zpráv, je na světě jen málo zemí, jimž by byl podobný politicko-meteorologický kýč tak cizí.
Prostě jiní
„Uspěli jsme, protože jsme jiní," prohlásil islandský prezident Ólafur Ragnar Grímsson, když jej přiměli, aby při návštěvě elitářského Walbrook klubu ve Velké Británii odhalil tajemství ostrovního hospodářského zázraku. Psal se rok 2005 a Island byl dáván světu za příklad: hospodářství se dařilo, práci měl každý, kdo o ni stál. Lidé se vzdělávali, bohatli a přivykali blahobytu. Tři a půl roku nato se Island ocitl na pokraji kolapsu. Vinou krátkozrakosti znemožňující vidět, s čím a jak islandské banky obchodují, ztratila desetina lidí práci, banky převzal stát a země musela s prosíkem k Mezinárodnímu měnovému fondu, aby zabránila bankrotu.
Přesto se Grímsson nemýlil. Islanďané jsou jiní. Snad je to díky klimatu, snad díky politice velkých investic do vzdělání a možná si to jen sami dost dlouho namlouvali – ostatně na romantizaci islandské jinakosti stálo i zdejší národní obrození. Ani mezi skandinávskými národy však není druhý, jenž by se mohl chlubit podobně rozvinutou pracovní etikou, přirozenou tendencí omezovat byrokracii a zároveň sklonem věřit si navzájem. To vše lze dobře pozorovat zvláště dnes. Krize na ostrově v žádném případě neskončila.
Měna přišla o dvě třetiny předkrizové hodnoty a slábne dál, inflace je na patnácti procentech, třetina populace připouští v průzkumech možnost vystěhování. Tradice podnikat i řešit potíže v malých kolektivech a zvyklost zakládat si na osobní pověsti ale nezanikly. Naopak: ztráta perspektivy výnosné práce v bance či nadnárodní společnosti staré obyčeje spíše posílila. A tak se Islanďané v současnosti chápou každé nové příležitosti, která se jim nabízí: výroby obnovitelně energetických zařízení, vývoje nových technologií skladování uhlíku, veřejných prací a bohužel i masového rybolovu, včetně vybíjení velryb. Současný trend „hurá ke strojům, ať už k jakýmkoliv" způsobil, že úřady práce v některých částech země poprvé od podzimního obratu zaznamenaly více nabídek zaměstnání než zájemců.
Právě před měsícem, 1. dubna 2009, představil guvernér Islandské centrální banky zevrubný plán hospodářské obnovy. Skládá se z pěti obecných cílů: dosažení měnové stability, snížení inflace, narovnání rozpočtu, obnovy funkčního finančního systému a celkové makroekonomické reformy. Guvernér řekl, že kromě posledního jsou cíle uvedeny v prioritním pořadí, že nepůjde vše naráz a že je rychlý obrat nereálný. Ještě zrekapituloval kroky, jež byly už podniknuty, a projev, který byl velice sledován, doplnil obtížně přeložitelnou výzvou k píli a optimismu. Víc nic. O ničem neujišťoval, nic nesliboval. Přesto ho lidé ocenili, věděli totiž, že jim stát nepomůže víc, než bude moci, a že si je naopak nedovolí v ničem zásadním ošidit.
S počátkem dubna vystoupila i průměrná denní teplota trochu víc nad bod mrazu. Někdy v té době začala být cítit začínající proměna. Islanďané sice zatím nemají pocit, že bude jako kdysi, většina jich je ale přesvědčena, že tak špatně jako v zimě prostě nebude.
Žádná idylka
Výsledek parlamentních voleb je jistě důležitý, a hovoří-li předsedkyně Sociální aliance a nejspíše budoucí premiérka Jóhanna Sirgurdardóttir o historickém vítězství, má pravdu. Daleko významnější než skutečnost, že levice přebírá na Islandu moc po letech, která už počítají jenom novináři, je ale fakt, že budoucí vládě, jež dosud ani nevznikla, věří hned tři čtvrtiny obyvatelstva. To je opravdový úspěch. Ani historický nástup levice ovšem neznamená příchod zmíněného „léta". To pravé léto, tedy kvalitativně jiné období, začalo na Islandu s novým myšlením, či lépe, s návratem k dříve potlačenému. A právě takové léto umožnilo socialistům a zeleným vyhrát. Krize samotná by nestačila. Připustila to ostatně i sama Jóhanna Sirgurdardóttir: „Veřejnost cítila posun v morálce. Proto volila nás."
Léto nicméně teprve začíná. Makroekonomicky vzato bude mít nová premiérka těžší pozici než kdokoliv z jejích předchůdců. Navíc se bude muset potýkat i s dalšími, nikoli ryze ekonomickými problémy: ještě se povede ostrý spor o vstup Islandu do Evropské unie. Síly v parlamentu jsou v tomto ohledu vyrovnané, velká část z tábora zastánců vstupu však požaduje referendum, které by nyní dopadlo negativně. I přes přítomnost zelených ve vládě pak hodlá Island pokračovat v likvidačním lovu ryb a navzdory vítězství levice určuje základní parametry rozpočtu Mezinárodní měnový fond, který nepovolí utratit ani korunu nad nezbytné minimum.
Z obecně politického a hlavně osobního hlediska může Jóhanně Sirgurdardóttirové každý z evropských kolegů závidět. Nikdo by s ní ale teď nejspíš neměnil. Ostatně, po celý první týden oficiálního léta na Islandu mžilo a pršelo. Průměrná denní teplota nepřesáhla sedm stupňů Celsia.
Knut Paulson je dánským dopisovatelem Literárních novin. V současnosti pobývá na Islandu.
