Izrael po Goldstoneovi

TOLEDO – Izraelská lapálie se zprávou soudce Richarda Goldstonea, která tuto zemi obviňuje z válečných zločinů v Gaze, a následné přijetí této zprávy Radou Organizace spojených národů pro lidská práva dávají vzpomenout na reakci viceprezidenta Spojených států Spira Agnewa na jeho obvinění z korupce v roce 1973: „Parchanti jedni, změnili pravidla a vůbec mi o tom neřekli.“


Pravidla se skutečně změnila, avšak Izrael nemůže tvrdit, že nebyl varován, že žijeme v éře, v níž jsou mezinárodní právo a všeobecně platná spravedlnost nuceně prosazovány jako pilíře lepšího světového řádu. Před více než 60 lety, kdy arabsko-izraelský konflikt započal, tomu tak nebylo. Dnes je však mezinárodní společenství povinno zkoumat, jak jsou války vedeny, a válečné zločiny nebudou smět zůstat nepotrestány.


Nebo by tomu tak alespoň mělo být. Ve skutečnosti bohužel nová pravidla platí jen pro země, které nejsou světovými mocnostmi. Rada OSN pro lidská práva se neodvážila posadit na lavici obžalovaných Rusko za vyhlazení čečenského hlavního města Groznyj ani Čínu za brutální potlačování tibetského národa a muslimské ujgurské menšiny.


Americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová dala během své první návštěvy Pekingu jasně najevo, že pokud jde o Čínu, mají pořádek a stabilita přednost před lidskými právy. Nelze přece čekat, vysvětlila jednomu evropskému kolegovi, že člověk bude peskovat vlastního bankéře. A tento konkrétní bankéř financuje celý rozpočet Pentagonu.


Stejně tak není myslitelné, že by Ženevská komise, která se sama skládá z některých nejbrutálnějších tyranů světa, volala k zodpovědnosti USA nebo Velkou Británii za rozsáhlé oběti na civilním obyvatelstvu v Iráku a Afghánistánu. Podobně i stovky civilních obětí mohutného bombardování Srbska jednotkami NATO v roce 1999 zůstanou navždy bezejmenné.


Je vážným kazem na systému mezinárodního práva, že aplikace vznešených principů univerzální spravedlnosti by měla být podmíněna globální rovnováhou politické moci a že i nejnotoričtější světoví porušovatelé spravedlnosti, jako jsou Libye a Írán, smějí v orgánech OSN vystupovat jako strážci lidských práv.


Může někdo skutečně očekávat, že na Izrael nějak zapůsobí rozhořčená kritika „protivení se právu“, která vychází z úst Íránu? Jak ostatně ke svému zděšení zjistil samotný soudce Richard Goldstone, Rada pro lidská práva se rozhodla kritizovat výlučně Izrael, aniž se obtěžovala byť jen zmínit Hamás, který Goldstone výslovně obvinil z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.


Není tak úplně přitažené za vlasy předpokládat, že na současné mezinárodní trampoty Izraele má dopad i „efekt Obama“. Útoky na Izrael nepřímo podnítilo také momentálně rozšířené přesvědčení, že když v Bílém domě sedí Obama, neochvějnou americkou podporu židovského státu již nelze brát za samozřejmou věc. Lhostejnost některých evropských zemí vůči izraelskému volání o pomoc během debaty o Goldstoneově zprávě souvisela s jejich rozčarováním z odmítnutí izraelského premiéra Benjamina Netanjahua zmrazit zakládání nových osad, na čemž trval Obama.


Jakkoliv pochopitelný však může být pocit Izraelců, že se jim děje křivda, měli by zůstat věrni vyšším ideálům a nezabarikádovat se za zdmi vlastního přesvědčení. Izraelské úspěchy v Gaze byly Pyrrhovým vítězstvím a země je dnes nucena změnit svou válečnou doktrínu „ofenzivní defenzivy“. Přehlídka ničivé síly s omezeným počtem izraelských obětí za cenu neomezeného počtu obětí mezi palestinskými civilisty už není mezinárodně udržitelná. Bude-li se tento přístup opakovat, nenapravitelně podkope postavení Izraele v rodině národů.


Izrael bude muset přizpůsobit svou válečnou doktrínu modernímu bojišti i citlivosti mezinárodního společenství. Pravidelné armády už nejsou výlučnou hrozbou pro bezpečnost států. Nestátní aktéři – jako jsou Hamás a Hizballáh, případně Taliban v Afghánistánu a Pákistánu –, kteří používají bezbranné civilní obyvatelstvo jako štít, odhalují rozšiřující se propast mezi tradičními pravidly války a realitou dnešního bojiště. Lze pochybovat, zda je Izrael schopen zformovat mezinárodní alianci, která by přizpůsobila pravidla války podmínkám asymetrického boje.


Goldstoneova zpráva nemusí být nutně špatnou zprávou pro mírové vyhlídky na Blízkém východě. Lze prohlásit, že válka v Gaze vytvořila v tomto regionu zmítaném konflikty nový typ vzájemného odstrašení. Hamás rozhodně odstrašila nemilosrdná ofenziva Izraele a Izrael – ať už si to přizná, nebo ne – bude zákonitě odstrašovat možnost, že nejvyšší izraelští představitelé a armádní důstojníci se stanou terčem zatykačů v Evropě.


Celý právní proces by mohlo utnout americké veto v Radě bezpečnosti OSN a Izrael by se mohl stále držet svého tradičního tvrzení, že má právo na sebeobranu. Pravdou ovšem je, že Izrael má svázané ruce. Jeho nejvyšší představitelé nyní budou muset podniknout mnohem razantnější kroky k míru, má-li mít jakoukoliv důvěryhodnost jejich argument, jímž se pokusili zlehčit Goldstoneovu zprávu – totiž že by tato zpráva měla být pokládána za „překážku mírového procesu“.

Šlomo  Ben-Ami

Šlomo Ben-Ami, bývalý izraelský ministr zahraničí, dnes působí jako viceprezident Toledského mezinárodního centra pro mír. Je autorem knihy Scars of War, Wounds of Peace: The Israeli-Arab Tragedy (Válečné jizvy, mírové šrámy: Izraelsko-arabská tragédie).

Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.

Přejít do diskuze k článku