Jaderná hysterie

Je čas znovuotevřít debatu o využití jaderné energie. Argumenty hovoří jasně. Jádro a radiaci obecně obklopuje zcela zbytečná hysterie a tucty neopodstatněných mýtů.


K zastáncům jaderné energie jsem vždy choval instinktivní nechuť, podobně jako k pravicovým politikům, lékařům propagujícím psychiatrické medikamenty nebo strunovým teoretikům. Jsou ale lidé, jimž věřím a kteří můj pohled na atom dokázali převrátit naruby.


Jedním z nich je rázná novinářka Gwyneth Cravensová, bývalá zapálená antijaderná grínpísačka, která se přerodila na zastánkyni jádra a podle níž kolem jaderné energie a radiace obecně panuje zbytečná hysterie. Věřím také řadě odborníků – fyziků, inženýrů a epidemiologů – které Cravensová za ta léta vyzpovídala. Její poslední kniha Power to Save the World: The Truth about Nuclear Energy

(Energie, která zachrání svět: Pravda o jaderné energii) servíruje čtenářům překvapivé (alespoň pro mne) detaily:


Radiace všude kolem nás

 


* Všichni jsme dnem i nocí bombardováni všemožnou radiací, včetně alfa a beta částic, rentgenových paprsků nebo gamma záření. Průměrný Američan vstřebá ročně asi 360 miliremů z radonového plynu a jiných přírodních zdrojů, z kosmického záření, spotřebních výrobků (například detektorů kouře) a lékařských procedur. Rentgen u zubaře „dá“ člověku 39 miliremů, let z New Yorku do Los Angeles 1,5 miliremu. Při ozařování v rámci léčby rakoviny „dostane“ cílový orgán několik milionů miliremů a celé tělo desítky tisíc. Státní regulace povolují pracovníkům v jaderných elektrárnách dávku až 5 000 miliremů ročně, ačkoli ve skutečnosti to je v průměru zhruba 240 miliremů.


* O nepříznivých zdravotních dopadech záření pod hranicí 100 000 miliremů ročně neexistují žádné jednoznačné důkazy. Americký onkolog Charles Key autorce prozradil, že: „ve srovnání s tabákem, benzínem, alkoholem za volantem nebo nedostatkem pohybu je radiace jen velmi malým rizikem pro veřejné zdraví“.


* Přirozená radiace je na různých místech světa různá, od roční dávky 100 miliremů po 10 000 miliremů (obyvatelé íránského Ramsaru absorbují až 26 000 miliremů ročně!). Studie neobjevily vyšší výskyt rakoviny v oblastech s velmi vysokou okolní radiací.


Kouření horší Černobylu

 


* Při nejvážnějším jaderném neštěstí v historii, k němuž došlo roku 1986 v ukrajinském Černobylu, zemřelo na následky ozáření padesát zaměstnanců elektrárny a záchranářů. Exploze kontaminovala radioaktivním spadem přes 200 000 kilometrů čtverečních. Dnes je však v postižených oblastech radiace nižší než třeba ve Finsku a jiných částech světa s vysokou přirozenou radiací. Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny odhaduje, že radiace uvolněná při černobylské nehodě způsobila mírné zvýšení výskytu rakoviny štítné žlázy, zároveň však dodává, že „kouření způsobuje u stejného vzorku populace několikatisíci­násobné zvýšení výskytu rakoviny“. Skupina oněch zhruba 200 000 „likvidádorů“, kteří pomáhali uklízet následky černobylské katastrofy, prozatím nevykazuje o nic vyšší úmrtnost než kontrolní skupiny.


* Nejhorší jaderná nehoda na půdě Spojených států, při níž došlo k úniku radioaktivního plynu, se stala roku 1979 v elektrárně Three Mile Island v Pennsylvánii. Nejvyšší dávka, kterou obdrželi zaměstnanci elektrárny, nepřesahovala 4 000 miliremů, tedy o 1 000 miliremů méně, než povolují regulace. Nejvyšší dávka, kterou obdrželi lidé žijící v sousedství elektrárny, pak nepřesáhla 100 miliremů. Neexistuje žádný důkaz o zvýšeném výskytu rakoviny či porodních defektů mezi zaměstnanci elektrárny či obyvateli v okolí Three Mile Islandu.


Výkonnější a levnější jádro

 


* Jaderné elektrárny ve Spojených státech jsou stále výkonnější a levnější. V současné době fungují na 90 procentech maximální kapacity (oproti 50 procentům před několika desetiletími). Jen pro srovnání – uhelné elektrárny dosahují 73 procent, vodní 23 procent, elektrárny na zemní plyn mezi 16 a 38 procenty, větrné 27 procent a solární 19 procent. Roku 2005 byla jaderná energie nejlevnější alternativou ze všech (cena za kilowatt).


* Odpad z uhelných elektráren je mnohem větší a škodlivější než z těch jaderných. Kdyby každý člověk bral veškerou energii jen z jaderných zdrojů, vygeneroval by za svůj život jeden kilogram radioaktivního odpadu. Objemově by se celý vešel do plechovky od limonády. Kdyby bral veškerou energii z uhlí, vygeneroval by během života téměř 70 tun odpadu. Uhelné elektrárny ve skutečnosti produkují mnohem více radioaktivního materiálu než ty jaderné. Uhelná elektrárna o instalovaném výkonu 1000 MW vypustí do ovzduší zhruba 27 tun uranu, thoria a jiných radioaktivních látek. Uhelné elektrárny rovněž vypouštějí rtuť a jiné toxiny, plus samozřejmě oxid uhličitý a jiné skleníkové plyny. Podle odhadů zemře každý rok na následky znečištění z uhelných elektráren 24 000 Američanů a 400 000 Číňanů.


Vodní elektrárny zabíjejí více

 


* Vodní elektrárny zabily mnohem víc lidí než ty jaderné. Během uplynulých 100 let zemřelo v důsledku průtrže přehrady asi 1 000 Američanů. Když v Číně roku 1975 poškodil jednu z přehrad tajfun, zemřelo okamžitě na 26 000 lidí a později, hladem a na rozličné choroby, dalších 145 000. Výkon vodních elektráren navíc v důsledku suchého počasí neustále klesá.


* Jaderná elektrárna vyžaduje mnohem menší zásah do životního prostředí než solární či větrná. Jaderná elektrárna o výkonu 1 000 MW potřebuje méně než dva kilometry čtvereční. Srovnatelné solární či větrné elektrárny by potřebovaly 130 km (solární) a 500 km (větrné) čtverečních a navíc by narozdíl od té jaderné neprodukovaly stabilní přísun proudu.


Pravděpodobnost jaderného útoku je zanedbatelná

 


Americká autorka ale rozhodně není jediná, kdo o využití atomu mluví v podobném duchu. Ke Cravensové se připojuje třeba známý politolog John Mueller, který se proslavil tvrzením, že války mezi národními státy ztrácejí na síle a brzy se definitivně stanou minulostí. Ve své nové knize Atomic Obsession: Nuclear Alarmism from Hiroshima to Al-Qaeda (Jaderná obsese: Atomové přehánění od Hirošimy po Al-Kájdu) pak píše, že riziko jaderného útoku „zlotřilých“ států či teroristů se přehání.


„Strach z jaderných teroristických útoků si vyžádal armádní a policejní výdaje, které se s největší pravděpodobností ukážou jako nepřiměřené,“ píše Mueller. „Ve skutečnosti není ani zdaleka jisté, že nějaká teroristická skupina jaderné zbraně shání nebo že by si je reálně dokázala obstarat. Pokud by se o to totiž pokusila, musela by se vypořádat s celou řadou praktických a organizačních problémů. Právě kvůli nim je pravděpodobnost takového útoku v podstatě zanedbatelná.“


Rovněž proces šíření jaderných zbraní „byl ve skutečnosti podstatně pomalejší, než se kdysi prognózovalo, jelikož většina politických vůdců většiny států, které se pokusily o získání jaderných zbraní, časem přišla na závažná negativa těchto vynálezů zkázy – jsou totiž extrémně nebezpečné, velice nákladné na údržbu a v sousedních zemích vzbuzují značnou nechuť a nervozitu“.


Nízká radiace není fatální

 


Dalším vědcem, kterému se daří měnit můj světonázor, je jaderný fyzik Wade Allison z Oxfordské univerzity. Ten tvrdí, že „buňky jsou schopny opravit poškození způsobené slabým ozářením, a tudíž nízké úrovně radiace nepředstavují pro člověka naprosto žádnou hrozbu.“ Studie Japonců, kteří přežili jaderný útok na Nagasaki a Hirošimu, podle něj nepotvrdily žádné krátkodobé či dlouhodobé zdravotní potíže z akutního ozáření slabšího než 10 000 miliremů. Ozařování v rámci léčby rakoviny zabije nádor dávkou až 4 miliony miliremů během jediného měsíce; zdravá tkáň kolem nádoru přitom absorbuje radiaci až do výše 2 milionů miliremů. Podle Allisona taková dávka většinu zdravé tkáně nezničí, protože je rozložena do čtyř až šesti týdnů, a zdravé buňky tedy mají mezi jednotlivými procedurami čas škodu opravit.


Mezinárodní normy přitom doporučují omezit vystavování se umělému radioaktivnímu záření na 100 miliremů ročně nad hranici přirozeného záření (které, jak jsem již napsal, může v některých oblastech dosahovat až 10 000 miliremů). Allison doporučuje zvýšit toto číslo až tisícinásobně. Nový standard by tudíž byl 100 000 miliremů ročně a zhruba 10 000 miliremů měsíčně. „Změna limitů by byla praktická v mnoha ohledech,“ tvrdí Allison. „Zbytečně přísné bezpečnostní regulace totiž významně přispívají k vysokým cenám elektřiny, a tak každé uvolnění by elektřinu podstatně zlevnilo.“


Tisícinásobné zvýšení limitů u radiace je bohužel v dohledné budoucnosti zřejmě politicky neprůchodné. Navíc nejsem ochoten postavit se plně za Muellerova či Allisonova stanoviska, dokud se o problému nedozvím víc. Myslím si však, že jejich návrhy by se měly stát součástí debaty o budoucnosti energetiky. Energetické problémy, před nimiž stojíme, jsou obrovské a my musíme zvážit všechny alternativy, včetně jaderné energie, proti níž jsem ještě před pár měsíci horlivě protestoval.


***


John Horgan je americký vědecký žurnalista. Proslavila ho především kniha z roku 1996 The End of Science (Konec vědy). Své texty publikoval v The Scientific American, The New York Times, časopisech Time či Newsweek. Článek vyšel na webu magazínu Scientific American.

 

Převzato z blogu Aleše Drobka na Aktuálně

Překlad: Aleš Drobek

Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments