Dveře otevřené světu?

Ve spojitosti s předchozím textem jsem si dovolil položit autorovi následující otázku, nebo, chcete-li, stanovisko: „Pane Lebedo, napsal jste v posledním odstavci: "…bychom měli o to jasněji dát najevo, že před světem nezavíráme dveře. Konečně, větší otevřenost světu…". Velmi by mě zajímalo, co myslíte tím "(ne)zavíráním dveří" a tou "otevřeností světu". Máte-li tím na mysli, že občané této země za zhruba posledních dvěstě let svým vzděláváním, svou každodenní dřinou či prací, bez koloniální exploatace cizích zemí a jejich bohatství, vytvořili takové hospodářské, sociální, kulturní, bezpečnostní a svobodné prostředí, že může s otevřenou náručí vítat ty, kteří za tutéž dobu pro zvelebení svých vlastních zemí neudělali nic, nebo dokonce své země za tutéž nebo i podstatně kratší dobu vyplundrovali "zu Grund", takže z dříve kvetoucích zahrad se staly země bídou a neštovicemi oplývající, o to víc však zbraněmi a násilím vyhrožující, pak musím říci, že s Vámi nesouhlasím. Historie lidstva stěží vytvořila něco spravedlivějšího, než národní státy. Každý z nich má (měl) své geograficky vymezené území, kde se etabloval a dokazoval co umí. Jistě, podmínky pro život byly různé. Bylo však i různé vývojové přizpůsobení se jim, zvyky, tradice, kultura, priority, nároky, pravidla soužití, náboženství, vztah k lidskému životu samotnému. Jenže je něco jiného pro své zvelebení něco aktivně dělat, anebo čekat, sedící na hlíně, co mi kdo dá. Je zajímavé, jak jeden stát může žít relativně blahobytně, a sousední stát se stejnými či podobnými podmínkami nuzně. Nemám nic proti azylové politice, kde o ochranu u nás žádá člověk, kterému ve vlastní zemi pro šíření myšlenek nebo i skutků směřujících k rozvoji jejich společnosti, hrozí trest, často nejkrutější. Problém samozřejmě vyvstává, pokud ty myšlenky a činy směřují k prosazování našeho euroamerického způsobu vnímání lidských práv, která však jsou v těch zemích řadu tisíciročí chápána odlišně, a ten náš způsob je v podstatě způsobilý ten systém jejich státního uspořádání rozvrátit. Naproti tomu nemohu souhlasit s tím, že by měla být s otevřenou náručí vítána sociální náplava, jejímž jediným cílem je zlepšení si svého životního standardu cestou parazitování právě na tom vybudovaném, jak jsem o tom psal výše. Francie, Německo, Velká Británie a některé další evropské země již z toho mají nemalý problém. Itálie není schopna své „plaváčky“ vůbec umístit a očekává se, že budou přidělováni jednotlivým členským státům EU. Podobně třeba Kanada či Velká Británie s dojiči sociálního či imigračního systému. Takže pane Lebedo, ne otevřené dveře, ale přiměřeně možnostem otevřenou kasu. A ne pro to, abychom je krmili, ale abychom jim nakoupili nářadí a naučili je obdělávat jejich pole a vyrábět zboží. Zatím třeba ručně. Také abychom jim pomohli třeba s výstavbou vodních děl na zavlažování polí apod. To není xenofobie. To je rozum. Poměrně bohatá Evropa (členské státy EU) má rozlohu 4,2 miliónů km čtverečných a na této ploše již dnes žije 500 miliónů obyvatel. USA mají rozlohu víc jak dvojnásobnou, tedy 9,6 miliónů km čtverečných, a žije tam 300 miliónů obyvatel. Máte představu, co by se s těmi zeměmi stalo, kdyby se do nich nalilo po 100 miliónů dalších lidí, pro které není práce, bydlení, zdroje? I tak očekávám, že se to časem stane. Po dobrém nebo po zlém. Leda by se to zlé obrátilo na obranu proti oné náplavě. I to je možné, lépe řečeno pravděpodobnější. Univerzalita lidských práv, neuniverzalita. Něco jiného je řečnit, a něco jiného čelit hrozbě vlastní záhuby.“ Co na to vy, milí „outsideři“?