27. září 2010
The Daily Beast
Na úvod uvádím pro kohokoliv v USA, kdo by to ještě nevěděl: Izrael neobnovil částečné zmrazení výstavby, které zavedl před deseti měsíci. To ovšem znamená, že přímé rozhovory s Palestinci, které se zrodily tento měsíc, mohou zemřít ještě v kolébce. Otevírá to zajímavou otázku: Co by bylo zapotřebí, aby americké židovské skupiny přiznaly, že izraelský ministerský předseda nebere mír vážně?
Těžko můžete nalézt pro Netanjahua lepší zkoušku. Až do loňského roku nejen, že Netanjahu zasvětil svou politickou kariéru odporu proti palestinskému státu, ale opakovaně takový stát přirovnával k nacistickému Německu. Byl v opozici vůči mírovým rozhovorům v Oslu od jejich počátku a jako předseda vlády na konci devadesátých let tak vytrvale porušoval závazky, učiněné jeho předchůdci, že americký vyslanec Dennis Ross později prohlásil, že „ani president Clinton ani ministryně Albrightová nevěřili, že by „Bibi“ (jak se Netanjahuovi přezdívá) měl jakýkoliv skutečný zájem na upevnění míru“. V r. 2005, když předseda vlády Ariel Sharon navrhl odstranění izraelských osad v Gaze, Netanjahu podal na protest z jeho vlády demisi. Lze zaznamenat i to, že Netanjahu stále oponoval zřízení palestinského státu v r. 2009, kdy opět kandidoval na předsedu vlády. Lpěl na tomto stanovisku, když vytvářel svoji koaliční vládu, i když to znamenalo, že středová strana Tzipi Livniové Kadima nevstoupila do jeho vlády, což zabránilo Netanjahuovi vytvořit vládu národní jednoty, kterou údajně chtěl, aby mohl konfrontačně vystoupit proti Iránu. Přes toto všechno, hlavní americké židovské vlivové skupiny stále odmítají veřejně akceptovat názor, že Netanjahu je cokoliv, jen ne podporovatel míru.
Pak vloni v létě pod velkým tlakem USA Netanjahu změnil kurs. V proslovu na univerzitě Bar Ilan oznámil, že nyní podporuje palestinský stát – pak ovšem přidal dvě podmínky, které nenavrhl žádný předchozí izraelský předseda vlády. První byla, že Palestinci nejen že uznají Izrael, ale že jej uznají jako stát židovský. Druhou podmínkou bylo, že celý Jeruzalém zůstane pod izraelskou suverenitou, podmínka, která rušila nabídky, které učinil Ehud Barak v letech
Mezitím Obamova vláda tlačila na Netanjahua, aby omezil růst izraelských osad na Západním břehu. Čím více Bílý dům tlačil, tím více to odmítaly židovské vlivové skupiny. V inzerátu, který nechala vytisknout v létě 2009 tzv. Liga proti hanobení (Antidifamtion League) se psalo: „Pane presidente, problémem nejsou osady.“ Ale když Netanjahu souhlasil s částečným moratoriem (a jak se ukázalo trochu z donucení), AIPAC to slavil jako známku – správně hádáte – „Izraelského mírového závazku“.
Takže na rovinu: Pokud Netanjahu souhlasí s moratoriem na výstavbu osad, je to známkou jeho mírových úmyslů, A když nyní moratorium ukončil? Je to stále známkou jeho mírových úmyslů, protože nyní AIPAC vyhlašuje – jednání musí pokračovat „bez předběžných podmínek.“. Je to návrat ke stanovisku „problémem nejsou osady“.
(Pozn. překl.: AIPAC = American Israel Public Affairs Committee – hlavní americká prožidovská organizace, lobující v Kongresu a u vlády USA)
Ale osady jsou problémem – nebo přinejmenším rozhodujícím problémem. Vytvořit na Západním břehu sousedící palestinský stát může snadno znamenat přesun 100 tisíc osadníků – desetkrát tolik, kolik jich Izrael odsunul z Gazy, a to z pro Židy mnohem více nábožensky posvěceného prostoru. Všichni tito osadníci by museli být finančně kompenzováni (a to částečně, jak lze usoudit z mírových rozhovorů v Oslu, z peněz amerických daňových poplatníků). U mnoha z nich by došlo k násilné konfrontaci, což je nebezpečný výhled za předpokladu, že militantní usedlíci tvoří podstatný podíl izraelského důstojnického sboru. (Připomeňme si, že Jicchak Rabin byl zavražděn pro jen pouhé zvažování možnosti odstranění osad na Západním břehu). A i pokud by se to obešlo bez občanské války, půda, kterou má Izrael na Západním břehu v držení, by musela být vyměněna za zem v rámci hranic Izraele před rokem 1967 – a ono není příliš země, která by směněna být mohla.
I prodloužení zmrazení by mohlo vyprovokovat některé z pravicových Netanjahuových koaličních partnerů, aby jeho vládu opustili. Předseda vlády, který by měl upřímný zájem na konečné dohodě by řekl „Pán Bůh zaplať“, a spojil by se s Livniové stranou Kadima, čímž by vytvořil vládu, tvořenou lidmi, kteří by skutečně podporovali palestinský stát. Netanjahu to ovšem neudělá, právě tak, jako odmítl vytvořit centristickou vládu během jeho prvního angažmá ve funkci předsedy vlády. Důvodem je to, že dává přednost vládnutí spolu s rasistickými proosadními stranami jako je Liebermanova strana Yisrael Beiteinu a strana Šás Ovadiaha Yosefa. Ty mu dávají politickou podporu k tomu, co on chce nejvíce: Znemožnit funkční palestinský stát.
A daří se mu to. Ať již Obamova vláda dotlačí nebo nedotlačí palestinského vůdce Mahmuda Abbase do pokračování rozhovorů, Netanjahuovo rozhodnutí posílilo osadníky, prospělo Hamásu a vede pravděpodobně k tomu, že někdy za rok nebo za dva na okupovaných teritoriích opět vzplane násilí. Ale je zde i užitečná věc. Svým chováním Netanjahu obnažil kriteria, která americké židovské organizace skutečně používají pro hodnocení jednání izraelského premiéra – ukazuje se, že k tomu, aby byl oslavován jako šampión míru, stačí jediná věc: aby byl izraelským premiérem.
Peter Beinart, hlavní politický komentátor pro The Daily Beast, je mimořádným profesorem žurnalistiky a politologie na City University of New York a řádným členem New America Foundation. Jeho nová kniha, Ikarův syndrom – Historie přehnaného amerického sebevědomí, je nyní na pultech knihkupectví.
Pozn. překl.: The Daily Beast jsou americké zpravodajské a názorové web stránky, založené a publikované Tinou Brownovou, bývalou vydavatelkou časopisů Vanity Fair a The New Yorker.
Překlad: onlooker
