Jak jsem „psal“ Biľaka a o volbě v ÚSTR ČR

     Dvě témata v jednom názvu spolu na první pohled moc nesouvisejí. Stejně však platí, že vše souvisí se vším. Otázkou je ale, zda a jak se to správně zdůvodní.

Před čtyřmi měsíci se na mne obrátilo nakladatelství BVD s tím, že by měli zájem o vypracování studie o V. Biľakovi, který v té době ještě žil. Text měl ale vyjít až po jeho očekávané smrti jako doplněk k reprintu jeho pamětí. Chvíle, kdy už nic nebránilo tomu znovu vydat jeho Paměti, které bez autorova souhlasu byly v roce 1991 vydány v nakladatelství Cesty, včetně některých doplňujících textů, se naplnila v první dekádě února. Jako autor trilogie „Operace“ vztahující se ke třem významným událostem poválečného Československa a vydané v letech 2010 až 2012 v Našem vojsku, jsem se cítil k vypracování nezávislé studie věnované portrétu osoby, která svého času významně ovlivňovala čsl. politiku i společnost, docela připraven. Kontaktoval jsem předtím řadu Biľakovi blízkých lidí a studoval jsem nové materiály odtajněné a vydané v posledních letech např. v Rusku týkající se některých jeho srpnových i normalizačních aktivit.

Mnoho otázek, které jsem si ve svých knihách o poválečném Československu kladl, zůstávalo však stále ještě nerozpracováno. Téma samotné bylo prakticky jinými badateli nedotčeno. Jakoby nikoho motivy ani cíle normalizátorů nezajímaly, i když česká společnost byla nucena přes dvacet let v tom žít. Aktivity těch, kteří zde vládli pod ochranou SSSR a v zastoupení jeho tehdejšího režimu po okupaci Československa v srpnu 1968, byly jakoby nedotčeny analýzami. Těžko však jen proto, že to není téma, které by zrovna badatele nabíjelo, anebo proto, že není jednoduché jej uchopit. Důvodů a příčin tohoto nezájmu mohlo být více. Navíc to vše mělo zjevně mnohem starší kořeny a řadu dalších rovin, včetně těch souvisejících např. s formováním národní identity v posledních staletích. Vazbám na jiné, podstatně starší události, včetně pobělohorského období a s tím spojené protireformace, jsem se věnoval v publikaci, kterou chystám k vydání na konci jara. Kolaborace, zrady národních zájmů, konverze všeho druhu, proměny totalismů všech barev (černý, hnědý, rudý) a jiné procesy patří k vývoji české společnosti už od doby, kdy se podílela s jinými protestantsky, resp. protiřímsky orientovanými společnosti na formování tzv. Západu. Tedy civilizace, která se po vestfálském míru v r. 1648 již vyvíjela jinými cestami a hlavně bez nás.

Přijal jsem proto nabídku ze strany BVD jako příležitost zabývat se nedávnou minulostí s cílem lépe porozumět tomu, jakou roli v tomto vývoji hrály osoby jako V. Biľak. Asi nejsem sám, kdo pociťuje nedostatečnost aktivit vyvíjených v této oblasti. Po čtvrtstoletí od Listopadu 1989, kdy zjevně došlo ke změně trajektorie vývoje jak české, tak slovenské společnosti spolu s pokusem o návrat do západní civilizace (ať už si o její dnešní realitě myslíme cokoliv), mnozí zjišťujeme, že to není snadné ani jednoduché.

Nepochybně to souvisí i s existencí dlouhé řady tabu a jiných vnitřních zákazů, které stojí v cestě tomuto zkoumání. Teď, s mnohaletým zpožděním se třeba má na Slovensku objevit v knihkupectvích nová, údajně tisícistránková monografie o hlavním československém normalizátorovi G. Husákovi (od Machálka a Londáka). O její kvalitě a přínosech se bez jejího prostudování samozřejmě nedá vyjadřovat. O lidech jako Lenárt či u nás Štrougal, Jakeš, Kapek a další neexistují ani malé studie. Chybí však i kvalifikované rozbory normalizační doby. To, co se zatím objevilo (Pullman apod.) něco takového postrádá. Jsou to spíše dojmy uspořádané tak, aby dohromady umožnily svým autorům sdělit národu, že ta normalizace nebylo vlastně nic tak strašného. Zvlášť, když jste se narodili do správných rodin a patřili k tzv. zlaté mládeži.

Tyto „produkty“ spolu s různými články od novinářů, kteří v té době patřili k těm privilegovaným a směli jezdit ven, dnes spoluvytvářejí zvláštní, nicméně silně jedovatý smog umožňující skrytě glorifikovat to, co si žádnou glorifikaci nezaslouží. Tedy normalizaci. Něco, co by se ještě před dvaceti lety nikdo z nich neodvážil, protože to měla naprostá většina lidí v čerstvé paměti. Účinnost těchto paskvilů zvláště na mladší lidi, kteří si nanejvýše pamatují rohlík za 30 haléřů a litr mléka za 2 kčs vzrůstá. Po každé aféře s lidmi jako Nečas-Nagyová, Rittig, Janoušek a další se objevují názory, že lépe už bylo. Prakticky po každé explozi nespokojenosti s tím, v čem žijeme, se objevují jako houby na hnoji tvrzení, že to tenkrát nejenže nebylo tak zlé, ale snad to bylo i lepší než je to dnes. Jakoby byli všichni ti normalizátoři a jejich slouhové zapomenutelní, stejně jako to, co tenkrát dělali, včetně vší té hanby a beznaděje. Vždyť i všichni ti křiváci, veksláci a jiný póvl jsou – o tom není pochyb – jasným produktem tzv. šedé bolševické ekonomiky a jiných zvrhlostí normalizačního režimu vyrůstající ze stalinistického importu. Při snaze o lepší orientaci v tom dnešním chaotickém dění zřetelně – a stále více – chybí monografie a studie věnované jak těm čelným představitelům minulého režimu, tak i tzv. méně významným normalizátorům, kteří v tehdejší době sice hráli skrytější, nikoliv však nepodstatné role. O tom, že by někdo napsal aspoň informativní článek o takových lidech jako byl Kolesnikov či Udalcov a jiní Kremlem pověření protektoři pro ovládání čsl. satelitu, není ani vidu, ani slechu.

Stačí to porovnat i s tím, jak se třeba v posledních dvou dekádách rozšířil počet i kvalita materiálů věnovaných domácím kolaborantů i jejich říšským nadřízeným v rámci protektorátního režimu. Ne, že by už vše bylo podrobeno přezkoumání, ale přece jen je v tom rozdíl. Ovšem od konce normalizace uplynulo 25 let a více, kdežto protektorát Böhmen und Mähren si už pamatují jen ti hodně staří. Nejspíše přestal být nebezpečný jako něco, co stimuluje paměť.

Je evidentní, že jádro pudla souvisí se způsobem  řízení pracovišť, které mají v popisu práce zkoumat normalizační minulost. V nekompetenci ředitelů a jejich managementu jako jsou O. Tůma (ÚSD AV ČR), původně nijak moc známý ani schopný byzantolog, či Brett (ÚDV ZK), někdejší prokurátor. O situaci na ÚSTR se radši nezmiňovat. Stačí sledovat jejich produkci. Dokonce i výhledy jsou v tomto směru špatné. Lze se jen dohadovat, že pracoviště jako ÚSTR vzniklo jako tzv. zametač stop v naší společné paměti. Nebylo náhodou, že klíčové postavy, které stály za jeho vznikem, měly jisté podobné znaky. Třeba to, že jejich matky působily na okresních či krajských sekretariátech KSČ (Nymburk, Ostrava) jako významné soudružky. Všeobecně se sice soudí, že děti za nic nemohou, ale děti bývají někdy svými matkami cíleně vychovávány k tomu, aby převzaly jejich štafetu. Tedy alespoň některé.

Kdo tedy bude tím šťastným z těch pěti uchazečů, jejichž jména byla pro konkurs na ředitele ÚSTR vybrána? Dva z nich jsou cizinci, což je samo o sobě u národní instituce jako ÚSTR ČR výmluvné a zatím procházejí předvýběrem. Nejdříve prý podle kvality jejich koncepcí (v půlce února), a 6. 3. – tedy za pár dní – prostřednictvím ústních pohovorů. Všechno neveřejně. Sám jsem něčím podobným procházel před necelými 4 lety, když jsem se na stejný konkurs hlásil. Tehdy si předvýběr dělala ještě Rada ústavu. I proto je mi jasné, že karty jsou již rozdané. Stačilo jen správně vybrat výběrovou komisi. Zkuste si ji trochu prolustrovat a uvidíte, co je to za autority. V té podobě, v jaké se komise nachází, jde o jasný pelmel. Archiváři, přednašeči na vysokých školách, jeden jako druhý – a všichni bez dostatečné kompetence. Jen badatelé tam jaksi chybí. Jaká je za nimi práce? O co se vlastně opírá jejich výběr? Samozřejmě jen a jen o osobní kontakty se členy Rady. A můžete se zeptat i na to, o co se vybíral výběr členů Rady. Dost se to podobalo známé bajce o slepičce, která pomáhala kohoutkovi spolknout hrášek, a musela přitom udělat spoustu zbytečné práce. Ani si nepamatuji, jestli to stihla, a zda se kohoutek mezitím neudusil. Úplně stejné to ale bylo i s výběrem abonentů na ředitelskou funkci.

Nabízejí něco, co by mělo přesvědčit jejich Komisi, že jsou ti správní muži či holka na danou funkci. Mám svoji představu o tom, co by měli jako kvalifikaci prokázat. Třeba že jsou schopni motivovat své budoucí podřízené k úsilí otevřít stará tabu minulosti a pokusit se tak vrátit české společnosti vědomí toho, co se v období po roce 1938 vlastně stalo, aby se z toho mohla učit. Měli by být způsobilí stimulovat jejich schopnosti k týmové práci a k interdisciplinárnímu přístupu v této, rozhodně ne jednoduché problematice, protože sám ředitel/ka by měl/a být pro své podřízené jistým vzorem. Neumím si představit, že něco takového lze ověřit přes několikastránkový návrh koncepce a stěží půlhodinový pohovor s Komisí. Navíc – copak tihle lidé, v nejlepším případě osamělí solitéři jdoucí za osobními kariérami ve svých oborech, vědí, o čem je řeč? Na tohle totiž nebyli připravováni. A právě toto ani jeden z nich nenabízí. Chci tím říci, že by zde měly být uplatněny jiné kvality při výběru. A nejen v konkursu na ředitele, ale i ve výběru členů Rady či Komise (tam – pokud vím – konkursy nebyly vyhlášeny). Jakoby snad hrozná zkušenost s Hermanem ještě nestačila. Aspoň to lze soudit z toho, co vlastně kandidáti nyní nabízejí.

Za těchto okolností si troufnu říci, že ať konkurs na ředitele ÚSTR dopadne jak dopadne, bude to výsledek srovnatelný s výběrem předposledního ředitele, tedy dnešního ministra kultury. Prostě hanba. Základní příčinou tohoto problému je to, že lidé pro takové funkce tady nebyli a snad ani neměli být připraveni. To by sice teoreticky nahrávalo rozhodnutí vybrat některého ze dvou cizinců, ale právě před tím lze varovat. Až někdo ukáže jednu jedinou zahraniční instituci tohoto typu, nad jejíž produkcí o soudobých českých dějinách by se našinec zabývající se současnými českými dějinami nemusel podivovat, jaké bláboly a nesmysly tam vznikají, pak bych snad svůj postoj změnil. A také ať ukážou jedinou, která by si do svého čela postavila cizince! Chtěl bych vidět nějakého švýcarského či francouzského odborníka v dané oblasti, který by se nepropadl studem, kdyby do čela instituce zabývající se něčím tak háklivým jako domácími totalismy XX. století, měl být dosazen cizinec, což je mimochodem dost podobné, jako by byl cizinec dosazen do čela některé domácí tajné služby. Navíc člověk, který by s tím, co se zde dělo, navíc neměl/a osobní zkušenost, a který/á i z toho prostého důvodu tomu prostě není schopen/a porozumět.

Vůbec by mne tedy nepřekvapilo, kdyby se musel vyhlásit nový konkurs, pokud si někdo kompetentní v Senátu uvědomí problematičnost tohoto konkursu. Problém je možná ale v tom, že i kdyby se přihlásili další zájemci, nebude stejně z čeho vybírat. Snad z těch současných vysokoškolských docentů a profesorů, kteří o sobě tvrdí, že jsou autoritami v dané osobě? To by musely ale nejdříve být schopni něčím svoji kvalifikaci doložit. To měl totiž být úkol stávající ředitelky, aby takové lidi vyhledávala a dala jim šanci ucházet se o vedení této instituce. Na takový úkol zjevně ale nestačila. Nejspíše to byl i úkol těch lidí v Senátu, kteří činnost ÚSTR i ředitelky měli kontrolovat. O členech Rady nemluvě.

Situace v této oblasti by se dala přirovnat k hledání na poušti, pěkně vyprahlé. Je těžké si představit, že se snad vytvořila sama od sebe. Možná někdo prostě neměl – s velkým předstihem – zájem podpořit aktivity, které by z této nesmírně zajímavé oblasti bádání vytvořily něco produktivního a daly by vyrůst zdravě ctižádostivým odborníkům vědomým si možností a příležitostí, které by jim řízení velkého pracoviště – navíc se zázemím vlastního archivu – poskytlo pro realizaci velkých a skutečně potřebných (pro českou společnost) projektů na studium nedávné minulosti. Pracoviště, kde by vznikaly dosud neexistující badatelské školy s cílem objektivně a hlavně nezávisle zkoumat, co se s touto společností stalo. Proč ale? Copak na tom někomu záleží? A možná je to úplně jinak – nebylo by to pro ten zdejší establishment s kořeny někde v normalizaci až příliš rizikové?

Přejít do diskuze k článku