To bylo za časů prezidenta Husáka, v dobách, kdy socialismus mlel z posledního a soudruzi kolem něj chodili po špičkách, aby ho nepolekali. Otec tehdy přinesl z jedné z mnoha schůzí, které tehdy představovaly jednu z mála možností kulturního vyžití, poněkud plytkou anekdotu o tom, jak byl Miloš Jakeš zvolen generálním tajemníkem ÚV KSČ.
Plytkou, ale politickou. To jsem i jako hoch základní školou povinný poznal hned a zaplavil mě vzrušující pocit, že jsem byl zasvěcen do spiknutí a poznal tajemství, které kdybych vyzradil, ohrozím vedoucí úlohu KSČ ve společnosti, jakou má moc. Politické anekdoty totiž nejsou pro každého, ty smí vědět jenom ten, kdo s nimi umí zacházet!
Jenže pocit důležitosti nakonec převážil nad zodpovědností, a tak jsem hned druhý den ve škole útočil na spolužáky otázkou: „Víš, jak zvolili Jakeše?“ Bohužel, než jsem narazil na prvního, kterého to zajímalo (shodou okolností to byl Rom, a pak že Romové nemají vlastní intelektuální elity), zvítězila nad pocitem důležitosti zodpovědnost vůči straně, vládě a milované vlasti a já jsem si toto strašné tajemství, které by dalo chlapcům z 3.B moc nad samotným politbyrem, nechal pro sebe.
Měl jsem tehdy osud režimu ve svých rukou. Stačilo málo a mohl jsem být dnes slavným odbojářem, který podryl základy režimu takovým zásadním způsobem, že ten se z toho už nikdy nevzpamatoval, hrdina, vedle kterého by i Pavka Morozov vypadal jen jako příštipkář z východu.
Nestalo se. Úcta k majestátu funkce (nikoliv živočicháře, ale generálního tajemníka) vykonala své. A potom – já byl slušný chlapec, po chodbách jsem nemočil, okna jsem nerozbíjel, a teď bych měl dát impuls ke státnímu převratu?
A tak si nakonec museli nomenklaturní kádry svůj režim demontovat samy.
A jak že byl ten Miloš Jakeš vlastně zvolen? Teď už to žádné tajemství není a nikomu neublížím, když to prozradím. Nuže, to bylo tak: když se předsedající schůze zeptal, kdo má být zvolen novým generálním tajemníkem, sálem to zašumělo: „Kéž já, kéž já…“
