Průběhem pěti-šesti let svého pobytu v Rusku byl jsem někokráte zabit a usmrcen různými organizacemi i jednotlivci. Navrátiv se do vlasti shledal jsem, že třikrát byl jsem oběšen, dvakrát zastřelen a jednu rozčtvrcen divokými vzbouřenci Kirgizy u jezérka Kale-Yšela. Konečně definitivně byl jsem probodnut v divoké hádce s opilými námořníky v jedné z oděských krčem. Toto se i mně zdá nejpravděpodobnějším. A nejen mně, i mému dobrému příteli Kolmanovi, který získav očitého svědka mé potupné i hrdinné smrti, napsal o celé pro mne tak nepříjemné události článek do redakce svého listu. Nezůstal však při té malinké zprávičce. Jeho dobré srdce přinutilo ho napsat o mně nekrolog, který jsem četl krátce po svém příjezdu do Prahy. Vynadal velice elegantně mé posmrtné památce, přesvědčen, že mrtví nevstávají z hrobu. Abych ho přesvědčil, že jsem živ, šel jsem ho vyhledat a tak vznikla tato povídka. Ani mistr hrůzy a děsu Poe nemohl si vymyslit příšernějšího námětu.
***
Autora svého nekrologu našel jsem v jedné z pražských vináren, právě ve dvanáct hodin, kdy se vinárna zavírá na základě jakéhosi císařského nařízení z 18. dubna 1856. Díval se na strop. Se stolů stahovali polité ubrusy. Přisedl jsem ke stolu k němu a řekl vlídně: „Dovolte, jest zde volno?“
Pozoroval dále neznámý bod na stropě, který ho tolik zajímal, i odvětil logicky: „Prosím, práce se zavírá; myslím, že vám nenalejí.“
Vzal jsem ho za ruku a otočil k sobě. Chvíli se díval mlčky na mne a konečně řekl tichým hlasem: „Nebyl jste prosím v Rusku?“
Zasmál jsem se: „Vy jste mne přece tedy poznal? Byl jsem zabit v Rusku v jedné sprosté krčmě v hádce se surovými, opilými námořníky.“
Zbledl. — „Vy jste, vy jste…“
„Ano,“ řekl jsem důrazně, „byl jsem zabit v krčmě v Oděse námořníky, a vy jste napsal o mé smrti nekrolog.“
Z jeho rtů splynulo tiše: „Vy jste četl, co jsem o vás psal?“
„Zajisté, nekrolog byl velmi zajímavý, až na některé malé nedorozumění. A přitom neobyčejně dlouhý. Ani císař pán, když zemřel, neměl tolik řádek. Jemu věnoval váš časopis 152 řádek a mně 186 po 35 haléřích za řádek (jak se dřív mizerně platilo žurnalstům!), což dělá dohromady 55 korun 15 haléřů.“
„Co vlastně ode mne chcete?“ otázal se zděšeně, „chcete těch 55 korun 15 haléřů?“
„Ponechte si ten obnos,“ odpověděl jsem, „mrtví nepřijímají honorářů za nekrolog o své smrti.“
Zbledl.
„Víte co,“ řekl jsem nenuceně, „zaplatíme a podíváme se někam jinam. Chci strávit dnešní noc s vámi.“
„Nemohlo by to být až zítra?“ Podíval jsem se na něho. „Platím,“ zvolal.
Když jsem na rohu zavolal fiakristu, poručil jsem autorovi svého nekrologu, aby si sedl, a k fiakristovi řekl jsem hrobovým hlasem: „Dovezte nás na Olšanské hřbitovy!“
Autor mého nekrologu se pokřižoval. Dlouho panovalo trapné ticho, přerušované jen práskáním biče a frkáním koní.
Naklonil jsem se k svému společníkovi: „Nezdá se vám, že někde v tichu žižkovských ulic zavyli psi?“
Otřásl se a vztyčil se ve fiakru koktaje: „Vy jste byl skutečně v Rusku?“
„Zabit v Oděse v krčmě, v hádce s opilými námořníky,“ odvětil jsem suše.
„Ježíšmarjá,“ ozval se můj společník, „tohle je horší než Svatební košile od Erbena.“
A opět bylo ticho. Někde opravdu zavyli psi.
Když jsme se ocitli na Strašnické silnici, poručil jsem svému společníkovi, aby zaplatil fiakristovi. Stáli jsme ve tmě Strašnické silnice. „Není tu prosím nějaká restaurace?“ obrátil se ke mně bezradně a žalostně autor mého nekrologu.
„Restaurace?“ zasmál jsem se, „teď přelezeme hřbitovní zeď a popovídáme si někde na náhrobním kameni o tom nekrologu. Lezte napřed a podejte mi ruku.“
Mlčky a tiše podal mi ruku a seskočili jsme na hřbitov. Pod námi zapraskaly cypřiše. Vítr šuměl melancholicky mezi kříži.
„Já dál nepůjdu,“ splynulo ze rtů mého přítele, „kam mne chcete odvléci?“
„Nyní,“ řekl jsem vesele, podpíraje ho, „půjdeme se podívat na hrobku staré pražské měšťanské rodiny Bonepiani. Úplně opuštěná hrobka na I. oddělení, 6. řada u zdi. Opuštěná od těch dob, kdy v ní pochovali posledního potomka, kterého převezli roku 1874 z Oděsy, kde by zabit námořníky v jedné sprosté krčmě.“
Můj společník se pokřižoval podruhé.
Když konečně jsme se posadili na náhrobní kámen, kryjící prach posledních potomků pražských měšťanů Bonepiani, vzal jsem autora svého nekrologu jemně za ruce a rozhovořil jsem se tichým hlasem: „Drahý příteli! Ve střední škole učili nás páni profesoři krásnému, šlechetnému heslu: O mrtvých nic než dobře, vy však jste se snažil o mně, mrtvém, psát co nejšpatněji. Kdybych já byl psal o sobě nekrolog, napsal bych, že žádné úmrtí nezanechalo takový smutný dojem jako smrt pána toho a toho. Psal bych, že nejkrásnější ctností zemřelého pana spisovatele byla účinná láska k dobru, ke všemu, co jest svatého čistým duším. Ale vy jste napsal o mé smrti, že zemřel lump a komediant. Neplačte! Jsou okamžiky, kdy srdce překypuje touhou napsat o mrtvých nejhezčí momenty z jejich života, ale vy jste psal o tom, že nebožtík byl alkoholikem.“
Autor mého nekrologu dal se do ještě většího pláče, který se truchlivě nesl tichem hřbitova a ztrácel se kdesi v dáli u Židovských pecí.
„Drahý příteli,“ řekl jsem důrazně, „neplačte, nyní se již věc nedá předělat…“
Po těchto slovech přehoupl jsem se přes hřbitovní zeď, doběhl dole k vrátnému, zazvonil a oznámil jsem mu, že vraceje se z noční práce přes čas, uslyšel jsem za hřbitovní zdí prvého oddělení nějaký pláč.
„To bude asi nějaký namazaný vdovec,“ odpověděl cynicky vrátný, „my ho dáme zavřít.“
Čekal jsem za rohem. Asi za deset minut vyváděli hlídači ze hřbitova autora mého nekrologu na bezpečnostní stráž.
Vzpíral se a křičel: „Je to sen či skutečnost? Znáte, pánové, Svatební košili od Erbena?“
