Jak se nezotavit

Joseph E. Stiglitz


NEW YORK – Někteří lidé si mysleli, že zvolením Baracka Obamy se pro Ameriku všechno obrátí k lepšímu. Protože se tak dosud nestalo, ani po schválení zákona o mohutné stimulaci a předložení nového programu pro řešení fundamentálního problému v oblasti bydlení a několika plánů na stabilizaci finanční soustavy, část lidí už dokonce začíná Obamu a jeho tým obviňovat.

 

Obama ovšem zdědil ekonomiku ve volném pádu a během krátké doby od své inaugurace neměl šanci zvrátit věci k lepšímu. Prezident Bush měsíce před odchodem z úřadu připomínal srnce oslněného reflektory automobilu – paralyzovaný, téměř neschopný cokoli udělat. Je úlevou, že USA mají konečně prezidenta, který dokáže jednat, a to, co doposavad vykonal, přijde velice vhod.

 

Jeho dosavadní snažení ale bohužel nestačí. Stimulační balíček se sice zdá velký, přes 2% HDP za rok, ale třetina z něj jde na daňové škrty. A jelikož Američané se musejí vyrovnávat s převisem zadlužení, překotně narůstající nezaměstnaností (a nejhorším systémem podpory v nezaměstnanosti mezi předními průmyslovými zeměmi) a padajícími cenami aktiv, pravděpodobně velkou část daňových úlev uspoří.

 

Téměř polovina stimulu pouze kompenzuje kontrakční účinek snižování výdajů na úrovni států. Padesát amerických států musí udržovat vyrovnané rozpočty. Před několika měsíci se schodky odhadovaly na 150 miliard dolarů; dnes tato cifra musí být mnohem vyšší – vždyť jenom samotná Kalifornie naráží na schodek ve výši 40 miliard dolarů.

 

Úspory domácností se konečně začínají zvyšovat, což je sice dobré pro dlouhodobé finanční zdraví domácností, ale katastrofální pro hospodářský růst. Přitom klesají i investice a vývozy. Americké automatické stabilizátory – progresivita našich daňových soustav, pevnost sociálního systému – jsou sice nesmírně oslabené, ale až očekávaný fiskální deficit vystřelí na 10% HDP, určitý stimul přinesou.

 

Krátce, stimul americkou ekonomiku posílí, ale pravděpodobně ne natolik, aby obnovil rázný růst. To je špatná zpráva i pro zbytek světa, neboť důrazné celosvětové oživení vyžaduje pevnou americkou ekonomiku.

 

Skutečné slabiny Obamova programu oživení však netkví ve stimulačním balíčku, nýbrž v jeho snahách o oživení finanční trhů. Americké nezdary nabízejí významné ponaučení zemím po celém světě, které se střetají anebo střetnou se sílícími problémy se svými bankami:

– Oddalovat restrukturalizaci bank vyjde draho, a to ve smyslu konečných nákladů na finanční záchranu i újmy, již v mezidobí utrpí ekonomika jako celek.

– Vlády si nerady připouštějí plnou výši nákladů na řešení problému, a tak bankovní soustavě dají jen tolik, aby přežila, ale ne dost na to, aby se uzdravila.

– Důvěra je důležitá, ale musí se opírat o zdravé fundamenty. Politiky se nesmí zakládat na fikci, že byly rozdány dobré půjčky, a že jakmile se obnoví důvěra, potvrdí se prozíravost předních představitelů a regulátorů finančních trhů.

– Od bankéřů lze očekávat, že budou jednat ve vlastním zájmu na základě pobídek. Zvrácené pobídky vyvolaly nadměrné podstupování rizik a banky, které jsou na pokraji zhroucení, ale příliš velké na to, aby skutečně padly, budou riskovat ještě víc. S vědomím, že vláda v případě potřeby škody napraví, budou oddalovat řešení hypoték a vyplatí miliardy na bonusech a dividendách.

– Socializace ztrát a privatizace zisků je ještě znepokojivější než důsledky znárodnění bank. Američtí daňoví poplatníci dělají čím dál tím horší obchod. V prvním kole peněžních infuzí dostali za každý dolar, který zaplatili, aktiva v hodnotě 0,67 dolaru (ačkoliv tato aktiva byla téměř určitě nadhodnocená a rychle na hodnotě ztrácela). Během posledních peněžních infuzí ale Američané podle odhadů za každý dolar dostávají nanejvýš 0,25 dolaru. Špatné podmínky obchodu vyústí v rozsáhlé národní zadlužení v budoucnu. Jedním důvodem, proč nám vnucují špatné podmínky, je, že kdybychom za své peníze dostali spravedlivý díl hodnoty, byli bychom teď už dominantním akcionářem přinejmenším v jedné z velkých bank.

– Nepleťte si zachraňování bankéřů a akcionářů se zachraňováním bank. Amerika mohla zachránit své banky, ale akcionáře ponechat jejich osudu, a to za mnohem míň, než utratila.

– Ekonomika stékajících kapek téměř nikdy nefunguje. Nalévání peněz do bank majitelům vlastního bydlení nepomohlo: domů zabavených pro nesplácení hypotéky stále přibývá. Kdyby se dopustil pád AIG, mohlo by to sice poškodit některé systematicky důležité instituce, ale poradit si s  takovou újmou by bylo lepší než hazardovat s více než 150 miliardami dolarů a doufat, že jich část zůstane tam, kde je jich zapotřebí.

– Americkou finanční soustavu do nynější šlamastyky uvrhl nedostatek transparentnosti. Nedostatek transparentnosti ji tedy z problémů nevyvede. Obamova vláda slibuje, že převezme ztráty, aby přesvědčila hedžové fondy a další soukromé investory k odkupu špatných aktiv bank. To ale nenastolí „tržní ceny“, jak administrativa tvrdí. Jestliže břemeno ztrát nese vláda, jedná se o pokřivené ceny. V bankách už ke ztrátám došlo a jejich výnosy teď jdou na úkor daňových poplatníků. Vtáhnout do hry hedžové fondy jako třetí stranu znamená pouze nárůst ceny.

– Je lepší dívat se dopředu než se otáčet zpátky a raději se zaměřovat na snižování rizikovosti nových úvěrů a zajišťovat, aby finanční prostředky vytvářely čerstvou schopnost půjčovat. Co bylo, bylo. Jako referenční bod uveďme, že 700 miliard dolarů poskytnutých nové bance a desetinásobně pákově zesílených by mohlo financovat nové půjčky ve výši sedmi bilionů dolarů.

 

Éra, kdy se věřilo, že je možné něco vytvořit z ničeho, by už měla být pryč. Krátkozraké reakce politiků – doufajících, že jim projde obchod, který je dost malý na to, aby potěšil daňové poplatníky, a dost velký na to, aby potěšil banky – problém pouze prodlouží. Na obzoru je slepá ulička. Bude zapotřebí více peněz, ale Američané nemají chuť je poskytnout – rozhodně ne za podmínek, které se prozatím nabízejí. Peněžní studnice možná vysychá a totéž se může dít s legendárním americkým optimismem a nadějí.

Joseph E. Stiglitz, profesor ekonomie na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2001 napsal společně s Lindou Bilmesovou knihu The Three Trillion Dollar War (Válka za tři biliony dolarů) s podtitulem Skutečné náklady iráckého konfliktu.

Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.

Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky