Poslední kroky ČNB vzbudily velký a většinou negativní ohlas. Četl jsem v některých textech silné pochybnosti o tom, zda ČNB je česká, národní a dokonce i zda se dá zařadit pod obecně uznávaný pojem banka. Například FED (Federální rezervní systém) ani svým názvem nepředstírá, že je banka.
Poslední kroky ČNB tyto pochybnosti jen zesílily. V rámci tohoto ohlasu jsou dle mého názoru zdůrazňovány některé negativní stránky těchto kroků minimálně a ještě spíše v diskuzích k článkům než ve vlastních článcích. Při plném vědomí toho, že jsem v této oblasti (jakož i mnoha dalších) pouhý laik, pokusil jsem pouze s použitím toho, čemu se říkává selský (na rozdíl od sedláckého obsahuje i jistou dávku přirozené intuice) rozum, upozornit na některé aspekty kroků ČNB, a připouštím, že se mohu mýlit i zásadně. Pro účely tohoto článku opomíjím možnost, že informovaní lidé mohli profitovat z opatření ČNB. Opatření, která ČNB provedla, jsou často i vlastními manažery ČNB označována jako proinflační, což je také často odsuzováno. Pro vlastní proinflační záměr bych osobně měl do určité míry pochopení. V situaci, kdy většina centrálních bank včetně či zejména FEDu a Evropské centrální banky „tiskne“ peníze jako o závod se záměrem snížit kurz vlastní měny jako proexportní opatření, se zdá, že opatření směřující ke snížení či spíše nezvyšování kurzu české koruny je celkem logické. V opačném případě by kurz koruny s velkou pravděpodobností v dlouhodobém horizontu stoupal, což by mělo nepochybně negativní dopady na naší exportně zaměřenou ekonomiku.
Dle mého názoru ale silně problematickou zůstává forma, jakou ČNB zvolila. Česká národní banka (ČNB) postupuje obdobně jako FED. Natiskne peníze a koupí za ně dluhopisy. Ovšem, když dva dělají totéž, není to totéž. ČNB rovněž nakoupí dluhopisy USA jako FED, ale evidentně to není totéž. Trochu mně to připomíná vtip o tom, že čeští i američtí důchodci jsou na tom stejně, protože pro oba není finanční problém výlet do Prahy.
ČNB tvrdí, že za devizy získané prodejem natištěných peněz koupila kvalitní cenné papíry. Podívejme se na toto tvrzení. V čem spočívá kvalita cenných papírů? Zjednodušeně řečeno se jedná o dva faktory – výnosnost cenných papírů a míra pravděpodobnosti návratnosti prostředků vynaložených při jejich nákupu. Tyto dva faktory bývají k sobě většinou ve vztahu nepřímé úměrnosti. Čím větší výnosnost, tím nižší jistota návratnosti (vyšší riziko). Výnos desetiletých českých dluhopisů je orientačně 4.7 %, USA 1,6 % a Německa 1,5 % ročně. Takže ve výnosnosti ta kvalita pravděpodobně nebude. Takže nám zbývá jistota návratnosti. Blíže se budu věnovat zřejmě nejproblematičtějším cenným papírům, tj. dluhopisům USA. Zatímco před deseti lety veřejný dluh Spojených států dosahoval 5,8 bilionů dolarů, dnes je to již 17,8 bilionů USD. A to je více než třikrát více! Všechny dluhy nejsou financovány úvěrem na 10 let (tedy dluhopisy s desetiletou splatností), ale i s kratší dobou splatnosti, kde se úrok aktuálně pohybuje okolo 1,66 % u pětiletých dluhopisů a 0,74 % u tříletých dluhopisů. Média nazývala roky 2009 a 2011 rekordními, kdy státní rozpočet Spojených států vykázal deficit okolo 1,5 bilionu dolarů. HDP USA činil v roce 2012 15,68 bilionů USD. Státní dluh USA v říjnu 2013 překročil 17 bilionů dolarů. Myslím, že není potřeba ani ekonomické vzdělání a snad ani potřeba vzít do ruky kalkulačku, aby bylo zřejmé, že tento dluh je bez naprosto radikálních změn (které si však nikdo dnes ani neumí představit) nesplatitelný.
Při zcela mimořádném rozvoji hospodářství USA je možné, že by se dařilo splácet úroky z dluhů, ale rozhodně ne vlastní jistinu. Přitom ani průměrný rozvoj není nikde na obzoru. Kromě toho nesmí dojít ke zvýšení úroků z dluhopisů, což však není pravděpodobné, protože ty jsou na dlouhodobém minimu a k jejich zvyšování již dochází. Stačí zhoršit rating USA a úroky půjdou nahoru skokově, což mnozí teoretici předpokládají a situace by se tím razantně změnila. Myslím, že další komentář již není třeba a kromě toho jej učinila již řada odborníků a závěry rozhodně nebyly optimistické, ale spíše až katastrofické.
Finanční energie (peníze) má ve společnosti a její ekonomice obdobnou funkci jako elektrická energie ve fyzice. Elektřina je ideální směnný prostředek. U výrobce se jiné druhy energie přemění na elektřinu, kde se opět přeměňují na konkrétní potřebnou energii například na energii tepelnou nebo kinetickou. Jednotlivé druhy energie mají pro člověka užitnou hodnotu spočívající v tom, že uspokojují některou z jeho potřeb. Užitná hodnota peněz (finanční energie) spočívá v tom, že je snadno transformovatelná na jinou formu energie. Proto je finanční energie velmi výhodná pro zprostředkování vzájemné směny jiných druhů energií. Energie ale koná práci, pouze když proudí. Pokud si představíme elektrárnu, kde se vyrábí elektrický proud, pak je rozdíl, pokud elektrický proud jde ke spotřebiteli, kde koná práci, nebo jde do nějakého akumulátoru (pro tyto účely si můžeme představit obří akumulátor například na bázi supravodičů), kde práci nekoná. Obdobně je to i s finanční energií (penězi). Pokud jsou za vytištěné peníze nakoupeny dluhopisy cizích států, tak takto umrtvená finanční energie práci nekoná. Pro přesnost a úplnost je třeba dodat, že nekoná práci v naší zemi, ale ve státech, jejichž dluhopisy ČNB koupila, tj. USA, Německu apod.
Pokud zůstaneme u podobenství finanční energie s energiemi fyzikálními, je zajímavé, že dle tvrzení fyziků energii nelze vytvořit, ale pouze přeměnit již existující na jinou formu energie. Jak z tohoto hlediska posuzovat případ, kdy centrální banka vytiskne nové peníze? Abstrahuji pro účely tohoto textu od energie potřebné k vytištění peněz, což v dnešní době, kdy se peníze už ani netisknou, ale jsou tvořeny programem v počítači, je ještě více důvodné. Je vytvořena nová energie? Koná takto vytvořená energie práci? ČNB údajně půjčuje peníze komerčním bankám za úrok ve výši 0,05%. Vzhledem k tomu, že ČNB sama dle vlastního prohlášení usiluje o 2% inflaci, je evidentní, že se jí vrátí méně peněz. To samé platí i u zakoupených dluhopisů USA a Německa, takže z toho vyplývá, že musí permanentně vytvářet svojí „sofistikovanou“ činností ztrátu.
ČNB půjčuje komerčním bankám s úrokem 0,05 %. Komerční banky půjčují svým klientům orientačně od 3 (hypotéky) do 10 % dle druhu půjčky či úvěru. Po odečtení nákladů se jedná o zisk banky. Vzhledem k tomu, že se většinou jedná o dceřiné společnosti zahraničních bank, zisk bank plyne do zahraničí, což znamená, že se ČNB svoji činností vědomě podílí na zisku zahraničních subjektů, přičemž sama si tím vytváří ztrátu vzhledem k předpokládané a cílené inflaci ve výši cca 2 %. Zajímavé je, že v průběhu stavu ekonomiky, který je většinou označován jako krize, komerční banky (nejen u nás) téměř zdvojnásobily své zisky.
Opakovaně upozorňuji, že je naivní představa, že to,co vrcholní politici a ekonomové činí (nejen u nás), je důsledek jejich hlouposti a neschopnosti. Naopak jsem osobně přesvědčen (a zdaleka nejen já), že se jedná o cílevědomý a řízený proces těchto všehoschopných, který rozhodně není zaměřen na prospěch většiny občanů. To se týká nejen kroků Kalouska a spol., ale i Singera a spol. a dalších. Otázka, která zůstává, zní, v čí prospěch tak činí. Známé Cui bono? Evidentně to není ve prospěch většiny občanů této země. Dokonce se dá předpokládat, že základním cílem není ani okamžitý majetkový prospěch těch, kteří mají u nás politickou a ekonomickou moc, dokonce i odklánění finančních prostředků daňových poplatníků do těch „správných“ kapes je pouze vedlejší produktem. Tento vedlejší produkt je blahosklonně umožněn těmi na špičce pyramidy ve prospěch takzvaných obslužných elit pro jejich zainteresovanost na akci.
Pokud se jedná o Českou republiku, tak se pozvolna (možná, že už nejen pozvolna) vynořuje obrys hlavního cíle různých opatření, který by se zjednodušeně dal označit jako oslabení české ekonomiky a pozvolnou likvidaci tak zvané střední třídy. Ovšem likvidace střední třídy je víceméně celosvětový jev. Lze předpokládat, že i kdyby se pětina až třetina finančních prostředků uvolněných do české ekonomiky „odklonila“ (tak, jak se to vždy dělo), přesto by zbylé prostředky mohly přinést oživení české ekonomiky. Ovšem kdyby o takové řešení měl někdo zájem. Inflaci by podpořilo i vytištění korun, které by se dostaly do oběhu v České republice. Například nákup dluhopisů ČR. I to by bylo proinflační opatření tak, jak jej činí ostatní centrální banky a nebylo by nutné za ně nakupovat devizy v takovém objemu. Kurz koruny by sice pravděpodobně šel dolů pomaleji (či byl udržen na současné úrovni), ale jednalo by se o stabilizující opatření a bez ztrát ČNB.
Pokud tomu brání zákon, tak je otázkou, proč byl takový zákon a kým navržen a kým byl přijat. Údajně, aby se tím zabránilo inflaci. Proč to však jiné centrální banky mohou činit a proč ČNB činí dle vlastního prohlášení proinflační opatření, které jsou evidentně nevýhodná ve srovnání s nákupem dluhopisů vlastního státu? Další otázkou je, proč s ohledem na situaci u nás a ve světě a postupy centrálních bank není tento zákon změněn a ani se o tom neuvažuje? Nabízí se jednoduchá odpověď – ČNB není ani česká, ani národní. S touto odpovědí ovšem vyvstává logicky další otázka – čí je a kdo je za to odpovědný? Určitou nápovědou na otázku, čí je ČNB, bude pro mnohé lidi zřejmě tato zpráva: Guvernér České národní banky (ČNB) Miroslav Singer získal ocenění Guvernér centrální banky v Evropě pro rok 2014. Cenu mu udělil renomovaný měsíčník The Banker, spadající pod vydavatelství Financial Times Group. Podle redakce magazínu je cena vyjádřením důvěry zahraničních finančních trhů v Českou národní banku a její způsob provádění měnové politiky.
