Jak skončí deficity

Kenneth Rogoff

REYKJAVÍK – Nikdo sice nemá skutečné ponětí, kdy světová finanční krize skončí, ale jedna věc je jistá: rozpočtové deficity vlád směřují do závratných výšin. V nadcházejících letech bude zapotřebí přesvědčit investory, aby přijali hory nových dluhů.

 

Ač se vlády mohou pokusit vnutit státní dluh místním střadatelům (třeba tím, že využijí svého narůstajícího vlivu nad bankami a přimějí je držet v majetku neúměrně velké množství cenných papírů vydaných vládou), nakonec stejně zjistí, že musí platit mnohem vyšší úrokové sazby. Úrokové sazby u dlouhodobých státních pokladničních poukázek USA by během několika let mohly snadno stoupnout o 3-4%, přičemž sazby u ostatních vládních papírů by vzrostly stejně anebo ještě víc.

 

Úrokové sazby porostou, aby investorům kompenzovaly jednak to, že budou muset do svých portfolií přijmout větší podíl státních dluhopisů, jednak sílící riziko, že vlády budou v pokušení rozpustit své dluhy inflací, anebo že se dokonce dostanou do platební neschopnosti.

 

Při výzkumu, v němž jsme se s Carmen Reinhartovou zaměřili na historii finančních krizí, jsme zjistili, že veřejný dluh se během tří let od krize obvykle zdvojnásobí, i po úpravě o inflaci. Mnohé státy, velké i malé, jsou teď na cestě k naplnění tohoto výhledu.

 

Čínská vláda dala jasně najevo, že využije všech nezbytných prostředků, aby tváří v tvář volnému pádu vývozů podepřela růst. Číňané mohou svůj slib opřít o rezervy tvrdé měny v hodnotě dvou bilionů dolarů. Nový rozpočet prezidenta Baracka Obamy vyzývá ve Spojených státech k ohromujícímu schodku ve výši 1,75 bilionů dolarů, několikanásobku předchozího rekordu. Svědky rozkladu přebytků a růstu schodků jsou i země, které se fiskálního šílenství aktivně neúčastní, především kvůli klesajícím příjmům z daní.

Ostatně jen nemnoho vlád předložilo alespoň vzdáleně realistické rozpočtové prognózy a obvykle si malují příliš růžové scénáře. Globální ekonomika ale bohužel v roce 2009 nebude mít na růžích ustláno. Národní důchod v USA i v eurozóně podle všeho ve čtvrtém kvartále roku 2008 klesal ročním tempem zhruba 6%; japonský HDP se propadal asi dvakrát rychleji. Tvrzení Číny, že její HDP na konci loňského roku rostl 6% tempem, je podezřelé. Napříč Asií, včetně Koreje, Japonska a Singapuru, se zhroutily vývozy. Je pravda, že Indie a v menší míře Brazílie se držely trochu lépe. Málokterý rozvíjející se trh však dospěl do stadia, v němž by dokázal odolat setrvalému kolapsu ve vyspělých zemích, natož aby sloužil jako záložní motor světového růstu.

 

Jelikož úvěrová krize nadále menším a středně velkým firmám komplikuje možnost získat alespoň minimální rozsah financí potřebných k udržení zásob a obchodování, světový HDP se v roce 2009 ocitá na strmém svahu. Existuje reálná možnost, že globální růst zaznamená první smrštění od druhé světové války.

 

Řadu zemí se vší pravděpodobností v roce 2009 čeká propad výstupu o 4-5%, přičemž některé postihnou skutečně krizové propady o 10% a víc. Ještě horší je, že pokud nenaskočí finanční soustavy, růst by mohl být neuspokojivý po řadu let, zejména v „epicentrech krachu“, jako jsou Spojené státy, Británie, Irsko a Španělsko. Dlouhodobý americký růst by mohl být obzvlášť žalostný, až bude Obamova vláda zemi kormidlovat směrem k evropštějším úrovním sociální výpomoci a přerozdělování příjmů.

 

Když byly úrokové sazby nízké, země s tempem růstu obvyklým v Evropě si s dluhovými závazky odpovídajícími 60% HDP dokázaly poradit. Ale vzhledem k tomu, že se dluhy v mnoha zemích zvyšují na 80% či 90% HDP a dnešní nízké úrokové sazby jsou zjevně přechodným fenoménem, je zaděláno na potíže. Mnohé země, které hromadí rozsáhlé výše zadlužení, aby zachránily své banky, mají jen vlažné střednědobé růstové vyhlídky, což klade otazníky nad solventnost a udržitelnost.

 

Kupříkladu Itálie, kde už teď poměr zadlužení k příjmu převyšuje 100%, svou situaci prozatím zvládá díky klesajícím světovým sazbám. Až se ale dluhy nahromadí a světové úrokové sazby vzrostou, investoři se začnou právem ošívat nad rizikem restrukturalizace dluhu. Jiné země, například Irsko, Británie a USA, začínaly s mnohem pevnějším fiskálním postavením, ale až se dým rozplyne, možná že na tom nebudou o mnoho lépe.

 

Směnné kurzy jsou další velká neznámá. Asijské centrální banky stále úzkostlivě lpí na dolaru. Jelikož však USA tisknou dluhopisy i peníze, jako by vycházely z módy, zdá se, že za dva tři roky by euro mělo vůči dolaru posilovat, tedy pokud ještě bude euro existovat.

Jak budou dluhy přibývat a recese se potáhne, určitě se dočkáme toho, že se řada vlád bude snažit odlehčit své břemeno pomocí finanční represe, vyšší inflace, částečné platební neschopnosti či kombinací všech tří možností. Závěrečná fáze velké recese počátku tisíciletí bohužel nebude pěknou podívanou.

Kenneth Rogoff je profesorem ekonomie a veřejné správy na Harvardově univerzitě a bývalým hlavním ekonomem MMF.

 
Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.
0 0 hlas
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments