Únor 26, 2012
Shrneme-li přicházející informace o událostech v Homsu, lze s velkou mírou jistoty říci, že organizovaný odpor povstalců byl potlačen. Pravda, vycházejíc z toho, co je známo, ve skutečnosti tam žádní povstalci nebyli. Ale o tom později.
Pokusme se vymodelovat to, co se v Homsu ve skutečnosti stalo.
Když počátkem roku Sýrie souhasila s přítomností pozorovatelů LAS, stáhla z města armádu a zanechala v něm pouze policejní síly, které v podstatě oddělovaly sunitské a alavitské čtvrti. Nyní smutně proslulou čtvrť Baba-Amr, stejně jako ostatní oblasti města vláda prostě neovládala. Doslova v průběhu nějakých deseti až čtrnácti dnů do města, jak se tomu dnes říká, infiltrovaly stovky, a nebojme se toho slova, tisíce žoldnéřů-internacionalistů (hlavně ze sousedního Libanonu). Odtamtud byly též do města přesunuty zbraně, munice a proviant. Ve skutečnosti tam byla za dva týdny vytvořena mohutná základna. Ve městě se horečně budovala opevnění, barikády, palebné pozice. Nikde jsem však nezachytil informace o kladení min (je možné, že mně unikly). Jestli je to tak, je možné, že interbrigády nepočítaly se vstupem těžké techniky do města.
Těžko říci, co konkrétně bylo signálem – řeč Emíra at-Tani v USA o nutnosti vstupu vojsk do Sýrie, nebo závěrečná zpráva mise LAS připravovaná generálem ad-Dabi k 19.lednu, ale zhruba v té době se začaly objevovat první zprávy o dramatické proměně situace ve městě a v jeho okolí. Vojska vyvedená za město byla znenadání napadena. Přitom hlavní směr útoku byl veden na jihozápad, směrem k hranici s Libanonem. K té hranici je to nějakých 30 kilometrů po silnici, vyznačené na tuzemských mapách jako M1. (Je třeba připomenout, že ve skutečnosti v lednu boje ve městě neutichaly, bavíme se o jejich náhlé eskalaci.)
Zdá se, že na určitou dobu se interbrigádám (já tak budu nazývat ty, které nazývají povstalci, nebo vzbouřenci, proč – objasním později) podařilo prorazit koridor k hranici a tímto koridorem se začali valit lidé i náklady, které se koncentrovaly v jižních částech města, právě v sunnitských čtvrtích. Tento koridor bez překážek fungoval minimálně týden. Konfigurace terénu, kde silnice M1 je z jihu kryta velkým jezerem, od města až do libanonské hranice, neumožňovala vládním silám zablokovat tento koridor bez předcházejícího obsazení jižních předměstí a silničního okruhu kolem města.
Výše uvedené ukazuje na to, že příprava byla prováděna důkladně a dlouho. To dokládá například zajetí katarských vojáků, o kterých psala DEBKA. Podle všeho to jsou specialisté, spojaři a týlaři.
Přesto přezevšechno dokázala vládní vojska velmi rychle vstoupit opět do města od západu a rozdělit sunitské čtvrtě. Hlavním úkolem, který plnila armáda v období 25.-27. ledna až do 5.-7. února byl přesun jednotek do severních částí města a likvidace dopravního koridoru. Právě v té době se objevily zprávy o přesunu jednotek z provincie Idlib. Aby tomu zabránili, povstalci zaútočili na předměstí Damašku a započali útoky v severních provinciích. Plán jim částečně vyšel. Syrské vedení nerisklo přesouvat jednotky z hlavního města a uskupení v okolí Homsu posilovalo jenom jednotkami ze severu.
Přibližně 10.února byla silnice M1 zablokována a vládní vojska ovládla hranici (s Libanonem) a jihozápadní předměstí města. Kruh se fakticky uzavřel. Ovšem v průběhu existence dopravního koridoru se do města přesunulo několik tisíc bojovníků, značné množství zbraní (včetně protitankových) a munice. Začaly poziční boje s opevněným a velmi dobře vyzbrojeným protivníkem.
Soudě podle k dnešnímu dni dostupných informací (poznámka překladatele – článek byl napsán 26.2.) do zajetí padli Saudité, Katarci, Libyjci, Libanonci a "občané států jejihž státní příslušnost není uváděna ze zahraničně-politických důvodů". Tato nepříliš elegantní formulace skrývá zřejmě Evropany a ostatní bílé bratry. Charakteristické je však to, že nejlítější nenávist vzbuzují Libyjci, které fakticky neberou do zajetí. Je těžké určit, čím se liší od ostatních, ale dojem z toho mám právě tento.
V průběhu posledních dvou týdnů vedla armáda skutečný městský boj a použití těžké techniky bylo naprosto opodstatněným, protože žádné další varianty v podstatě neexistovaly. Jižní a západní čtvrti města byly postupně rozděleny na několik center odporu, munice interbrigádám došla a k dnešnímu dni organizovaný odpor prakticky neexistuje, provádí se dočišťování.
Dalo by se říci, že Homs je nádhernou ukázkou toho, čeho se snaží dosáhnout Katar, Saudská Arábie, USA a Evropa. Enkláva poblíž hranice dokázala za dva týdny pojmout lidské a materiální zdroje schopné bojovat jako rovný s rovným se syrskou armádou celý měsíc. Lze si představit, čeho by se dalo dosáhnout, dostat do rukou coby základnu miliónové město. Opevnit ho a organizovat nepřetržitý tok lidí a nákladu do takové základny. Za měsíc se z něj stane nástupní prostor, ze kterého interbrigády žoldnéřů z celého Blízkého Východu vyrazí na "osvoboditelské pochody". Ve skutečnosti je to pořád stejný libyjský scénář, pouze s tím rozdílem, že místo nespokojených beduínských kmenů poslouží jako roznětka obyvatelé měst a další nezúčastnění. Ke kterým se potom přidají ti Syřané toužící zabojovat si s režimem, nebo si jenom naloupit. Na základě operace v Homsu je jasné, že plánování je u povstalců velice důkladné, včetně koordinace akcí. Koordinovali své akce, nejen uskupení v Homsu, ale i na jiných směrech, v různých provinciích země.
Arabské jaro vytvořilo velmi slušnou zásobu ubohých, hladových a absolutně nekontrolovatelných mladých lidí, kteří se mohou stát kanonenfutrem takové války. Úkolem agresorů je pouze zabezpečení takové enklávy v blízkosti hranice a zorganizovat přez ni intervenci. Co se toho týče, dokázalo Syrské vedení vyhrát toto kolo absolutně. Plány "přátel Sýrie" dostaly těžkou ránu. Zdá se také, že shromáždění v Tunisu "přátelé" měli k dispozici kompletní informaci o tom, co se děje v Homsu a právě to je příčinou nezdaru této schůzky.
Přeložil Hamilbar, převzato odtud
Převzato z ostrova Janiky
