Stát se k těm nejchudším a nejohroženějším chová jako zloděj. Přečtěte si k tomu jeden příběh:
Znám člověka, který byl svého času odsouzen k trestu odnětí svobody – mimochodem dosti dlouhému trestu – za to, že neplatil výživné na své dospělé děti. Pravda asi zaslouženě – platit se má. A to i přesto, že se jako otec vzorně staral o dalšího malinkého syna, nikdo na tuto skutečnost nebral ohled. Onen člověk nastoupil do vězení, odpykal si polovinu trestu a za vzorné chování byl podmíněně propuštěn. Ve vězení strávil celkem rok a půl. Propuštěním na podmínku ovšem teprve začíná opravdový trest, který si svým pobytem ve vězení vysloužil.
První potrestání – rozpad rodiny, která pro něj byla vším. Po návratu se svoji rodinou ještě chvilku, asi tři a půl měsíce žili v jednom bytě, jenže bylo jasné, že situace je neúnosná a tudíž se bude muset odstěhovat. Vzhledem k tomu, že svého – dnes čtyřapůlletého syna zbožňuje a nechce o něj za žádnou cenu přijít, našel si byt, kam za ním jeho syn může bez problémů dojíždět, kde se mu může (v rámci možností) plně věnovat. A tady nastává další trest.
Stát nemá zájem o takovéto zodpovědné chování a kde může, háže klacky pod nohy. Nutno podotknout, že matka malého se k problému staví velice zodpovědně a otci umožnuje věnovat se synovi v maximální míře. Člověku, o kterém píšu, je 53 let. Už z toho je jasné, že má vzhledem ke svému věku velký problém najít zaměstnání. Když k tomu připočteme záznam v rejstříku trestů a poškozený zrak, je pro něj najít práci v podstatě nemožné. Tento člověk je tedy odkázán na sociální dávky. Vzhledem k tomu, že má z minula dluh na výživném (za který byl odsouzen a který musí podle rozsudku o podmíněném propuštění do 3 let uhradit) mu stát snížil dávku hmotné nouze z částky 3410 Kč na částku 2200 Kč. Rozdíl mezi těmito částkami ovšem neslouží k úhradě dluhu, jak by si mnozí mysleli, konec konců i já, tuto částku si prostě stát nechá jako trest za dluh na výživném. A to jsem si myslel, že když už byl jednou člověk potrestán, má právo k normálnímu životu. Zvlášť, když má snahu normálně žít.
Dalším trestem je bydlení. Tento člověk si našel malý jednopokojový byt, za který platí nájem i se službami zhruba 8 000 Kč. Částka v daném městě běžná. Jenže příspěvek na bydlení v tomto městě a danému člověku byl stanoven na 3700 Kč. Když k tomu připočteme 2200 Kč hmotné nouze, zbývá doplatit na bydlení cca 2100 korun. Za předpokladu, že tento člověk nebude jíst, oblékat se a starat se o malého syna, nebude platit výživné, nebude hradit rozsudkem stanovený dluh.
Takže přichází další trest. Nutnost se vystěhovat na ulici, přijít o syna, o možnost podílet se na jeho výchově, jako člověk sociálně vyloučený snažit se nějak alespoň přežít. Nebo nepřežít. Jak kdo má sílu. Člověka, o kterém jsem psal, znám velmi dobře a dlouhé roky. Proto o něm vím, že se celý svůj život snažil žít poctivě, celý život se snažil pracovat. Proto mne zaráží postoj státu a jeho úředníků k jeho – a myslím že nejen k jeho – problémům a několikanásobné trestání potrestaného prohřešku.
Příběh, který jsem napsal, je pouze jeden z mnoha. Je o tom, jak se stát chová k lidem, kteří měli někdy nějaký problém a byli za něj potrestáni. Jenže v našem systému jeden trest nestačí. Vím také, že mnozí jsou na tom hůře. Ale i toto je problém sociální politiky tohoto státu, o kterém se nemluví. Je to o tom, jak stát vyrábí bezdomovce, trestní kauzy, sebevrahy.
Tento příběh má bohužel další pokračování. Začal jsem jej psát v červnu, kdy situace tohoto člověka se zdála být bezvýchodná. Je tady konec srpna a situace je ještě horší. Jak již víte, je tento člověk tímto státem trestán opakovaně, a to díky zákonům a legislativě tohoto státu. Po předchozích problémech se situace zhoršila, a to v tom směru, že se stal opravdu bezdomovcem – člověkem bez přístřeší a bez šance normálně žít. A to v podstatě z rozhodnutí státu. Jak je výše uvedeno, byl nucen opustit stávající byt a najít si bydlení za co nejnižší cenu. Toto si skutečně našel, předal podnájemní smlouvu odboru hmotné nouze Úřadu práce s tím, že mu bude vyměřen příspěvek na bydlení a že bude moci bydlet. Bohužel, kvůli údajným formálním chybám mu tato dávka nebyla poskytnuta, majitel bytu mu dal pro nezaplacení výpověď a on šel na ulici.
V současnosti neví, co dále dělat, tím že mu úřad, který má občanům v těžké situaci pomáhat, pomohl jít ke dnu, přichází o jakoukoliv lidskou důstojnost a zároveň o svého syna, nemyslí si totiž, že pro něj bude vhodné se v necelých pěti letech stýkat se špinavým bezdomovcem bez perspektiv. Dnes tento člověk žije na ulici, v tomto stavu je i přes to, že oslovil spoustu zaměstnavatelů, je bez šance sehnat práci. A také množství žádostí o pomoc v řešení situace na úřadu práce – odboru hmotné nouze – se míjí účinkem. Na stravu má měsíčně 2200 korun, a jako táta se snaží z této částky přispívat na svého malého syna. A TO VŠE, PŘES MAXIMÁLNÍ SNAHU Z JEHO STRANY ŽÍT PO NÁVRATU Z VTOS JAKO SLUŠNÝ OBČAN. Takto vypadá pokračování příběhu s neřešitelným koncem. A to hlavně díky zákonům tohoto státu. Jednou jsi byl trestán, již nemáš šanci na normální život. Tento příběh je jeden z mnoha. A jako jeden z mnoha je těžko řešitelný bez pomoci státu a orgánů k tomu zřízených státem. Cesta do pekel a na samé dno je rychlá. Cesta zpět, jak je vidět, téměř nemožná.
