Jak zachránit ztracenou generaci evropských pracujících

MILÁN – Narůstající počet mladých Evropanů začíná uvažovat tak jako Antoine Bloyé, hrdina románu Paula Nizana, který prohlásil: „Když mi bylo dvacet, nebyl bych to nazval nejlepší dobou svého života.“ Globální finanční krize mladé tvrdě postihuje. Pomalé zotavování z recese bude možná ještě horší. Mladí lidé, kteří na trh práce vstoupili postranním vchodem dohod na dobu určitou, jsou teď první mezi propouštěnými, jakmile jejich smlouvám končí platnost.


Dočasné zaměstnávání bylo v Evropě po víc než deset let pohonem tvorby pracovních míst. Jak se ovšem dalo očekávat, teď přechodně zaměstnaní tvoří hlavní skupinu, kde se pracovní místa ruší.


Od počátku recese ve třetím čtvrtletí roku 2008 ubylo v Evropské unii pět milionů pracovních míst obsazených lidmi do 40 let. V této věkové kategorii se soustřeďuje téměř 90 procent veškerých ztrát pracovních míst. Těm, kdo si právě dokončují vzdělání a vstupují na trh práce, hrozí riziko, že se stanou ztracenou generací, tak jako jejich japonští souputníci, kteří do pracovního života vstupovali na počátku tamního poklesu 90. let.


Kvůli vyšší ekonomické nejistotě firmy nabízejí pouze smlouvy na dobu určitou. Právě to se dělo ve Švédsku během tamní finanční krize v 90. letech, kdy se podíl dočasně zaměstnaných osob, navzdory jejich masovému propouštění, v celkové zaměstnanosti zvýšil z 10 na 16 %.


Časově omezené smlouvy s sebou nesou méně investic do podnikového zaškolování, neboť dočasní pracovníci pro zaměstnavatele představují jakýsi nárazník. Přechodně zaměstnaní také v mnoha zemích nemohou čerpat bankovní úvěry ani hypotéky. Zadrhnutí úvěrů se tak mění v „zadrhnutí úvěrů pro mladé“, jak zdůrazňuje nedávný průzkum prováděný Britskou radou v několika evropských zemích. K tomu všemu ještě překotně narůstající státní dluh znamená, že nováčci na trhu práce budou dříve či později čelit přívalu daní.


V zemích, jako je Německo, Itálie a Nizozemsko, se vzestup nezaměstnanosti prozatím potlačuje rozsáhlým využíváním programů zkrácené pracovní doby, které pracovníky se smlouvami na dobu neurčitou znehybňují na jejich stávajících místech. Tato strategie se vyplatí, jedině pokud trvalé ekonomické oživení nebude vyžadovat výraznou realokaci pracovních sil. Recese ovšem obvykle bývají obdobím realokací, kdy se ukazují skutečné komparativní výhody země. Jisté je, že pracovníci motivovaní držet se svého současného místa za stávající podmínek komplikují mladým lidem vstup na trh práce.


Stárnoucí země snažící se získat zpět pozice, o něž během nynější recese přišly, si nemohou dovolit ztratit celé generace. Musí co nejdříve definovat strategii vstupu na trh práce, která zaměstnavatele motivuje, aby mladé pracovníky nejen najímali, ale také aby je zacvičovali. To vyžaduje smlouvy bez pevného data vypršení platnosti.


Krátkodobé kontrakty se stávají věštbou, která se sama naplňuje, jelikož práce přichází bez zaškolení na pracovišti a najatí pracující jsou pak méně produktivní a citlivější na šoky. Investice do lidského kapitálu nových pokolení (který se na pracovní pozici kumuluje) by zaměstnavatelům skrze zvyšování produktivity prospěly.


Strategie nástupu mladých pracovníků do zaměstnání, založená na završení reforem ochrany zaměstnanosti, které se v posledních 20 letech provádějí ve většině zemí OECD, by politikům mohla nabízet „jasnou stopu“ po funkčním období. V současnosti po vypršení smlouvy na dobu určitou nejsou žádné dlouhodobé vyhlídky. Vlády by mohly prosazovat etapovitý vstup na trvalý trh práce zavedením stupňovité ochrany zaměstnanosti, čímž by zabránili formaci dlouhodobého dvojího trhu.


V rámci tohoto programu by ustanovení týkající se jistoty pracovního místa, zejména ve formě závazného odstupného, měla postupně sílit s narůstajícím služebním věkem. To by neodrazovalo od najímání nových lidí na smlouvu na dobu neurčitou, neboť zaměstnavatelé by nadále těžili ze značné flexibility zkraje působení pracovníka v podniku, kdy se kvality nově přijatých hodnotí.


Generace vstupující na trh práce během recesí obvykle po celý produktivní život žádají daleko větší ochranu a zásahy státu než generace vstupující na trh práce v běžných dobách. Zanedbání problému nástupu na trh práce by se mohlo vymstít zesílením tlaku na vyšší veřejné výdaje právě v době, kdy by vlády měly začít snižovat obrovské veřejné dluhy nahromaděné během recese. Reforma nabízející politikům „jasnou stopu“ nepřivodí veřejným financím žádnou zátěž a do budoucna by mohla předejít dalším pokřivením a nesmírně nákladným opatřením.


V současnosti se píše až příliš mnoho zpětných rozborů hospodářské krize. Jsou zavádějící a nebezpečné, a to nejen proto, že krize na trhu práce stále ještě neskončila, ale také proto, že připívají ke spokojenému klidu, takže snižují tlak na reformu. Současná recese bude opravdu za námi teprve tehdy, až budou nové generace pracujících schopné vstupovat na trh práce rychle a hlavními dveřmi.


Tito Boeri
Tito Boeri je profesorem ekonomie na Bocconiho univerzitě v Miláně a vědeckým ředitelem Fondazione Rodolfo Debenedetti.


Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.

Přejít do diskuze k článku