Michal Hašek je nepochybně nadaný a inteligentní politik, podobně jako jeho hlavní soupeř o post předsedy ČSSD Bohuslav Sobotka. Z tohoto pohledu je téměř jedno, který z nich se stane předsedou strany. Oba reprezentují, už svým věkem, určitý rozchod s minulostí.
Hašek svoji vizi pro ČSSD představil ve svém tzv. desateru, nejnověji ji pak vysvětlil v rozhovoru pro Hospodářské noviny 21. ledna 2011. Ohrazuje se v něm proti obviněním, že by jeho program měl přetvořit ČSSD v oranžovou ODS.
Zároveň ale v témže rozhovoru říká, že by ČSSD pod jeho vedením podpořila některá nepopulární opatření, například některé poplatky ve zdravotnictví, a nechce být stranou sociálních dávek. Sociální stát 20. století se prý přežil, zároveň ale Hašek prý není bořitelem sociálního státu, má koneckonců za spojence Zdeňka Škromacha, který by něco takového nepřipustil.
Tvrdí též, že ČSSD musí být konstruktivní opozicí, která nemůže ve Sněmovně urážet potenciální koaliční partnery. Pokud ČSSD vyhraje volby, není prý možné, aby se její koaliční potenciál smrsknul na komunisty a Marťany.
Na otázku, kdo potenciální koaliční partneři takovéto „opozičně-konstruktivní“ ČSSD jsou, Hašek ovšem poněkud překvapivě nejmenuje ty, kteří jsou ve Sněmovně (a které jeho ČSSD tudíž už nebude urážet), ale ty, kteří tam vůbec nejsou—lidovce, zelené, nebo nějakou budoucí středovou stranu. Jelikož není vůbec jasné, že se takové strany do Sněmovny dostanou, je to jako mluvit o Marťanech. Možná přiletí a ČSSD s nimi udělá koalici, možná nepřiletí.
V reálném světě zbývají Věci veřejné (ty ovšem, jak se zdá, brzy na pomyslný Mars odletí za lidovci a zelenými), ODS, nebo TOP 09. Budeme-li vycházet z této reality, nezbývá než se řídit reáliemi: například tím, že Haška, na rozdíl od Sobotky, rezolutně, přitom s pomocí podivných hlasovacích praktik, podpořila pražská organizace ČSSD, která nejprve politicky zlikvidovala svého idealistického volebního lídra Jiřího Dienstbiera, jenž nechtěl cynickou koalici s ODS.
Pokud bude chtít Hašek oslovit i lidi, kteří takové praktiky odsuzují coby možnou předzvěst vývoje na celostátní úrovni, a kteří si myslí, že by se „konstruktivnost“ vůči vládním stranám neměla rovnat výprodeji levicových myšlenek, měl by svoje teze upřesnit a rozvinout. „Opravdová změna“ v ČSSD se přeci neodehraje, jen když ČSSD nebude „ve Sněmovně každé ráno urážet všechny potenciální partnery“, ale spíše když například vysvětlí, jak její potenciální předseda vidí budoucnost sociálního státu, nebo zda některá nepopulární opatření, jež by měla ČSSD údajně přijmout, nejsou zbytečnými ústupky neoliberální pravici v naději, že to vydláždí cestu do vlády po boku nějaké pravicové strany.
Opravdová změna v ČSSD se, při vší úctě, neodehraje s pomocí stylu chování, ale bojem o ideje proti bezuzdnému pragmatismu, za nímž už od dob opoziční smlouvy až příliš vyčuhují různé partikulární zájmy. Ani v desateru, ani ve výše zmíněném rozhovoru Hašek mnoho nových idejí nepředstavil. Bránit se nařčením, že nechce bourat sociální stát, neboť by to prý nedovolil spojenec Škromach, nezní ani přesvědčivě, ani „lídrovsky“.
Můžeme se pak legitimně ptát, co všechno by nedovolili další spojenci, které jmenuje: Jaroslav Tvrdík, Roman Onderka, Jaroslav Foldyna, Jaroslav Palas. Anebo ti, které nejmenuje, například Petr Hulinský.
I Bohuslav Sobotka má některé spojence, z nichž se může leckomu dělat nevolno. Už proto je důležité, aby se boj o „novou ČSSD“ mezi oběma kandidáty nesmrknul na trumfování tím, jak se budou chovat ve Sněmovně, co jim dovolí straničtí spojenci, a s kým (ne)budou dělat koalici, pokud nepřiletí z Marsu nějací noví spojenci.
V současném masivním útoku neoliberální pravice na základní sociální jistoty a stát jde o víc: definovat, pokud možno co nejkomplexněji, vlastní sociálně demokratický pohled na svět zmítaný krizí, a nabídnout východiska. Nic proti slušnému chování ve Sněmovně. A o tom, kdo se bude komu přizpůsobovat v případné příští vládě, je dost času se bavit po volbách. Teď jde o to, aby Hašek i Sobotka ukázali, zda jsou víc než jen technologové moci.
Napsáno pro Parlamentní listy, 22.1.2011
Převzato z blogu autora na Aktuálně
Foto: zdroj
