Paličatí Irové řekli Lisabonské smlouva ANO a přidělali tak bolení hlavy českým euroskeptikům s prezidentem Klausem v čele, kteří jistě doufali, že to někdo rozhodně za ně a že odpovědnost za torpédování „Lisabonu" nebude na nich, a oni jen budou moci dělat ramena. Česká republika tak rázem zůstala v Evropě sama jak ten příslovečný kůl v plotě, protože se dá očekávat, že Polsko v souladu s dřívějším prohlášením svého prezidenta podepíše v nejbližších dnech.
Zatím to má prezident Klaus dobré, protože je schovaný v závětří za Ústavním soudem, který začal projednávat stížnost senátorů za ODS, kteří napadli (opět si vybrali obstrukční termín, podobně jako před časem jejich poslanecký kolega Melčák) slučitelnost Lisabonské smlouvy s ústavou ČR, čímž byl ratifikační proces přerušen.
Otázka je, jak se zachová prezident, až Ústavní soud potvrdí soulad Lisabonské smlouvy s ústavou? (Jakože nejspíše potvrdí, protože pokud může bezplatně znamenat za poplatek, tak už je v souladu s ústavou cokoliv.) Podepíše, čímž prokáže konstruktivitu a flexibilitu u něj nevídanou, nebo zvolí pózu zásadového politika, „zabejčí se" a nepodepíše?
Pokud nepodepíše, jak se na nás (nás, protože pochybuji, že ostatní rozlišují mezi Čechy a jejich prezidentem) bude dívat zbytek Evropy? Uvidí v nás spíše hrdiny, kteří se bez bázně a hany postavili tyranii Bruselu a uhájili svobodu nejen pro sebe, ale pro všechny Evropany (kteří ovšem všichni „Lisabon" schválili, takže v něm asi zase až takové ohrožení své existence neviděli), nebo v nás budou vidět kverulanty, kteří ve mohou přetrhnout, aby vyšli vstříc USA, s nimiž nemají nic společného, zatímco Evropské unii, jíž členy jsou (a usilovali o to, aby se jimi stali!), házejí klacky od nohy?
Jediní nepodepsat a být tak cele odpovědni za zmaření procesu, na kterém participuje celá Evropa, by znamenalo dostat se do izolace a získat si reputaci nespolehlivého a nedůvěryhodného potížisty, který chutě využívá všech výhod, které členství v EU nabízí, ale žádá-li se něco od něj (a není to nic, co by nebylo žádáno na všech ostatní a nebylo jimi poskytnuto), dělá rázem drahoty. Kdo pouze bere, ale sám nic nedává, nebývá dvakrát oblíben.
Jistě, že nejde o to být oblíben za každou cenu, ovšem cena, kterou bychom za svoji „zásadovost" (pokud bychom „Lisabon" zablokovali), je přeci jenom poněkud vysoká: izolace a odsun na periférii Evropy. Což je to poslední, co nyní potřebujeme, tím méně v těžkých dobách, které máme velmi pravděpodobně před sebou. Být sám a na okraji znamená být snadnou kořistí, ať již pro USA, nebo pro Rusko.
Teď, když irské referendum mimo jiné ukázalo, že pro Lisabon jsou i občané, a nejenom politické elity, a padl tudíž argument že kdyby rozhodovali lidé, žádný Lisabon by nikdy neprošel, by bylo nejlepší přestat dělat cavyky a oddalovat nevyhnutelné a Lisabonskou smlouvu prostě ratifikovat. I za cenu toho, že není ideální, i za cenu toho, že nás připraví o některé naše svobody (které jsou beztak povahy poněkud pofidérní). Jsme totiž v situaci, kdy vlastně již není možno zůstat mimo. I kdybychom z EU vystoupili – nebo byli vyloučeni, když odmítáme přistoupit na společná pravidla – před jejím vlivem se neschováme. EU je příliš mocná a příliš blízko na to, abychom ji mohli ignorovat. Lisabonem se vzdáme tak maximálně toho, co bychom za současné konstelace sil stejně nebyli schopni uhájit.
Doufejme, že prezident Klaus odolá pokušení užít si hérostratovské slávy, ani že definitivně nepropadne mesianistickému komplexu, který Čechům stejně nesluší, a že nakonec zcela pragmaticky podepíše. Pro něj osobně to možná bude prohra, ale o něj vůbec nejde. Jde o Česko a o Evropu. To má Klaus opravdu zapotřebí skoro v 70. letech „dělat zagorku"?
Převzato z blogu Tribun
Foto: zdroj
