Jana Valpurga

29. dubna se Helmut šetří a jde brzo spát.

Zato hned následující den, 30. dubna, s ním není od rána k vydržení. Každou půlhodinu se přijde zeptat, kolik je hodin. Už po několikáté kontroluje a čistí brýle, které mu zbyly z našich aviatických pokusů. Chodí na louku za barákem, odhazuje tam klacíky, rozmetává krtince, dokonce vápnem vyznačil jakous takous dráhu.


Odpoledne a k večeru pak jeho nervozita dostupuje vrcholu. Už popáté mě nutí, abych zkontroloval předpověď počasí, ukázal mu záběry z meteorologických satelitů a radarů.


„Jenom aby to vydrželo," strachuje se, když je nad Evropou jak vymeteno. V opačném případě, přechází-li oblačnost fronty, je vzteklý a mlátí se vším, co mu přijde pod pracku.

„Co sirky, nezapomněls‘ koupit?" ptá se potřetí.

„A co dřevo, dřevo máme suché?"

Večeři zhltne a pak sedí vedle mne, u židle, a nervózně sleduje, jak se s jídlem nimrám.

„Ježíšmarjá, tobě to trvá," stěžuje si, a já to schválně ještě prodlužuji, aby kocour trpěl. Utrpení nás prý dělá lepšími.

Pak si ještě musím poslechnout zprávy, umýt nádobí, uklidit, a to už běhá ode mne ke dveřím a zpátky, jak pominutý.

„Tohle mi děláš schválně," běduje.

To nejhorší ho ale teprve čeká: na odchodu se začnu šacovat, pak hledám v policích a po zásuvkách, předstírám, že jsem opravdu zapomněl koupit ty sirky. I když ho takhle natahuju každý rok, vždycky na to naletí.

Konečně okolo deváté, když už se hodně zešeří, vykročím směrem k té louce, na které kocour vytýčil přistávací dráhu a na jejímž začátku jsem narovnal hranici opravdu suchého dřeva. Po celou cestu, těch zhruba padesát metrů, je úplně omotaný okolo mých kotníků, neurotik jeden.

Potom škrtnu, oheň se rozhoří a začne vysílat k obloze sloupce jisker, jako obrácený vodopád. Kouře moc není, dřevo je suché, jak už jistě víte.

Začíná filipojakubská noc.

Náš ohníček je tradičním a významným bodem, kontrolním punktem, podle kterého se čarodějnice orientují při své každoroční pouti za povyražením. Okolo desáté už přelétají první dámy, to jsou ty, které to na místo konání jejich sabatu mají celé stovky kilometrů. Některé nás pozdraví jenom zablikáním pozičních světel, některé nám zamávají při nízkém průletu. A pak jsou mezi nimi také naše kamarádky, a ty přistanou, prohodí pár vět, je vidět, že mají ze setkání, zase po roce, upřímnou radost. Pohladí kocoura, zapíšou se mu do tanečního pořádku, to kdyby ho na některém ze sabatů potkaly, a zase odstartují.

A krátce po jedenácté se Helmut dočká. To přistane paní Helenka nebo paní Ivetka, pravidelně se střídají. Helenka má všechny sudé roky. Kocour si nasadí brýle, aby za letu neslzel, vyskočí si Helence (nebo Ivetce) na rameno, Ivetka (nebo Helenka) mi zamává a vždy předvede takzvaný kavalírský start, až se za koštětem zapráší. Proč ten zájem o chlupatce? Inu, Helmut jako by přímo vypadl z luxusního katalogu pomůcek pro čarodějnice.

Když u ohně zůstanu sám, prohrábnu, přiložím, aby holky nebloudily, uvelebím se do křesla, které si k ohníčku vždycky přinesu, doby sezení na kládách jsou dávno pryč. A pozoruju plameny a jiskřičky, které se rodí, zaplanou, vyletí vzhůru k nebi, a když dosáhly svého a předvedly se v plné kráse, zhasínají. Jestliže šikovně přimhouřím oči, tak se z jednotlivých jiskrných bodů stanou čáry a z ohně pak vylétá mohutný pramen ohnivých vlasů. Asi to dělá ten pohled přes vrstvu oční vláhy, které se říká slzy. Zdravím do vzduchu opozdilé a spěchající tanečnice, případně si opékám špekáčky, které přivezla jako dárek Helenka (nebo Ivetka), odměnou za pronájem kocoura.

Čekám.

Okolo jedné hodiny po půlnoci se také dočkám. Z šera louky nebo z rozkvetlé třešně za mými zády se vynoří Jana. Přijde ke mně, usměje se, a pak si sedne do druhého křesla, které mám vždy připravené a ve kterém se až do příletu Helenky (nebo Ivetky) vyvaloval kocour.

Nemluvíme. V ruce drží květ kapradí, který má tuto kouzelnou noc kouzelnou moc: otevírá poklady a asi udělal i tenhle zázrak. Vždy jsme o jeden rok starší, šedivější, vrásčitější, zázračná květina ale zařídí, že se vidíme tak, jak to bylo před mnoha léty.

Po čvrthodině vstane, ještě jednou se na mě usměje, a do ohně vhodí kapradinu, jako symbol ztracených nadějí, které jsme před desítkami let oba nechali shořet na prach. A zmizí spolu s ohnivou koulí, kterou malý kvíteček překvapivě vyvolal.

Potom zase prohrábnu, přiložím, a tentokrát se mi jiskry splétají do pramenů mnohem snadněji než předtím.Usadím se zpátky do křesla, přes ramena si přehodím deku. Sedím, dívám se do ohně a myslím na to, jak jednoho večera na konci dubna květ kapradí ztratí svou kouzelnou moc a Jana nenajde ani ohníček, ani starého (současně však i mladého) muže, který by čekal a vyhlížel do noci. A nebude už ani kocour a čarodějnice začnou zmateně poletovat, marně hledat svůj maják na úpatí hory, a tak si příští rok zvolí jiný ohníček a na ten můj zapomenou. Neboť takový je běh věcí na této Zemi.

Na tohle čím dál častěji musím myslet a ani cípečkem se neodvažuji zavadit o tu druhou, mnohem horší, zlou možnost, že by se ze tmy jednou a pak už nikdy nevynořil květ kapradí.

Ale jsem klidný, s osudem i se světem smířený, protože jinak než špatně to dopadnout nemůže. Někdy si i zdřímnu, někdy mě ale mírně bolí žaludek, po těch opečených buřtech.

Okolo čtvrté se vrací Helenka (nebo Ivetka) a vyloží kocoura. Často, ještě celé rozrajcované, ho vysadí způsobem letmým, shodí mi ho ze vzduchu přímo na břicho. To je velmi nepříjemné, zvlášť, když podřimuji, ale ani za bdělého stavu to není nic, co bych si dobrovolně vyžádal, kvůli těm neposedným špekáčkům uvnitř.

Kocour je také celý rozpálený, chtěl by vyprávět, co viděl a zažil, ale já už tyhle věci snad ani nechci poslouchat.

Pak se odmlčí, zkoumavě, vážně podívá a zeptá se: „Přišla?"

„Přišla," odpovím, vstanu a jdeme domů, do pelechů.

Vždyť čarodějnice už šly také spát.

 

Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz

 

Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments