Japonská krize jako zpomalený film


Březen 2, 2010


TOKIO – Když člověk poslouchá americké, evropské, nebo dokonce čínské lídry, nikdo nechce ekonomickou budoucnost Japonska. Při propagaci masivních stimulačních balíčků a záchran bankovních domů západní lídři svým občanům říkali: „Musíme takto postupovat, abychom nedopadli jako Japonsko, na dekádu či ještě déle zabředlí do recese a deflace.“


Čínští lídři s oblibou poukazují na Japonsko jako na prvořadý důvod proč nedovolit výraznější zhodnocování jejich zřetelně podhodnocené měny. „Západní lídři přinutili Japonsko, aby ve druhé půli 80. let nechalo svou měnu stoupat, a podívejte se na pohromu, kterou to způsobilo.“


Ano, nikdo nechce být Japonskem, padlým andělem, který se z jedné z nejrychleji rostoucích ekonomik světa, což mu vydrželo třicet let, změnil v ekonomiku, která se v posledních 18 letech sotva vleče. Nikdo nechce žít s traumatem deflace (klesajících cen), jež Japonsko opakovaně zažívá. Nikdo se nechce prát se svízelnou dynamikou vládního dluhu, s jakou se potýká Japonsko, jehož hladiny zadlužení se pohybují vysoko nad 100 % HDP (i při započtení rozsáhlých fondů devizových rezerv držených japonskou vládou). Nikdo se nechce z pozice světové jedničky propadnout v odstrašující příklad ekonomické stagnace.


A přece kdo dnes zavítá do Tokia, vidí všude prosperitu. Obchodní i kancelářské budovy překypují činorodostí. Restaurace jsou plné lidí, oblečených do lepších šatů, které člověk obvykle vidí v New Yorku nebo v Paříži. Vždyť příjem na hlavu v Japonsku i po bezmála dvou dekádách „recese“ převyšuje 40 tisíc dolarů (při tržních směnných kurzech). Japonsko je stále třetí největší ekonomikou světa, hned za Spojenými státy a Čínou. Tamní míra nezaměstnanosti zůstala po většinu „ztracené dekády“ nízká, a přestože poslední dobou povyskočila, stále dosahuje jen 5 %.


Jak tomu rozumět? Zaprvé, situace vypadá mnohem pochmurněji, když si člověk vyjede dvě hodiny cesty od Tokia, do míst jako Hokkaidó. Tyto chudší odlehlé regiony jsou co do zaměstnanosti silně závislé na projektech veřejných prací. Jelikož fiskální postavení vlády setrvale slábne, těchto pracovních míst ubývá. Pravda, všude v okolí jsou krásně dlážděné silnice, ale nikam nevedou. Starší lidé se stáhli do vesnic a mnozí si pěstují vlastní potraviny; je to už dlouho, co jim děti odešli do velkoměst.


Ovzduší normality je zavádějící i v Tokiu. Před dvěma desítkami let japonští pracující mohli počítat, že na konci roku dostanou slušné prémie, obvykle ve výši rovnající se alespoň třetině jejich platu. Tyto prémie se do současnosti postupně úplně rozplynuly. Pravda, díky klesajícím cenám se kupní síla zbývajících příjmů pracujících drží výš, ale i přesto poklesla o víc než 10 %. Silnější než kdy dřív je nejistota, zda si člověk udrží práci, protože firmy čím dál častěji nabízejí místa na dobu určitou, namísto kdysi ceněného „doživotního zaměstnání“.


Přestože Japonsko v krizi (zatím) není, jeho fiskální situace je den ze dne znepokojivější. Až doposud se vládě dařilo financovat své obrovské dluhy lokálně, byť i u dlouhodobějších výpůjček platila mizerné úrokové sazby. Je pozoruhodné, že japonští střadatelé spolykají kolem 95 % dluhu své vlády. Snad proto, že se střadatelé spálili, když se po prasknutí bubliny 80. let zhroutily ceny akcií a nemovitostí, dávají přednost tomu, co považují za bezpečné dluhopisy, obzvlášť když pozvolně klesající ceny posouvají výnosy výš, než by byly za obvyklejších inflačních poměrů.


Jak Japonsko dosud dokládá, stále bohužel čelí nesmírným výzvám. V prvé řadě jde o setrvale řídnoucí pracovní síly, v důsledku mimořádně nízké porodnosti a zakořeněného odporu vůči přistěhovalectví cizinců. Země také potřebuje najít způsoby jak u pracujících, které má, zvýšit produktivitu.


Neefektivita v zemědělství, maloprodeji a státní správě je legendární. I ve světově veleúspěšných japonských exportních firmách je kvůli neochotě narušit zakořeněné zájmy starých konexí těžké zeštíhlit méně ziskové produktové řady – a zástupy pracujících, které je vyrábějí.


Jak populace stárne a ubývá, víc lidí bude odcházet do penze a vládní dluhopisy, které dnes hltají, začnou prodávat. V jistý okamžik si trhy naúčtují výrazně vyšší úrokové sazby a Japonsko zažije svou řeckou tragédii.


Vláda bude nucena uvažovat o strmém zvýšení příjmů. Jako nejpravděpodobnější se zdá, že Japonsko zvýší daň z přidané hodnoty, která dnes činí jen 5 %, což je hluboko pod evropskými hladinami. Je ale věrohodné zvyšovat daně tváří v tvář takto trvalému nízkému růstu?


Investoři, kteří v minulosti sázeli proti Japonsku, se nepěkně spálili, neboť hrubě podcenili pozoruhodnou pružnost a houževnatost Japonců. Fiskální směřování země ale vypadá čím dál nebezpečněji, přičemž politický konsenzus se v posledních letech roztřepil.


Když tedy lídři v zahraničí straší své obyvatele historkami o Japonsku, nemají nakonec pravdu? Jejich zveličování je rozhodně přehnané; obzvlášť Číňané by stěží měli tolik štěstí. Nemělo by ale dojít ani k tomu, že by na Japonsko poukazovali obhájci deficitů jako na důvod ke klidu ohledně přemrštěných stimulačních balíčků. Japonská schopnost trmácet se dál navzdory nesmírné nepřízni je sice obdivuhodná, ale riziko, že zemi potká krize, je jistě větší, než si trhy s dluhopisy uvědomují.

Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky