Již se na to pomalu zapomíná, poněvadž se to stalo roku 1897 a dnes je rok 1907. Tenkrát přijel k nám v prosinci z Vídně jeden poslanec. Přijel, večer sešli se v hospodě a on vykládal, jak to ve Vídni dopadlo a co jest to parlamentarismus. Pravil, že parlamentarismus jest ona forma politické soustavy, dle níž stát jest řízen za spoluúčinkování zástupců lidu, kteří jsou imunitní čili jinými slovy, že policie na ně nesmí sáhnout. Potom se zamlčel, utřel si nos a povídal, že se jim ve Vídni stala malá nehoda.
Policie vnikla do parlamentu, ztloukla několik pposlanců a tahala je, vynášela za vlasy, za nohy z parlamentu na ulici. On při své imunitě dostal několik ran, než ho vyhodili z parlamentu orgánové bezpečnosti, on se ale bránil. A zas opakoval snivě, že parlamentarismus je ona forma politické soustavy, dle níž stát jest řízen za spoluúčinkování zástupců lidu . . .
Byl tam jeden gymnasiální profesor, který řekl, že v latině je jedno slovo a to slovo že se jmenuje „parlare“, což jest česky „mluvit“, a slovo „parlament“ že má dle všeho ten samý kmen, a že to znamená tedy formu politické soustavy, dle níž stát jest řízen za spoluúčinkování mluvících zástupců lidu.
Pak tam byl také jeden člověk, kterému nebylo nic svatého, který se ušklíbl a hovořil, že je to divné spoluúčinkování mluvíchích zástupců lidu v řízení státu, když se ty mluvící zástupce lidu můžte vláda pomocí policajtů vynášet z parlamentu.
Nato se počal ten poslanec vrtět nervózně na židli a prohlásil, že je mu z celého parlamentarismu nanic…
Jak říkám, od té doby uplynulo deset let a za té doby leccos podobného jsme viděli a slyšeli. Vláda má moc, poslanci mají jenom hlasové orgány.
V Uhrách honvédský poručík rozpustil říšský sněm. Přišel do parlamentu, vytasil šavli a cosi přečítal. Poslanci se nechtěli hnout z místa. Přišlo vojsko.
Vláda má vojsko. Vojsko má šavle, vojsko má pušky, vojsko má děla, a poslanci? … Již to říkal ten profesor, že „parlare“ je česky „mluvit“. Poslanci mají proti těm šavlím, puškám a dělům jen svoje huby.
Mluvit se ovšem může. Jako v té ruské dumě. Poslanci prohlásili, že půda, patřící bojarům, má patřit původnímu majiteli, mužíkům. Ovšemže pak museli utéci až do Finska, několik jich zavřeli, několik jich poslali na Sibiř apod.
A zas jsou na Rusi nové volby, zas budou mít parlament, zas se bude mluvit, zas poslanci budou utíkat do Finska a zas mluvící zástupce lidu, spoluúčinkující v řízení státu, budou zavírat, pokutovat a posílat na Sibiř.
Tomu se říká spoluúčinkování v řízení státu. Dle vládních teorií takoví poslanci-trestníci řídí stát. Jsou zavřeni, ale mají dobrou vzpomínku, že byli nedotknutelnými. A když se vrátí z vězení, budou chtít se znovu stát poslanci? To by dovedl jen idiot, aby se dal volit, když má menší svobodu než volič.
Význam slova parlament, anglický parliament, francouzsky parlement, německy Reichstag, rusky duma, italsky dieta, v Americe congress, ve Španělsku cortes, v Srbsku skupština, v Bulharsku sobranje atd., všechny mají týž podklad. Sejdou se lidé, které lid volí. Pak ti lidé cosi povídají. Když se to vládám líbí, dobrá, proč by nemluvili. Když se to nelíbí, také dobrá. Zástupcové lidu se pošlou domů. Je to tak jednoduché, že těm poslancům často ani nenapadne, proč by nešli domů, když si toho vláda přeje. Je to to samé, jako když ke mně přijde na ulici policajt a říká: „Ve jménu zákona se rozejděte!“ Když nejdu, vytáhne šavli a křičí: „Ve jménu zákona se rozejdět!“ A když ani pak nejdu, tak řekne: „Ve jménu zákona vás zatýkám!“ To je na ulici, a v parlamentě, kde jsou nedotknutelní, to je to samé.
Povím vám historku o nedotknutelnosti poslanecké z prosince roku 1897.
Když tenkrát policie vnikla do parlamentu a tahala poslance ven, všichni křičeli, že jsou nedotknutelní. „Pane policajte, já jsem s dovolením nedotknutelnej!“ „Upozorňuji vás, pánové, že jsem nedotknutelným!“ „Lidičky, což to nechápete, že jsem imunitním?“ „Prokristapána, proč mne kopáte, když jsem nedotknutelným!“ „Člověč, policajte, co si to dovolujete, fackovat mne, nedotknutelného!“ „Marš hinaus, sie Lausbuben!“ „Já na to ještě jednou kladu důraz, že jsem nedot. . . .“ Dál takový jednotlivec nedořekl, kopli ho na kus jeho těla, na kterém dřív seděl v poslaneckém křesle, a už letěl.
Byl tam také jeden poslanec, který se skryl pod poslaneckými převrženými křesly. Strachem ani nedýchal, a tu se mu stalo něco, co se stává v nejlepších rodinách. Vydal zvuk.
Policajti šli po hlase a chudáka posledního mohykána ve sněmovně vytáhli ven. „Taky jeden nedotknutelnej,“ povídal policajt a táhl ho za límec ke schodům. „Já jsem nedotknutelnej,“ křičel ubožák zoufale, domnívaje se, že ho to zachrání před ranami. Zmýlil se.
„Ten chlapík ani neví, jaká má práva,“ rozzlobili se policajti, „on ani neví, že je imunitním, a takoví lidé jsou poslanci, hanba!“
Chytili neobžáka a namlátili mu. „To jsi pěkný poslanec, když ani nevíš, že jis nedotknutelným!“
Parlament, sněmování, je už od dávných dob. Je to něco podobného jako s náboženstvím. Lidé věří. Věří v pánaboha, věří v parlament.
Ve starém Řecku rokovali již o potřebách Helady vyslanci jednotlivých obcí. V Římě senatus populusque Romanus. Ovšem někdy v říšském senátě děly se věci velmi sympatické, jako když zabili spiklenci Caesara, tyrana.
Jinak už za starověku mnoho času proplýtvalo se na takových shromážděních, kde se jen mluvilo.
Ve středověku byla to Francie, která ponejprv užila slova parlament, jenže tenkrát to slovo znamenalo původěn soudbní dvůr.
Parlamenty francouzské odsuzovaly lidi na smrt.
Později užívalo se ve Francii toho slova ve významu „sněm“.
A co je tedy sněm? Sněm, praví povšechná definice, jest sbor osob k otmu oprávněných, který se schází občasně, aby jednal jménem a namístě veškerenstva země, veliké společnosti lidské nebo tříd obyvatelstva, kupříkladu církevní sněmy.
Sněmy tedy jednají za někoho. Každý nemá práva jednat sám. Nemám toho práva, ale mám právo přidat svůj hlas k těm ostatním hlasům, které rozhodují, že za nás půjde tam někdo, aby mluvil, že tolik a tolik tisíc lidí musí se spokojit tím velkým bezprávím, které jmenuje se právem, totiž napsat někoho na lístek, aby za mě jednal v parlamentu, ku kterému nemohu mít důvěry proto, poněvadž parlament je takovým předsudkem jako náboženství.
Všechny staré předsudky kácíme, ale kácet parlament, jehož hanba vleče se dějinami listva, k tomu ne a ne dospět rozumově.
Nyní o sněmech vůbec. Pokud se týče toho, jak se někdo stane poslancem, jsou jen dvě možnosti, buď mám hlas přímo sobě vládou udělený, jen sobě, pro svou osobu, pořpřípadě takzvané právo dědičných poslanců čili hlasy virilní, nebo jsem volen voliči.
Sněmy pak dělí se na sněmy poradné a sněmy rozhodující. A tu to máme. Sněmem rozhodujícím je panská sněmovna.
Chápete to slovo panská sněmovna? Pán, pán, pán. Páni rozhodují o tom, na čem rozhodla se sněmovna poradná, skládající se z lidových poslanců.
Takové panské sněmovny mají býti závažím proti demokratickým živlům a sem do té panské sněmovny přicházejí náčelníci panských stavovských rodů, vysocí hodnostáři, vyšší duchovní, reprezentanti různých universit, korporací a ústavů.
V Anglii komora lordů (House of Lords), v Bavorsku komora říšských radů, v Itálii senát, v Americe senát (House of Representatives), ve Španělsku senát grandů, u nás sněmovna panská apod.
A ti všichni členové panovnických rodin, biskupové, šlechtici a jiní reprezentanti schvalují nebo neschvalují usnesení demokratických poslanců z demokratické sněmovny.
Povinnosti poslanců! Uvidíte, jak to bude vypadat po tom všeobecném právu hlasovacím. To bude báječné. Poslanci přijdou, samí republikáni, a řeknou: „My chceme republiku!“ A bude to jako tenkrát ve Španělsku, mezi léty 1870-1880. Tam to také řekli. Vláda dala, to se rozumí, namířit na parlament děla a obklíčila ho vojskem. Ale ono to tak nebude. Noví poslanci, volení na základě všeobecného, rovného, tajného, přímého vládního práva hlasovacího, se sejdou a jeden z nich, nejodvážnější, zahájí touto řečí:
„Slavná sněmovno! Chovati vepřový dobytek v Rakousku je pohodným v Čechách zakázáno ministerským výnosem z 10. května 1866 čís. 8823. Naproti tomu dovoleno jest pohodným, kteří provádějí živnost svou bezúhonně, chovat vepře ku své vlastní potřebě. My, shromáždění na základě všeobecného a tajného práva hlasovacího, vznášíme uctivou prosbu na slavnou vládu, aby touto očividnému bezpráví učinila přítrž a dovolila pohodným chovati vepře ku blahu celku . . .“
Nová Omladina – 13. 1. 1907
