Teoreticky asi ano. Posuďte sami.
Podle Čl. 1 Ústavy ČR je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
Podle bodu 2 Čl. 1 Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. V Čl. 2 Ústavy ČR je v bodu 1 řečeno, že lid je zdrojem veškeré státní moci, vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné (poslanci + senátoři), výkonné (státní orgány a instituce) a soudní (justiční činitelé).
Bod 2 Čl. 2 deklaruje, že Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává moc přímo.
Bod 3 Čl. 2 stanoví, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
A konečně bod 4 Čl. 2 Ústavy ČR zní takto – Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Obecně platí, že demokratický právní stát vyznává základní principy a rysy suverenity lidu:
-
Rovnost před zákonem
-
Obecnost zákona
-
Ústavně uznaná a garantovaná lidská práva a svobody
-
Soudní ochranu práv a svobod
-
Nezávislost soudů
-
Záruky řádného procesu
-
Systém dělby moci
-
Vázanost exekutivy právními akty legislativy
-
Ústavnost politických institucí a procesů
Opusťme teorii a ptejme se na reálnou praxi. Naše zákony, normy a směrnice (tedy pravidla hry) jsou často nesrozumitelné, nepřesné, umožňující dvojí výklad. Velmi často v nich schází účinná a dostatečně rychlá sankce pro ty, jež zákony obcházejí, zneužívají a svévolně porušují. Bezúhonný občan tak není v mnoha případech zákonem chráněn, nýbrž selektivními metodami omezován na svých právech a svobodách. Dosavadní systém uplatňování práva v ČR funguje nezdravě, je orientován způsobem, který neprospívá veřejnému zájmu, a je ve svých důsledcích společensky velmi škodlivý. Vede k relativizaci práva i hodnot, o které by se měl demokratický právní stát opírat.
Česká společnost se překotnou privatizací, která redistribuovala nejen majetek, ale také vliv a moc, rozdělila na ty mocné a všehoschopné a na ty ostatní. Téměř absentuje hrdá, svébytná střední třída. Nůžky sociální nerovnosti se rozevírají nebezpečným způsobem. Většinová společnost má oprávněný pocit, že jsou chod státu, správa věcí veřejných a nakládání s veřejnými zdroji nezřídka ovlivňovány a dokonce přímo řízeny klientelistickými sítěmi a organizovaným zločinem. Tento pocit je umocňován a stvrzován i poznatky zpravodajských služeb, ale i mnoha informacemi, které se objevují ve veřejných zdrojích. Jakoby však někdo spoléhal na to, že si lidé řeknou to klasické – „Nehas, co tě nepálí“. Nemusí to být motivováno jen lhostejností a nezájmem, ale i existenčním strachem. A to doslova. Mocní normalizační hráči převedli svou moc do tzv. demokratických poměrů. Svou dvojí morálku modernizovali a dali ji atraktivní tržní kabát. Svůj part si odehráli i veksláci Mrázkova typu, ale i kluci z prestižních pozic bývalých podniků zahraničního obchodu. Profit bez zábran a mravní relativizace se tak staly základními kameny nového českého státu. Čemu se tedy divíme?
Staří pardálové omladili své smečky mladou dynamickou krví a ovládli klíčové pozice v byznysu, justici a státní správě. Závěr privatizace uhlídali přes „špatné“ úvěry a pohledávky v Konsolidační agentuře a přes předprivatizační očistu velkých bank. K tomu všemu bylo třeba neztratit kontrolu nad politickými subjekty na naší politické scéně. Pochopitelně průřezově zleva doprava. Jedině tak mohli ovládnout i klíčové posty v rozhodujících státních firmách a jejich penězovody. Po dvaceti letech sice přichází krom jiných iniciativa Rekonstrukce státu s požadavky na změny ve financování politických stran, na majetková přiznání politiků, na zveřejňování smluv státních institucí a úřadů na internetu, na zrušení anonymních akcií, na konec trafik ve státních firmách, na potřebu zákona o státní službě, na nutnost ustanovení nezávislých vyšetřovacích komisí v korupčních kauzách, na rozšíření pravomocí NKÚ, na potřebu zákonů bez tzv. přílepků atd. Jenže je to dosti pozdě. O alarmujících poměrech se ví již dlouho. Na předešlé kritické hlasy nebyl brán zřetel.
Chobotnice je mocná a umí hrát i líbivé hry na pokoru, změnu a očistu. Umí dokonce hřmotně „bojovat s korupcí“. Umí si objednat a pohlídat i formulace samotných zákonů. Umí ovlivňovat i veřejné mínění. A dokonce i aktivity nebojácných občanských iniciativ. Vše musí zůstat pod kontrolou v mezích mírného pokroku a „regulovaných pravidel“. Základní heslo zní – „ Ať se ti jejich vlci klidně trochu nažerou, jen když ta naše koza zůstane celá!“
Opravdu si myslíte, že jsou ty expresivní nálepky o justiční, konkursní a exekutorské mafii jen literární nadsázkou? Opravdu si myslíte, že severočeský soudce Berka nemá obdobu i v jiných krajích? Opravdu si myslíte, že toskánské výlety a dubajské golfové turnaje české byznysově-politické smetánky byly a jsou náhodné?
O fingovaných konkursech se hovoří jako o třetí vlně privatizace. Tedy po malé a velké přichází ta konečná. Bílé koně nahradily fiktivní pohledávky a sofistikované procedury bílých límečků. On se vždycky najde nějaký ten ochotný absolvent té vyvolené právnické alma mater. V partě jsou ti správní soudní znalci, konkursní správci, exekutoři, advokáti, ale i státní zástupci a soudci. Je dobré mít své zázemí i v justiční akademii a v klíčových institucích, které se mohou hodit. Patří sem i různí regulátoři trhu a lidé z kontrolní sféry administrace státu. Když něco přeci jenom prosákne přes policii, státní zastupitelství a dokonce i soudy nižších instancí, pak musí nastoupit závěrečná esa v klíčových pozicích v nejvyšších odvolacích patrech justice. Procesy je třeba protahovat, manipulovat je, zpochybňovat svědky druhé strany, dehonestovat a likvidovat protivníky a hlavně vydržet. A kdyby bylo nejhůř, pak musí nastoupit milosti a amnestie. Klausova abolice, to byl panečku velký závěrečný majstrštych! Je to jako ve skutečné mafii. Rodina musí držet při sobě a jen občas odříznout pár suchých větví, aby strom nadále nesl ovoce. Zdá se Vám to přehnané? Říkáte si, že nejsme ani Kolumbie, ani Itálie, ani Albánie,… Máte pravdu, nechali jsme vyrůst originální značku „made in czech“. Tak dlouho jsme tolerovali excesy, až se staly normou. Dokonce jsme z tohoto produktu udělali náš vývozní artikl. V JAR Krejčíř, ve Švýcarsku MUS, na Bahamách Kožený,…
Svoboda a demokracie bez jasných a tvrdých mantinelů neexistuje, neboť je lehce zranitelná a zneužitelná. V zemích, v nichž jsou pojmy svoboda a právo v souladu fungují i nepsaná pravidla hry, tedy jakési přirozené etické normy. Slušnost a poctivost nejsou vnímány jako slabost. A navíc platí Senecovo – „Co nezakazuje zákon, to zakazuje stud“. Občas vycení své zoubky i hlídací pes demokracie – nezávislá média.
A u nás? Zástupci žurnalistické obce jsou nezřídka doslovnými námezdními silami megakaprů a spíše než hlídací psi připomínají poslušné domácí pokojové mazlíčky.
Připomeňme si pár již zaprášených excesů, „transformačních ztrát“ a loupeží. Myslím, že postačí jen hesla.
Prohrané arbitráže. Armádní zakázky. Zneužití evropských dotací. Záhadná zbohatnutí pánů Řebíčka a Grosse. Imaginární „zahraniční“ investor Appian. Předražené IT služby ve státní správě. IZIP v režii europoslanců. Karlovarská losovačka. Loutkoherec Roman Janoušek, Kocourkovy miliony. Kauza Key Investment. Investice, akvizice a motivační program v polostátním ČEZu. Vysoké ceny energií. Nákupy ve státních nemocnicích přes prostředníky (např. ve FN v Ostravě). Úniky DPH v alkoholu a pohonných hmotách. Extrémně vysoký počet heren a kasin. Nadvláda velkých obchodních řetězců. Vysoké bankovní poplatky. Tolerovaná lichva. Penzion exministra Palase. Pražské tunely (nejen Blanka). První privatizace Českého Telekomu. Prodej OKD. Nákupy tramvají a vlaků ze Škody Transportation. Justiční areál v Brně. Solární boom. Zvlněná dálnice D47 a jiné dopravní „záhady“. Setuza. Farmaceutická lobby. Některé vodárenské smlouvy. Kauza Drobil. Kauza katarského prince. Kakaová aféra. Pád Chemapolu a jiných velkých značek. Rittigův obhájce Rampula. Kabelky a šperky paní Nagyové. Čepro. Česká konsolidační agentura. Cinknutý fotbal. Anonymní akciovky a daňové ráje,…(doplňte dle uvážení a vlastních zkušeností, je z čeho vybírat).
Tak ještě jednou – podle Čl. 1 Ústavy ČR je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Opravdu? Nejen švýcarská prokurátorka Graciella de Falco Haldemannová si to nemyslí. Ví proč.
Právem se ptáte na to, jak se to dá změnit. A jestli vůbec. Změnu budou muset chtít i ti, kteří současnou podobu státu přijali za svou. I oni by si měli uvědomit, že tento stav je dlouhodobě neudržitelný a ohrožuje zásadním způsobem i jejich vlastní zájmy.
Pravděpodobně dojde k roztržkám kumpánů spolčených v různých sítích. To může vytvořit situace příhodné k důkladnému auditu uplynulého období a k nastartování životně nezbytných změn. Podmínkou je však aktivní účast široké občanské veřejnosti, jinak to nepůjde. Poznání skutečnosti je základ, pak můžete začít věřit, neboť věřit znamená vidět a vědět. Časy se změní jedině tehdy, když se změníme my sami a nenecháme se ohlupovat, manipulovat a mystifikovat. Není to snadné, občas to i bolí, je to pracné a je to běh na nikdy nekončící trati…
