Je kapitál věčný? (1. díl)




                                                                                                                                      

Ninive,

      Tyrus,

             Babylón
v každým tom jméně zníval zvon

Co z nich teď zbývá?

 

              Jen písmo v písku stéblem psaný …
 
Josef Kainar, Město Er

 

 

 

Kapitulace?

 

Když člověk zalistuje knížkami socialistického hnutí z přelomu XIX. a XX. století, zjistí sice umírněný tón, pokud jde o taktiku (už ne barikády, ale parlamentní a Masarykova drobná trvalá práce na poli systémové změny), ale zároveň zjistí, že socialistické hnutí má zde nejen své etikety (svou revoluční symboliku a terminologii), ale také svébytnou vizi, svébytný cíl jako skutečnou systémovou změnu na úseku ekonomických vztahů – totiž svébytnou VLASTNÍ koncepci postavenou na zespolečenštění výrobních prostředků ve společnosti – i kdyby měl být tento cíl dosahován cestou pokojnou, evoluční, demokratickou, volební atd.

 

To vše je dnes pryč.

 

Ve srovnání s XIX. stoletím, ztratila levice ve století XX. pomalu a postupně vlastní, specifický a svébytný „ekonomický světonázor“. Nejdřív ten středolevý proud odstoupil od marxistické, dostatečně nerozvíjené teorie a v podstatě splynul – v tom v lepším případě – s postkeynesovským (tedy s buržoazní neoklasikou nekolaborujícím) přístupem. Významnou součástí zmíněného názorového „amalgámu“ ekonomického světonázoru obecné levice byl ovšem ještě institucionalismus – zejména v USA. Postupem času ale i v USA doplnila levicový světonázor postkeynesiánská škola (neokeynesiánství kolaborovalo s hlavním proudem buržoazní ekonomie a nakonec už výslovně do tohoto proudu patřilo). Po smrti svých evropských zakladatelů v letech 1983-6 se centrum postkeynesiánství do USA přestěhovalo …

 

O systémové změně ovšem už nikdo nehovoří.

 

Levice postupně opustila koncept „zespolečenšťování výrobních prostředků“. Posledním úderem byl výsledek působení – po r. 1948 asi kromě Finska jediné – socialisticko-komunistické vlády Západu – totiž francouzské vlády první poloviny let 80. let minulého století. Po ní už vlády široké levice maximálně hájily znárodněný sektor před privatizací a … a nakonec samy privatizovaly.  

„Zespolečenšťování výrobních prostředků“ nakonec přestalo hrát významnou roli i v programech radikálnější levice – včetně těch komunistických stran, které mají větší než okrajový význam

Tedy včetně Komunistické strany Čech a Moravy – jedné z posledních významných komunistických stran světa…

Politický vliv těch komunistických stran, které kladou na zespolečenštění výrobních prostředků důraz, je zcela zanedbatelný.

 

-.-.-.-.-.-

 

Krátkodobě působící, intenzívní drogou pro levici obecně byl ovšem vznik reálného socialismu v sovětském Rusku, ale především fáze následující krátce poté – kombinace přerůstání reálného socialismu z nepmanské do stalinské budovatelské fáze a trauma Velké krize ve vyspělém kapitalistickém světě. Éra budování reálného socialismu od 30. do 50. let byla érou velké sebedůvěry jakékoli levice ve své přesvědčení, ve svůj cíl, ve své hodnoty, ve svůj sen.

 

Podkladem psychické sebedůvěry byla pochopitelně okolní realita. V podmínkách před nástupem vědeckotechnické revoluce, celostátně direktivní závazné plánování výroby za podmínek výrobních prostředků v celospolečenském vlastnictví ekonomice relativně prospívalo a zmíněná sebedůvěra byla ještě rozdmýchána vzájemným srovnáváním – pýcha nad obrovskými tempy růstu v SSSR neznala mezí…

 

Po druhé světové válce se totéž zpočátku opakovalo i v tzv. socialistickém táboře…

 

 

-.-.-.-.-.-

 

Trendy však šly jinými cestami a reálný socialismus začal zůstávat pozadu.

 

Nicméně ještě asi do 60. let XX. století obsahovala socialistická vize významný prvek vlastní sebedůvěry – šlo o přesvědčení, že ať už socialismus nastoupí evolučně nebo revolučně, stane se tak, protože jde o celosvětový trend, a tuto víru legitimizovala tehdy existující tendence sílící role státu, veřejné regulace i státního a jiného veřejného vlastnictví ve vyspělých kapitalistických státech, které přece mají nejrozvinutější výrobní síly, takže trendy v těchto státech lze pojímat jako důkaz. Obecně byla v komunistickém ale i v socialistickém hnutí stále ještě přítomna marxistická představa, že socialismus je nejen spravedlivý a správný, ale i rámcově nutný a to proto, že bude efektivnější společenskou soustavou. To udržovalo kolektivní sebedůvěru levice na stále ještě dostatečně vysokých hladinách …

 

Naději spojovala komunistická inteligence a reálněsocialistická společenskovědní fronta kupodivu právě s vědeckotechnickou revolucí. Dobře to vystihuje futurologická literatura vydávaná v reálném socialismu té doby. Ještě v 70. letech XX. století tvrdí sovětský společenský vědec E. A. Arab-Ogly ve své knize „V labyrintu proroctví“ s pro nás dnes neskutečným sebevědomím toto:

 

„Obrovský rozmach úlohy státu v ekonomické a sociální činnosti západní kapitalistické společnosti po 2. světové válce je ve značné míře důsledkem vědeckotechnické revoluce. A není to přechodný, ale trvale působící faktor. Po několika desetiletích poklesne v průmyslu i při zachování soukromokapitalistické zbožní výroby reálný podíl na celkovém společenském produktu na 15 – 20 %. V těchto podmínkách bude zachování soukromého vlastnictví v průmyslu (nemluvě již o jiných oblastech společenské výroby) objektivně stejně nesmyslné jako zachování nevolnictví, feudální renty a stavovských privilegii v zemědělství po průmyslové revoluci. Jinými slovy –  stát bude přinucen změnit kapitalistickou výrobu v průmyslu v jakési výsady pro malý okruh osob přivlastňujících si produkt společensky užitečné činnosti v ostatních sférách výroby.

I kdyby se kapitalistické soustavě podařilo prodloužit si přes neřešitelné vnitřní rozpory existenci (což je dost pochybné), i kdyby se jí podařilo vynalézt takový ekonomický mechanismu, který by měnil ve zboží veškerý produkt „terciární“ sféry (což není bezprostředně možné), byly by její dny stejně sečteny díky nové společenské dělbě práce. Žádný kapitalista by se nesmířil s tím, aby veškerá jeho produkce včetně nadhodnoty byla zcizována jako naturální renta majiteli půdy proto, že podnik je postaven na jeho pozemku. Stejně tak nepřipustí společnost, aby bohatství, které vytvoří v nových oblastech činnosti, bylo realizováno na trhu ve formě průmyslových výrobků, a aby si celý nadprodukt přivlastňovala jako soukromokapitalistický zisk hrstka vlastníků.

Soukromé kapitalistické vlastnictví výrobních prostředků a kontrolní balíky akcií by neměly v očích společnosti větší morální oprávnění a právní sílu než lenní listy francouzských králů a stavovská privilegia v rozvinuté průmyslové společnosti. Kapitalistická výsada soukromého vlastnictví bude nevyhnutelně ve vědeckotechnické revoluci odstraněna, a šance kapitalistů udržet se v podmínkách nové společnosti budou ještě menší než vyhlídky anglických lordů z počátku 19. století na zachování celních tarifů na obilí.“

(E. A. Arab-Ogly, V labyrintu proroctví, Práce, Praha 1975, str. 199 – 200)

 

E. A. Arab-Ogly  tedy vycházel tenkrát – mimo jiné – z mylného předpokladu, že možnosti učinit zboží ze všeho jsou technicky omezené víc, než se ukázalo být skutečností. Shora uvedené věty psal v poststalinské době, kdy už by bylo pod úroveň sovětského vědce opakovat nějaké tupé tirády o vítězství socialismu a kdy se nad celou záležitostí skutečně přemýšlelo. A Arab-Ogly dospěl k názoru, že právě vědeckotechnický rozvoj přinese vítězství socialismu, a to poté, co se tento rozvoj stane s kapitalismem neslučitelný. Pád kapitalismu odvozoval z toho, že soukromé vlastnictví výrobních prostředků může sice klidně dál dominovat v industriálním sektoru a standardních službách, ale veškeré nové sektory spojené s vědou, výzkumem a rozvojem znalostí – to bude doména státu (nejdříve kapitalistického). Nové sektory budou takto čím dál větší oblastí společenské práce a tam, kde bude zůstávat soukromé vlastnictví výrobních prostředků, bude vznikat nakonec tak malý podíl na společenském produktu, že společnost už nesnese, aby si CELÝ výsledek přisvojoval kapitalista. Dále si pak pomohl shora uvedenou analogií s dobami, kdy kapitalismus nastupoval proti feudalismu a v rámci své struktury kdy válčil s pozemkovými vlastníky – což byla vesměs bývalá vládnoucí šlechta, ze které se nově stali občané-vlastníci, kterým už nepatřili lidé na panství, ale „jen“ (kromě Francie) většina půdy…

 

Jenže ve skutečnosti se odehrál scénář téměř zcela opačný. Reálný socialismus, který sklízel takový obdiv v době plnění industrializačních úkolů, se rozvíjel v době vědeckotechnické revoluce rok od roku hůře a hůře. Naopak kapitalismus byl nakonec schopen učinit zboží téměř snad ze všeho – přesněji řečeno kapitál se ukázal schopen vynalézavě vytvářet nejrůznější možné mechanismy, kterými by se dovedl zhodnotit v sektorech, kde dosud nebyl – a tím ve stejné míře svou roli v dnešním světě legitimizoval…

 

Jestli tomu bude i dále, ukáže až čas. Například Václav Bělohradský ve svém „Postkomunistickém manifestu“ (Právo, Salon z 8. 1. 2009) naznačuje, že tento druh privátní legitimity bude už jen slábnout …

 

-.-.-.-.-.-

 

Na dnešních diskusních fórech proto levicoví intelektuálové naopak dělají z nouze ctnost a zdůrazňují, že ekonomický závod mezi soustavami prostě nemá smysl (protože mají pocit, že ho socialismus nemůže vyhrát). Jde přece v prvé řadě o svobodný a pokojný život neprivilegovaných – společenské znalostní dědictví přece neodvrhneme, přiměřeně ho budeme rozvíjet i dál, na stromy se už nevrátíme, pokud se vrátíme MEZI stromy, tak nám to jenom prospěje a na nějaké efektivnosti a soutěži prostě v podstatě nezáleží …

 

To je bezesporu pravda, svobodný a klidný život je pro člověka jistě deviza, která má vysokou hodnotu.

 

Nicméně trocha skepse by v této věci také neškodila.

Levicový intelektuál Cornelius Castoriadis (článek „Racionalita kapitalismu“, 1996-7, Socialistický kruh, www.sok.bz), v této souvislosti odkazuje na Joanu Robinsonovou, dosud asi největší ekonomku světa v historii, která by podle mého názoru rozhodně měla patřit i mezi prvních 10 ekonomů bez rozdílu pohlaví narozených a působících ve XX. století.

Joan Violet Robinsonová byla sama orientována poměrně dost levicově – a to kupodivu o to víc, oč byla starší. Už ve 40. letech XX. století byla její levicová orientace zřetelná. Vyplývala to i z její nevelké, ale zajímavé knížky „Eseje o marxistické ekonomice“, kterou napsala za druhé světové války, a kterou v Československu ještě krátce po únoru 1948 stihlo vydat odborářské nakladatelství Práce. Nakonec v 70. letech byla už orientována radikálněji a levicověji než – řekněme – průměrný sociální demokrat téže doby.

Přesto i ona řekla jednou na adresu tzv. salónní levice o kapitalismu sarkasticky a s určitou skrytou a tak trochu i bolestnou výčitkou:

 

„Jistě tento systém je krutý, nespravedlivý a plný bouří – ale dodává zboží. A vy už přestaňte konečně reptat, protože právě tato zboží chcete.“

 

-.-.-.-.-.-

 

Castoriadis zde ovšem právem připomíná a namítá, že zde „…jde o argumentaci v bludném kruhu. V „bohatých“ zemích lidí chtějí toto zboží, protože od nejútlejšího věku procházejí drezúrou, aby ho chtěli (jen se podívejte do nějaké školky) a protože jim systém tisícerým způsobem zabraňuje, aby chtěli něco jiného.“

 

Castoriadis má jistě velký kus pravdy – ale zdaleka ne celou.

Zdaleka ne celou…

 

Konzumní společnost lačně vsávají do svých životů i ty národy a lidi, kteří předtím jím zmiňovanou drezúru nepodstupovali. Konzumní tržně liberální model ovládá snadno i nově připojená území a oblasti, kde dosud nebyl tolik zakotven.

A pokud jde o tu drezúru, všimněme si reálné životní zkušenosti hippies. V 60. letech mnozí mladí lidé, ve smyslu Castoriadisových slov předtím řádně „vydrezírovaní“ ve středostavovských spíš zámožnějších rodinách chtěli uniknout měšťáckému životnímu stylu a příslušné indoktrinaci. Utíkali z přepychu do květinových komun požadovaného pokojného, klidného, „svobodného“ života – a právě v nejbohatší zemi světa v USA se to odehrávalo a zde šlo o Kalifornii nebo o svobodomyslnější jih Nové Anglie, což byly asi v 60. letech a zřejmě i dnes nejbohatší oblasti světa.

 

Ale jak je doloženo, jejich malé děti utíkaly zase zpět …

Zpět … do toho světa krásných cetek, který jejich rodiče z přesvědčení pohrdavě opouštěli…

 

 

 

 

Sláb jen ten, kdo ztratil v sebe víru,

 

sděluje nám Svatopluk Čech, kterému s ohledem na shora uvedené můžeme odpovědět dokonce rýmem

„…a ten, kdo ztratil vlastních cílů…“.

Jistý pan profesor filologie a taky prezident, který se – jak uzákonil jeden středoevropský parlament – zasloužil o ten svůj stát, přitom moudře přikyvuje svou profesorskou hlavou nad naší odpovědí a říká:

Tož tak je to, holenkové, tak. Jak vidím, už Vám konečně došlo, že ten Váš cíl musí být určitý. Jak bude určitý, pak i skutečně silný cit a tedy i elán a chuť do boje půjdou za ním. Jen citem a instinktem se nedostanete, holenkové, nikam. Nikam….“ (tučná kurzíva jsou skutečná slova prvního československého prezidenta – zbytek účelová fabulace).

 

-.-.-.-.-.-

 

Názorový vývoj levice, v jehož průběhu ztratila víru v historickou tendenci vedoucí – i kdyby postupně alespoň k čím dál „socialističtějšímu“, když ne „socialistickému“ světu“, se velmi těžce podepsal na sebedůvěře jakékoli levice – té umírněné i té radikální.

 

Nejenže je okřikována.

Ona se ukřičet prostě dá, vyjednává a přizpůsobuje se nikoli jen rozumně – což by bylo zcela v pořádku a tak to mezi lidmi má být. Ona se přizpůsobí vysoko nad meze ohraničující její vlastní identitu a nechá se ochotně zastrašit onou známou formulkou:

 

„…jak každý (dosaď si „inteligentní člověk“ „skutečný ekonom“ „logicky uvažující člověk“ atd atd atd atd) ví, tak … (a teď si dosaď nějakou věčnou pravdu těch, kdo vládnou tomuto světu)….“

nebo

„…vždyť každý (dosaď si „inteligentní člověk“ „skutečný ekonom“ „logicky uvažující člověk“ atd atd atd) ví, že … (a teď si dosaď nějakou věčnou pravdu těch, kdo vládnou tomuto světu)….“

 

 

Levice už ani patřičně nebrání toho, kdo je zesměšňován, protože nevyznává víru v kapitalismus a posvátnost jeho věčných zákonů. Nehájí toho, kdo o nich pochybuje a je napadán pravičáckou a neoliberální ideologickou smečkou – ať už mediální nebo jinou. Nehájí ho, když je dotyčný „pochybovač“ zesměšňován a popisován jako naivní nebo omezený a přihlouplý nebo nebezpečně zákeřný a v tomto případě už vědomě klamající nebezpečný prodavač neuskutečnitelných snů, případně notorický a zřejmě poživačný zadlužovatel bez zábran, který by přece měl náležet pod kuratelu těch rozvážných, kterým se díky milionům přibývajícím na účtech tak krásně spoří (a vydávají to za svou pevnou vůli, za svůj pevný charakter, za svou uměřenost, za svou schopnost se ovládat (kde?, na greenu?) a kdoví co ještě…).

 

Tak to z hlediska sociálně- psychologického dopracovala celá široká levice, kterou ztráta perspektivy, ve kterou by se dalo věřit, zlomila páteř, takže se nechová vůči ideovým protivníkům jako rovný k rovnému, jak by to mělo být, ale je blahem bez sebe, je-li druhou stranou pochválena za rozumný přístup k řešení toho či onoho problému. Neví, čemu věřit má, protože identifikovatelný cíl, existující ještě v 60. letech, se prostě rozplynul, a nyní je z její vize jen postmoderní směsice všemožných situačních střípků, která tvoří její názorovou náplň. 

Postmoderna má jistě pravdu, pokud jde o analýzu.

Pouze zapomíná, že člověk – i ten levicově orientovaný – prostě potřebuje velký příběh, potřebuje integrující mýtus, potřebuje vnitřně konzistentní koncepci.

A že potřebuje cíl, který se zároveň bude jevit jako něco, co trendy skutečně potvrzují, aby sebedůvěra levice stoupla nad rozbahněnou a ubohou úroveň dnešní doby…

 

-.-.-.-.-.-

Zvítězil tedy kapitalismus jednou provždy?

Je to slovy Voltairova doktora Panglosse ten nejlepší dosažitelný svět všech světů?

 

 

 

 

Budoucnost jako přání nebo výstraha

 

Pro různá politická hnutí a směry je typické, že budoucnost ztotožňují s tím, za co bojují.

Je to logický důsledek toho, že nějaký světonázorový postoj existuje a nelze se tomu divit. A pokud nějaký směr utrpěl dočasnou porážku, může se stát, že jeho zastánci při ztrátě sebevědomí plačtivě kreslí budoucnost naopak jako protipól toho, oč usilují, co hlásají a jejich předpověď má charakter varování a antiutopie. Je-li například zasazen těžký úder sociálnímu státu a zájmům lidí práce, může levicový intelektuál vidět budoucnost naplněnou pravým opakem toho, o co vždy usiloval a co hájil – budoucnost jako neomezenou nefeudální či neofašistickou vládu nejbohatších elit, odkopávajících bývalé důležité proletáře a nově už jen žebráky a prosebníky od svých dveří.

 

Jenže dějiny nefungují jako nějaká aplikovaná ideologie – ať už „pokroková“ nebo „reakční“ …  

 

Dějiny jsou bezcitnou výslednicí a vektorem reakcí zápolících společenských sil, zakřivenou podle jejich vyjednávacích pozic a rozsahu sociální síly – a vyjednávací pozice i rozsah sociálních sil závisí na tom, jestli daný segment je reprodukován rozšířeně nebo zúženě…

Dějiny nejdou ani doleva ani doprava, ale jako řetězec kauzálních procesů jdou – jak připomněl Stanislaw Lem ve svém Futurologickém kongresu – kamsi do vzdálené neznámé budoucnosti a historicky skutečné a silné je to, co je rozšířeně reprodukováno jako převažující.

 

 

Lidé ale rádi – a s chutí – propadají opačným iluzím.

 

„Kabeši, zamyslete se nad sebou – svět jde doleva.“, mohl říci na podzim 1947, s temnou vyhrůžkou v hlase, komunistický vysokoškolský učitel lidoveckému studentskému aktivistovi na právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (ostatně zanedlouho zrušené). Ale ještě mnohem častěji mohli v téže době takto pěkně zahovořit úderky komunistických studentů svým třídně a ideově „zaostalým“ profesorům.

 

Zrovna tak sebevědomí studenti devadesátých let mohli stejně pohrdavě a s pocitem nadřazenosti pohlížet na ty své dosud nepřizpůsobené a tedy zaostalé, reálným socialismem poznamenané a pošpiněné profesory, z nichž mnoho se přizpůsobilo rychle, a někdy dokonce s úlevou (nejspíš nejvýznamnějšího akademického neoliberálního ekonoma současnosti Roberta Holmana si nějak nedovedu představit jako zapáleného vykladače marxistické ekonomie ani v době, kdy jí asi musel přednášet jako pracovník Ústavu marxismu leninismu a vzhledem k pravděpodobné nomenklatuře asi i člen KSČ). 

Pohrdavý úsměšek mládeže, která poznala, co je pravda a skutečné vědění…

 

Z tohoto sebevědomí toho ovšem nyní moc nezbylo, a zesilující řev těch, kterým mizí jejich svět i podpora obyvatelstva, jen zakrývá strach a nejistotu.

To své „Každý přece ví …“ sice vykřikují ještě hlasitěji než dřív – ale teď už jen v tom smyslu, jako si v lese hlasitě píská ten, kdo má strach…

 

-.-.-.-.-.-

 

O samotné dějinné nutnosti je namístě hovořit velmi opatrně. Někdy mně připadá, že jedinou dějinnou nutností je výsměch a paradox, kdy vývoj prochází takovou cestou, při níž se doslova vysmívá předpovědím jedněch, aby následně „zametl“ naopak s druhými nositeli „světonázoru“…

 

Před dvaceti lety si to zažili jedni.

A teď dostávají tu svou – tolik potřebnou – lekci i ti druzí…

 

 

 

 

V čem se sociálně-ekonomické systémy navzájem liší?

 

Osobně se domnívám, že chyba se stala hned na začátku.

 

Pokud přijmu za bernou minci to, že vlastnictví výrobních prostředků je rozlišovacím kritériem společenskoekonomických historických epoch a systémů, tak vcelku logicky musí od 70. let XX. století a zejména od debaklu Mitterandovy vlády ohledně znárodňování před 30 lety, nastat pocit, že historický vývoj si nejenže nežádá zespolečenšťování, ale tendence jsou spíše privatizační. A že tedy koncepce a vize, kterou levice zastávala, je omylem, kterého je zapotřebí se – nějak šikovně, aby to příliš nebilo do očí – vzdát… 

 

Ještě větší beznaděj nastoupí při historickém srovnání. Vždyť v době, kdy ještě převažoval feudalismus, stále sílily prvky nového kapitalistického řádu, a kdo byl v tomto ohledu napřed, byl schopen poprat se i se silnějším, systémově zaostalejším soupeřem. Myslím, že o tom zjevně svědčí jak příběh boje nizozemského Davida proti španělskému Goliáši od konce 16. století až do roku 1648, tak i Francie, která mohla vyhrát bitvu, ale prohrávala války se stejně mocnou – ale progresivnější – Anglií (respektive od roku 1700 Velkou Británií).

Naproti tomu reálný socialismus byl naopak silnější v době, kdy úkolem byla industrializace.

A potom, později, přes všechno své obrovské přírodní bohatství a rozlohu, už jenom slábnul a slábnul. 

 

Poraženecká představa, že kapitalismus nemá alternativu, která by zároveň mohla být i historickou výzvou a která by kapitalismus jednou dokonce i obecně vystřídala, bude jistě proto dostatečně posílena, pokud budu nadále přijímat jako bernou minci, že rozdíl mezi systémy spočívá v tom, že historický vývoj si bude vyžadovat – i když při všemožných oklikách – růst role výslovného společenského vlastnictví – tedy protipólu vlastnictví soukromého, a když pak budu zjišťovat, že se tak neděje ani v náznacích, a že dokonce jde vývoj opačně. A to moje poraženectví bude o to větší, pokud si současně budu v hloubi duše uvědomovat, že to nezpůsobuje nějaká zvýšená síla pravice – v mnoha zemích byla pravice silnější v době sociálního státu také a nedělo se to, protože sama pravice byla v tehdejší době jiná, „levicovější“ než dnes.

A nejen ona „sociální“, „korporativní“ německá, rakouská a italská křesťanská demokracie – ale například i republikán Nixon…

 

-.-.-.-.-.-

 

Já osobně ale vůbec nevycházím z toho, že společenskoekonomické systémy se liší vlastnickou formou. A proto, jak jde čas, tak bez ohledu na to, že veřejné vlastnictví nenastupuje jako efektivnější forma, spíše ještě sílí moje přesvědčení, že kapitalismus má svůj přirozený – a v těch nejvyspělejších státech relativně blízký – limit a že bude nahrazen systémově odlišným uspořádáním.

Nejen že dojde k nějakým dalším dílčím změnám… 

 

Kapitalismus je společenská soustava, která se na úseku ekonomických vztahů liší od těch předešlých soustav NIKOLI trhem a soukromým vlastnictvím výrobních prostředků, které existovaly i dříve a dlouhodobě se evolučně rozšiřovaly a s výjimkou pádu západořímské říše stále sílily.

Proto není důvod spojovat zánik kapitalismu s posilováním veřejného vlastnictví a slábnutím trhu.

To bychom se nedočkali…

 

Jaké kritérium lze ale pak použít k odlišení jednotlivých společenskoekonomických systémů?

 

-.-.-.-.-.-

 

Když neexistoval čistý přebytek, nebylo nadvlády jednoho nad druhým.

To jenom komunita ovládala svého příslušníka.

 

Teprve s nástupem čistého přebytku, vznikla ekonomická základna pro nadvládu jedněch nad druhými – nikoli už všech dohromady nad každým zvlášť.

 

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že přebytek nad náklady není přebytkem nad čímkoli, co se při produkci spotřebuje. Přebytek je převis vytvořeného nad tou spotřebou při výrobě nutnou, která si vynucuje reprodukci, čili obnovu. To „…vynucuje reprodukci“ je velmi důležité. Protože to, co se sice spotřebovává, ale není spojeno s nutností obnovy, patří do čistého přebytku – existuje nejen renta z pozemků, které se svým užitím nespotřebovávají, ale i renta důlníkde ke spotřebě dochází. To, že přebytek vzniká také tehdy, když se ignoruje obnova spotřebovaného, vede některou, obvykle zelenou levici, že nemá daleko k tomu považovat zisky – které jsou součástí přebytku – za parazitický výnos.

„Kdyby se řádně reprodukovalo, co se reprodukovat má, kdoví, jestli by vůbec byly zisky a kapitalismus“, říkají si někdy tito nezmaři zelení, které ale nyní opustíme, protože musíme dál…

 

Reprodukci si nevynucuje a zdrojem čistého přebytku je především společenské znalostní dědictví, které použitím nezaniká a tak si rovněž nevynucuje reprodukci – a díky němu při jisté nadkritické produktivitě vzniká přece v civilizaci krátce po úsvitu dějin onen pověstný nadprodukt. Pokud je společenské znalostní dědictví zachyceno v nějakých záznamech, tak se skutečně při svém využití „jenom“ nespotřebovává. Ale nakolik je v jednotlivých lidech společenské znalostní dědictví osvojeno, natolik se v lidech osvojené společenské znalostní dědictví použitím dokonce rozšiřuje – a to v míře, nakolik má daný pracovní proces tvořivou strukturu…

Věc jinak nevídaná u jiných statků, které se obvykle užitím spotřebovávají nebo alespoň opotřebovávají…

 

Nemarxističtí západní socialisté, jako například Robinsonová, sice nevycházeli automaticky z toho, že kapitalista vykořisťuje svého zaměstnance vždy a za všech okolností, když ho zaměstnává, ale v základech jejich „ekonomické ideologie“ byla jakási implicitní představa, že ne-li vždy svého zaměstnance, tak kapitalista v jistém smyslu „vykořisťuje společnost“ a přivlastňuje si efekty synergických zdrojů. Jak připomíná nejvýznamnější český postkeynesiánec po r. 1989, který nedávno zemřel, Milan Sojka, zastávala Robinsonová názor, že „…není soukromé užívání důchodů z vlastnictví morálně zdůvodnitelné, protože kapitálové statky ztělesňují znalosti. Soukromé vlastnictví kapitálu je svou povahou soukromým monopolem nad něčím, co patří společnosti jako takové“ (Milan Sojka, „Joan Violet Robinsonová“ze sborníku „Ženy v ekonomii,“ Vysoká škola báňská, nákladem Technické univerzity Ostrava, Ostrava 2004, str. 6).

 

Naturální, fyzický čistý přebytek (o hodnotě tohoto přebytku tu nemluvíme!) se začal na začátku civilizace nakonec rozšiřovat a na tomto procesu se účastnilo vydatnou měrou jak pozvolna rostoucí společenské znalostní dědictví, které se užitím nemusí reprodukovat, tak ta dlouho panenská příroda, kde se dlouho taky nic nemuselo reprodukovat – jen ty životní síly lidí na usedlostech, v hradech a městech a také zdomácnělých zvířat, patřících tehdy do společenství víc než dnes (dobytek sedlákův, šlechticův milovaný kůň)… 

 

-.-.-.-.-.-

 

Aktuálně ekonomicky vládne ten, kdo si přivlastňuje tu část čistého přebytku nad spotřebou, která si vynucuje reprodukci, která právě historicky dominuje.

 

Původní tradiční společnost se dlouho vyvíjela. Ten slavný Řím, ta antická pre-kapitalistická společnost závislá na levném otrokovi, stabilní nebyla. Když nenasytné římské impérium pohltilo většinu Evropy, severní Afriku a Blízký Východ, nastal římský mír, „pax romana“. Přestaly nekonečné války, otrok neúměrně zdražil (nízká nabídka otroků)a zhodnocovací mechanismus se nakonec proměnil na tzv. kolonát, aby se nakonec ustálil ve stabilní feudální formě, kdy v historicky daném mechanismu prvotního rozdělování a zhodnocování dominující formou bylo nájemné feudálnímu vlastníkovi půdy (i kdyby ten vlastník byl sám závislým subjektem v systému lenních vztahů). Tento druh historicky dominujícího nájemného, tedy renta, existoval i tehdy, když poddaný nebyl jako nevolník připoután totálně a kdy mohl beztrestně odejít pryč

 

Před kapitalismem tedy fungoval určitý mechanismus prvotního rozdělování a zhodnocování, který vytvářel jako dominující formu historického přebytku (nadproduktu) feudální rentu – v podstatě šlo o nájemné za vlastnictví a robota vůbec nemusela být nutnou formou (v podobě úkonů) placení nájemného.

 

Zisk existoval, ale – tehdy bylo správné slůvko „ještě“  – nebyl dominantní formou čistého přebytku…

 

Ono často zdůrazňované osobní pouto nevolníka nebylo zcela a vždy nezbytné – i když bylo časté a typické. „Toto je moje panství, jestli chceš žít a pracovat na tomto gruntu, musíš mi platit – prací, naturáliemi, penězi – jinak táhni“, mohl také říci feudál poddanému nájemci a tak tomu také bylo v západních zemích v době, kdy naproti tomu u nás v Čechách řádilo tzv. „druhé nevolnictví“.

V této souvislosti lze vzpomenout na konec románu francouzského autora – tolik oblíbeného v Marxově době – Eugena Sue „Ďáblova skála“. Rozkošná šlechtična Andělka a její muž vévoda Jakub, protihráč anglického krále Viléma Oranžského jsou přátelé hlavního hrdiny románu, Polyféma, rytíře de Croustillac. Na konci románu přicházejí o své jmění a najímají klášterní usedlost, statek. Jak vidět, kolem roku 1700 u nás sice bylo druhé nevolnictví, ale ve Francii se vyskytoval spíš osobně svobodný sedlák působící jako nájemce na statku – a zřejmě šlo spíš o typický případ.

Václav Kaplický ve své „Táborské republice“ zas uvádí – a ten jistě na základě hodnověrných pramenů –  že poté, co se revoluční Tábor probral z komunistického chiliasmu a zas vplul do vod feudálního mechanismu, tak těžko někoho mohl donutit k robotě, ale výběrčí táborských hejtmanů už pilně objížděli vesnice "táborského léna", aby „skásli“ vesničany v naturáliích…

 

Nástupem kapitalismu nastoupil jiný, odlišný mechanismus prvotního rozdělování a zhodnocování jako dominující. Byl to kapitálový mechanismus, který jako historicky dominantní formu přebytku generoval jinou část čistého přebytku – a to zisk jako reziduum, jako převis tržeb (hodnoty, ceny) nad soukromými náklady (ať už těmi soukromými náklady, při kterých dochází k výrobní spotřebě nebo i nad jinými složkami celkového čistého přebytku, tedy například nad rentami a úroky – to jsou pro výrobce taky soukromé náklady…)

 

 

 

 

 

 

Systémová křižovatka?

 

Žádný společenskoekonomický systém tu nebyl navždy.

 

Pokud vyhlížíme a očekáváme nárůst veřejného vlastnictví výrobních prostředků jako průvodní projev toho, že se „socialismus blíží“, tak není divu, že nic podobného nevidíme – stejně jako například doktor Heller se svou samosprávnou koncepcí taky nevidí přicházet vysoce efektivní samosprávné podniky nezadržitelně prorůstající společností a rozšiřující se na všechny strany.

 

Něco jiného je ovšem obrovsky podíl veřejných rozpočtů, tedy daní a parafiskálů na hrubém domácím produktu. Daň je po rentě a zisku třetí složka čistého přebytku. Není sice dominantní, ale popravdě řečeno, co vidíme kolem sebe v době dnešní krize?

 

Daňový poplatník zachraňuje prostě všechno.

 

Veřejné rozpočty, kde krytí vytváří daňový výnos (poplatník), vysílají neustále své impulsy do kapitálového mechanismu prvotního rozdělování a soukromého zhodnocování, který působí jako dodělávající kobyla. Nejde snad o to, že v době krize potřebuje motor kapitalistického zhodnocování ve vyspělé zemi nějaký pořádný veřejný impuls.

Jistě – toto v době krizí bývá.

 

Jenže bývávalo aspoň zvykem, že „veřejnorozpočtový“ startér, elektromotor kapitalistického vozu způsobil, že ten soukromozhodnocovací, hlavní, „benzinový“ motor kapitalistického vozu pak sám naskočil a při další jízdě (konjunktuře) nabil akumulátor, kde předtím díky startování vznikl deficit elektrické energie veřejných zdrojů, tedy prostě a zkrátka veřejný dluh

Kde ty časy jsou. Dnes to skoro vypadá, jakoby koly kapitalistického stále ještě vozu otáčel už jen ten startér. S tím, že pokud impulsy z veřejných peněz téci přestanou, čili pokud přestanu startovat – auto se zastaví…

Toto ovšem nebývalo…

-.-.-.-.-.-

 

I když jedna země už určitou pochmurnou zkušenost má.

Země stejně vyspělá jako USA, ale země, která – na rozdíl od USA – netiskne světovou měnu.

Nevím sice, jak dlouho se dá – obrazně vzato – jet na „autobaterii“. Ale myslím, že bude velmi účelné připomenout ten hluboce varující a bolestný příběh nesmírně pracovitého a skromného lidu, který si skoro nebral dovolenou, neměl žádné extrémní mzdové požadavky a kde ani bohatí neměli příjmy americky extrémní….

A přesto…

 

Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky