NEW YORK – Euro sužují strukturální nedostatky. Má sice centrální banku, ale chybí mu ministerstvo financí a dohled nad bankovní soustavou se ponechává národním orgánům. Tyto vady o sobě dávají čím dál silněji vědět a zhoršují finanční krizi.
Proces se vší vážností začal po krachu Lehman Brothers, když 12. října 2008 evropští ministři financí zjistili, že musí ubezpečit veřejnost, že už nebude připuštěn ani jediný pád dalšího systematicky významného finančního ústavu. Vzhledem k neexistenci centrálního ministerstva financí úkol připadl národním orgánům. Takové aranžmá vyvolalo okamžitou a prudkou finanční krizi v nových členských státech Evropské unie, které se ještě nepřipojily k euru. Nakonec to zesílilo napětí i uvnitř eurozóny.
Většinu úvěrů v nových členských státech poskytují banky z eurozóny a většina dluhů domácností je vyjádřena v cizích měnách. Jelikož banky eurozóny se repatriací kapitálu dožadovaly ochrany ve svých domovských zemích, východoevropské měny a trhy s dluhopisy se ocitly pod tlakem, tamní ekonomiky ochably a ubylo schopnosti domácností splácet dluhy. Banky s rozsáhlou východoevropskou expozicí zjistily, že jejich bilance se zhoršují.
Začalo se pochybovat o schopnosti jednotlivých členských států chránit své banky a rozpětí v úrokových sazbách mezi dluhopisy různých vlád se začalo znepokojivě rozšiřovat. Národní regulátoři navíc ve snaze ochránit své banky nevědomky zabrousili do politik známých pod heslem „ožebrač svého souseda“. To vše přispívá k vnitřním pnutím.
Odvíjející se finanční krize zároveň přesvědčivě předvedla výhody společné měny. Některé země eurozóny by se bez ní možná ocitly ve stejných potížích jako východoevropské státy.
Za současné situace se Řecko trápí méně než Dánsko, přestože jeho fundamenty jsou mnohem horší. Euro je sice pod tlakem, ale zůstává. Slabší členové na něm budou nesporně lpět; hrozí-li mu nějaké nebezpečí, pak od nejsilnějšího člena, Německa.
Německý přístup k finanční krizi se liší od přístupu většiny světa, ale není těžké pochopit proč. Stále jej traumatizuje historická vzpomínka na 30. léta 20. století, kdy pádivá inflace ve Výmarské republice vyústila v Hitlerův vzestup. Okolní svět si uvědomuje, že kontrovat zhroucení úvěrů je zapotřebí rozšířením měnové báze, kdežto Německo se staví proti každé politice, jejíž plody by mohly obsahovat semena příští inflace. Navíc ačkoliv Německo je vytrvalým zastáncem evropské integrace, zcela pochopitelně se zdráhá stát se pokladnicí, z níž se budou v eurozóně financovat záchranné programy.
Situace však volá po institucionální reformě a Německo by z ní profitovalo stejně jako ostatní. Vytvoření trhu s dluhopisy států eurozóny by mělo okamžité přínosy a přitom by zajišťovalo nápravu strukturálního nedostatku.
Zaprvé by dodalo věrohodnost záchraně bankovní soustavy a umožnilo dodatečnou podporu novějším a zranitelnějším členům EU. Zadruhé by posloužilo jako finanční mechanismus pro koordinované proticyklické fiskální politiky. Kdyby se trh vhodně strukturoval, zbavil by Německo strachu z toho, že mu ostatní země vyberou kapsy.
Trhy s dluhopisy a pokladničními poukázkami eurozóny by nenahrazovaly, nýbrž doplňovaly stávající trhy se státními dluhopisy jednotlivých zemí. Byly by pod kontrolou ministrů financí eurozóny. Regulace finanční soustavy by pak přešla do rukou Evropské centrální banky, kdežto úkol garantovat a v případě potřeby zachraňovat finanční instituce by připadl ministrům financí.
To by uvnitř eurozóny vytvořilo sjednocenou a dobře ukotvenou finanční soustavu. Vstoupit do ní by mohlo být lákavé i pro Velkou Británii, která se potýká s přerostlou a nedostatečně kapitalizovanou bankovní soustavou.
Dluhopisy eurozóny by se daly využít na pomoc novým státům EU, které doposud do zóny společné měny nevstoupily. Rovněž by mohly posloužit ke zvýšení úvěrové kapacity EU nad současné mandáty Evropské investiční banky a Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Pak by EU mohla financovat investiční programy kombinující proticyklickou funkci s významnými evropskými cíli, například elektrickou rozvodnou síť, soustavu plynovodů a ropovodů, investice do alternativních energií a veřejné stavby vytvářející pracovní místa na Ukrajině.
Všechny tyto investice by napomohly prolomit dusivé ruské sevření Evropy. Námitku, že budou trvat příliš dlouho na to, aby splnily proticyklický účel, lze odmítnout argumentem, že recese bude pravděpodobně také trvat dlouho.
Bylo by nezbytné vyřešit dvě zapeklité otázky – rozložení dluhového břemene mezi členské státy a poměrnou hlasovací váhu jednotlivých ministrů financí eurozóny. Stávající precedenty, konkrétně rozpočet EU a složení ECB, by Německo považovalo za nespravedlivé a nepřijatelné.
Přestože dohodě na řešení, které v EU změní vnitřní rovnováhu moci, se mnoho členských států bude vzpírat, nějaké ústupky budou nezbytné, aby na takové ujednání přistoupilo Německo. K dosažení kompromisu je obvykle zapotřebí krize, ale ta už kvasí a čím dříve se bude řešit, tím lépe.
George Soros je předsedou Soros Fund Management. Jeho nejnovější kniha nese název Reflections on the Crash of 2008 (Úvahy o krachu roku 2008).
Převzato z Project Syndicate, © 2009
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.
Foto: zdroj
