Je pět minut po dvanácté




Současné směřování české společnosti od solidarity k individualismu nebezpečně zasmrádá elitářskou společností vyvolených poloviny 19. století, kdy nakonec vládnoucím systémem zdecimované nejširší vrstvy obyvatel byly okolnostmi donuceny ke sjednocení a barikády se staly symbolem hořící Evropy roku 1848. Émile Zola, nebo Victor Hugo události a život tam dole ve svých románech popisují dostatečně barvitě.

Většina lidí si bohužel ani v nejbujnější fantazii nedokáže představit život vyvrženců společnosti, i když mnohé to pravděpodobně potká. Všichni nesoudně doufají v příležitost a úspěch.  Politici i tzv. slušní lidé se štítivě vyjadřují o svých méně úspěšných spoluobčanech, kteří již „onemocněli“ bídou a sociálním vyloučením. Úspěšní lidé, tedy „elity“, však kupodivu nemají morální zábrany vykrádat solidární systémy vytvořené pohrdanými méně úspěšnými spoluobčany právě jako pojistku proti pádu tam dolů, čímž situaci neúspěšných ještě zhoršují. Není to hezký pohled na výsledek dvacetiletého usilovného budování demokratické kapitalistické společnosti pod heslem morálky, pravdy a lásky, přičemž velké majetky úspěšných byly nahromaděny rafinovaným okrádáním neúspěšných. Společnost začíná kanibalizovat sama sebe, kdy podnikatelé a politici nekonečným reformováním bezostyšně vykrádají veřejné prostředky, které měly garantovat sociální rovnováhu společnosti.

Současný režim má tendenci léčit epidemii nezaměstnanosti a sociálního vyvržení nesmyslnou, mizerně placenou nekvalifikovanou prací, kterou ještě více poníží lidskou důstojnost postižených. Je to totéž, jako léčit depresi klystýrem. Veřejný systém sociálního pojištění, do kterého lidé solidárně celý život přispívali, je rozkraden. Veřejně prospěšné práce, kterými bude podmíněno vyplácení podpory v nezaměstnanosti, je svým způsobem „osvobozováním prací“, jinak řečeno trestem za přebytečnost.

Privatizace státu, likvidace veřejných solidárních systémů a atomizace společnosti s pořádkumilovnými politiky v čele, vytváří ideální podmínky pro fašizaci společnosti, pro kterou jsou dnes již dokonce akceptovatelné i koncentrační tábory pro bezdomovce. To vše pod heslem pořádku v ulicích, zefektivnění chodu státu a různých jiných populisticky přiblblých hesel, prezentovaných zejména pravicí.

Bezdomovectví není svobodné rozhodnutí občana žít na ulici, spát pod mostem nebo v kanálu, jak nám neustále podsouvají politici, prezident i novináři. Bezdomovectví je trest za neúspěch, je to beznaděj, zoufalý stav rozdrcení osobnosti vnějšími vlivy, stav, nad kterým jsou psychiatři bezradní. Nečisté svědomí si někteří lidé vykupují „odpustky“ na charitu, která možná bezdomovce občas nakrmí, nicméně jejich vyloučenost to neřeší. Lepší řešení než charitu není společnost schopna po dvaceti letech budování kapitalismu nabídnout, a problém za všeobecné ignorace narůstá. Jakékoliv invektivy vůči vyloučeným „slušní lidé“ vítají s potleskem.

Strany a kandidáti se před volbami trumfují, kdo bude na nepřizpůsobivé tvrdší, kam až je vyžene, a kolik ostrých hochů proti nim nasadí. Policie nepřizpůsobivým ukládá pokuty za nepřístojné chování a bezvýznamné přestupky, čímž pečetí jejich nesplatitelné závazky, které nemožností zaplacení vyrostou do absurdních astronomických výšek o různé poplatky a penále. Díky fiktivním závazkům pak již pro vyvržené neexistuje ani teoretická možnost návratu zpět do společnosti.

Společnost je živý sociální organismus, který nelze léčit vyříznutím „vředu“ nepřizpůsobivých jejich odsunutím do lágrů, nebo alespoň tam, kde nebudou vidět a vzbuzovat veřejné pohoršení, jak si představují řešení sociální vyloučenosti někteří pořádkumilovní politici. Taková spořádaná pokrytecká společnost by jen zakopávala hovna pod koberec a zpod koberce linoucí se smrad vydávala za vůni alpských borovic. Adolf Hitler měl také ideu čisté spořádané společnosti zbavené nepřizpůsobivých, čemuž tehdy, stejně jako dnes, „slušní lidé“ tleskali. Pořádkumilovné nadšení však slušné lidi přešlo v okamžiku, když do lágrů pro nepřizpůsobivé putovali i oni. To již bylo pozdě přemítat, kde se stala chyba.

Nepotřebujeme privatizaci, pořádek a reformy. Nezvrátíme-li drancování solidárního státu a bezbřehé privatizace teď, nemáme v současné světové krizi šanci na přežití. Naše česká společnost potřebuje solidaritu, sociální empatii, odpovědnost a vizi do budoucna.

Směr, kterým se dnes ubíráme, je elitářská ultrapravicová fašistická cesta, vedoucí přímo do koncentračních táborů. Pokud se touto cestou vydat nechceme, máme poslední příležitost k odporu, než zdeptáni rozloženými ekonomickými a sociálními „reformami“ ztratíme vůli a schopnost vzdorovat.

Je pět minut po dvanácté.

 

Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments