Je to posrané, aneb reklama jako sociologická sonda

Reklamu obecně dělím na blbou a blbější. Reklamní spoty, které by mne neurážely, by se daly spočítat na prstech. Mezi těmi blbějšími kraluje kampaň rádia Bonton, ve které se nabízí jako náplast na bolavý život. Nedaří se, je to na levačku? Nezoufejte, určitě je na tom někdo hůř a navíc je tu naše rádio, to vám pustí hudbičku, která vás hodí do pohody, a budete mít klídek na tabáček. Jako třeba v tomto mikrodramatu: „Mohutná oslava kámošových narozenin. Na cestu domů jsem si zodpovědně zavolala anděly, abych nenabořila auto. Ty umělci to zvládli za mě. Posranej život."

Zdůraznil jsem část, která je pro stav naší společnost příznačná. Proč si protagonistka zavolala taxíka? Aby si nezničila svoje auto. Vůbec ji nezajímá, že kdyby řídila opilá, může někoho zranit, nebo dokonce zabít, někoho nevinného a nezúčastněného, kdo měl prostě tu smůlu, že se potkal s hédonistickou krávou, která právě realizovala svoji individuální svobodu a užívala si života. A to je to ještě ta jednodušší úvaha, které by měl být schopný snad každý příčetný jedinec. Že by bylo schopna té složitější, totiž že může zranit sebe, což s sebou nese náklady pro celou společnost v podobě výpadku z pracovního procesu a nákladů na hospitalizaci, bych snad ani nedoufal.

Hlavně, aby nenabourala svoje auto… Co bude její první starost, když někoho skutečně srazí? Jestli jí ten debil neodřel lak, jestli nebude mít auto od krve, jestli stihne solárko, když bude muset čekat na chlupatý? Lhostejnost ke všemu, co leží za úzkými hranicemi atomizovaného individua a je pouhou „věcí" či „kolaterálem", ten poživačný nezájem, má s klasickým „carpe diem" jen málo společného.

Těžko nad tím mávnout rukou s tím, že jde jen o „uměleckou" licenci copywritera. Má-li být kampaň účinná, musí rezonovat se myšlením cílové skupiny, ergo se v těch čtyřech triviálních větičkách zrcadlí postoje jisté části české společnosti, která je dostatečně početná na to, aby se vyplatilo na ni cílit reklamu.

Ano, život může být posranej. Ale jedině tehdy, pokud na něj lidi serou. Ale co s ním jiného, když odcizující systémový tlak je tak brutální? Možná, že by se postoj „seru na lidi, hlavně když si nezničím káru" dal označit za latentní rozšířenou sebevraždu. Ti lidé to nemají v sobě, nechovají se přirozeně, je to svým způsobem útěková reakce, jsou k takovým postojům nuceni systémem, strukturou a dynamikou společnosti, v níž žijí, což je v našem případě shodou okolností – kapitalismus.

 

Převzato z blogu Tribun

 

Foto: zdroj

0 0 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments