Je třeba se bát jaderného Íránu?

Poměrně solidní přehled vývoje kolem iránského jaderného programu, zejména jeho snahy o získání jaderných zbraní, a o aktivitách USA kolem něj (Evropa v této záležitosti hraje, jako ostatně v tolika jiných záležitostech, pouhého amerického přihazovače), přináší článek Petra Luňáka Co spatříme, až íránská pěst povolí v Lidových novinách ze soboty 25. dubna.


„Jeho [Íránu, pozn. red.] jaderné ambice vyvěrají jak z úsilí hrát prim v regionu, tak z hluboce zakořeněné historické zkušenosti. Nedůvěra ve Spojené státy mezi obyčejnými Íránci je mnohem starší než islámská revoluce. Datuje se od roku 1953, kdy americké a britské tajné služby svrhly demokraticky zvoleného premiéra Mohameda Mosadeka a po několik desetiletí držely u moci zkorumpovaného a neoblíbeného šáha. Po iráckém útoku v roce 1980, který vyústil v mnohaletou válku, se téměř celý svět postavil na stranu Iráku, který neváhal použít chemické zbraně.

(…)

Ajatolláh Chomejní po svém nástupu ukončil jaderný program, započatý s americkou podporou za šáha, s tím, že jaderné zbraně jsou „neislámské". Na základě zkušeností z irácko-íránské války však bylo toto Chomejního rozhodnutí změněno a Írán se vydal na cestu jaderných a raketových technologií.

(…)

Šíitský Írán aktivně podporoval americkou kampaň za svržení nenáviděného sunnitského Talibanu a vyhnání Al Kajdy ze sousedního Afghánistánu. Většinu bojového úsilí na sobě nesla Severní aliance, která byla po léta íránským chráněncem, a Írán poskytl Spojeným státům svůj vzdušný prostor.

(…)

Po vítězství nabídl Teherán značnou pomoc při rekonstrukci zbídačelé země. Nicméně slibný začátek nevedl k pokračování. Jako dar z nebes přišlo protiíránským neokonzervativcům zajetí lodi Karine 2, která údajně vezla íránské zbraně palestinským teroristům. Parsi [autor jedné z knih, z nichž Luňák čerpá; pozn. red.] přitom naznačuje – aniž by poskytl jednoznačné důkazy -, že objev mohl být ve skutečnosti zinscenován v Tel Avivu s cílem torpédovat případné íránskoamerické sblížení.

(…)

Přehlídka americké vojenské síly v Perském zálivu během tažení proti Saddámovi totiž íránské imámy znervóznila do té míry, že v únoru 2003 pozastavili vývoj hlavic a obohacování uranu. V květnu 2003, krátce po pádu Bagdádu, pak přišel švýcarský velvyslanec v Íránu Tim Guldimann, jehož země od islámské revoluce zastupuje zájmy Spojených států, s údajnou íránskou nabídkou na normalizaci vztahů. V návrhu, který měl mít podporu v nejvyšším íránském církevním vedení, požadoval Teherán ukončení mezinárodních sankcí, plný přístup k mírovým nukleárním technologiím a uznání „legitimních bezpečnostních zájmů". Výměnou nabízel možnost dohody o zárukách ohledně svého jaderného programu, společné s kroky proti mezinárodnímu terorismu, spolupráci při stabilizaci Iráku a možnost vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu, resp. uznání Izraele.

Dokument byl příznivě přijat na americkém ministerstvu zahraničí a i první reakce z Bílého domu byla pozitivní. Bohužel iniciativa opět ztroskotala na opozici neokonzervativněimperiálního tábora, soustředěného okolo viceprezidenta Dicka Cheneyho a ministra obrany Donalda Rumsfelda.

(…)

Írán dosud nemá dostatek vysoce obohaceného uranu k výrobě jaderné zbraně a jeho nízko obohacený uran je pod mezinárodní kontrolou. Nicméně je zřejmé, že Teherán disponuje dostatečným know-how a kapacitami tento problém v dohledné době překonat.

(…)

Že by se Írán vzdal svého programu obohacování uranu, je nereálné. Bertram i Heisbourg [jiní dva autoři, z nichž Luňák čerpá; pozn. red.] uznávají, že žádná íránská vláda se nevzdá odstředivek v Natanzu, které jej produkují a které se staly zdrojem a symbolem íránské hrdosti. Vojenské řešení jako v případě izraelského útoku proti iráckému jadernému programu by bylo stěží proveditelné technicky a pravděpodobně by vedlo ke kolapsu v Iráku a Afghánistánu, kde je Írán silným hráčem."

* * *


I když to Luňák otevřeně nepřiznává, z výše uvedeného jasné vyplývá, že klíč k řešení „íránské otázky" neleží v Íránu, ale někde úplně jinde, konkrétně ve Washingtonu (a rovněž  Tel-Avivu, protože soustavné izraelské výhružky vojenskou agresí rozhodně ochotu Íránu vzdát se svého jaderného programu nepodpoří), který se v oblasti angažuje poměrně intenzivně a zároveň proradně, takže Írán má řadu dobrých důvodů být na základě svých vlastních zkušeností vůči USA ostražitý, nedůvěřovat mu a nevycházet jim vstříc.


V podstatě není nic – kromě absolutného podvolení se, a ani to není jisté – co by mohl Írán udělat, aby od sebe odvrátil pozornost USA, přestal být „bubákem" na strašení západní veřejnosti a zamezil vměšování Západu do svých záležitostí.


Irán se jen stal obětí potřeby amerických elit mít svoji „říši zla," na kterou by mohly nasměrovat frustrace amerického lidu a kanalizovat je bojem za „svobodu", „demokracii" a jiné „vyšší a ušlechtilejší zájmy."


Ve světle výše řečeného působí pak zcela nesmyslně a zmatečně závěrečná Luňákova poznámka: „A budování protiraketového štítu by mělo pokračovat – pro případ, že by ony kontroly selhaly,"  která je v zarážejícím rozporu se vším, co Luňák napsal výše. Íránu byla totiž v plánech Západu přiřčeno role pouhého pasivního objektu a mezi jednáním Íránu a „reakcí" Západu není žádná souvislost.


Ve skutečnosti je to totiž Írán, kdo reaguje na Západ, nikoliv Západ, kdo by reagoval na Írán.


A osobně jsem toho názoru, že spíše než Íránu, který má řadu dobrých důvodů cítit se ohrožen a snažit se proto získat jaderné zbraně k zajištění vlastní bezpečnosti, bychom se měli obávat těch, kteří zaslepeni fanatismem odmítají jednání a nabízené dohody, protože zahraniční politiku nahlížejí optikou boje dobra se zlem, přičemž sami sebe automaticky považují za dobro, jehož povinností je bojovat se zlem všude tam, kde je to možné, a to jakýmikoliv prostředky.

 

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku