Je už bankovní krize za námi?

Hans-Werner Sinn

MNICHOV – Nejrůznější americké záchranné plány začínají působit a akciové trhy se do jisté míry vzpamatovávají. Poměr ceny akcie k zisku se u indexu S&P 500 postupně vrací na dlouhodobou průměrnou hodnotu 16. Zejména bankovní akcie zažívají růst, a některým bankám se už dokonce podařilo splatit alespoň část kapitálu poskytnutého vládou.


Jak ovšem konstatuji ve své nové knize Kasino-Kapitalismus , ve skutečnosti nemusí jít o známku trvalého zotavení, ale spíše o dočasné zlepšení očekávání, neboť objem skrytých ztrát v účetnictví bank je pravděpodobně enormní. Podle nejnovějších odhadů Mezinárodního měnového fondu dosáhne celková odepsaná částka z finančních pohledávek v této krizi ve Spojených státech, Japonsku, eurozóně a Velké Británii 4,05 bilionu dolarů, přičemž samotné USA budou muset absorbovat 2,7 bilionu.


Podle mých výpočtů provedených na základě údajů agentury Bloomberg bylo do února 2009 po celém světě skutečně odepsáno pouze 1,12 bilionů dolarů. Z toho vyplývá, že se zatím realizovala pouhá čtvrtina nezbytných odpisů.


Pro USA a Švýcarsko je to obzvláště špatná zpráva, neboť v obou zemích představují dosud realizované odpisy již dnes 53%, respektive 54% agregátního účetnictví národních bankovních soustav, což odpovídá 4,4%, respektive 15,0% jejich HDP. Také Nizozemsko, Velká Británie a Německo mají důvod ke znepokojení, poněvadž jsou dalšími v řadě zemí, jejichž bankovní soustavy byly krizí zasaženy nejtvrději. Jejich odpisy dosahovaly 2,0%, 4,2% a 2,8% HDP, což odpovídá 11%, 16% a 22% agregátního akciového kapitálu jejich bankovních soustav.


Tato děsivá čísla zesilují pochybnosti o stabilitě finančního systému Západu a snižují význam veškerých opatření typu konsolidačních bank a vládních záruk, která se snaží řešit pouhou krizi likvidity. Hlavní bolestí bankovní soustavy totiž není dočasné zhroucení mezibankovního trhu a přechodný pokles hodnoty aktiv, jež by se daly překonat pouhým vyčkáním na zotavení. Bankovní soustava se spíše nachází na pokraji platební neschopnosti s trvalou ztrátou akciového kapitálu.


Ceny strukturovaných cenných papírů, jako jsou zajištěné dluhové obligace, se snížily, protože v mnohočlánkovém řetězci sekuritizací byl detekován institucionální podvod. Hotovostní půjčky tzv. zákazníkům NINJA („žádný příjem, žádné zaměstnání, žádný majetek“), které zahrnovaly i tučné provize pro makléře a jež byly až šedesátkrát sekuritizované a strukturované, nenesou žádnou hodnotu. A pokud strukturační proces vytvořil z půjček hodnocených v průměru jako B cenný papír s hodnocením 70% AAA, pak hodnotící systém musí obsahovat nějakou zásadní vadu, která nezmizí jen proto, že se ekonomika či akciový trh zotavují.


V budoucnu se navíc banky budou muset vypořádat s neschopností klientů splácet dluhy ze sekuritizovaných kreditních karet a komerčních úvěrů krachujících firem. To banky připraví o další akciový kapitál a bude existovat jen malá naděje, že se ho podaří v blízké budoucnosti kompenzovat.


Účetní pravidla jsou natolik velkorysá, že umožňují bankám zametat mnoho ztrát dočasně pod koberec. Je však jen otázkou času, kdy budou banky nuceny vyjít s pravdou ven. Nemá tedy smysl čekat na zázraky. Této chyby se dopustili Japonci, kteří se neúspěšně snažili krizi pasivně přečkat a vysloužili si za to 18 let stagnace.


V dnešní krizi by bylo přečkávání receptem na její pokračování a na dlouhotrvající stagnaci toho typu, který kdysi popsal Keynesův současník Alvin Hansen. Ten předpověděl, že kapitalismus bude trpět permanentní krizí podinvestování. Banky prý budou snižovat své účetní bilance v poměru k vykazovaným kapitálovým ztrátám a dále zhoršovat úvěrové zadrhnutí, kterým svět už dnes trpí.


Konsolidační banky, jež jsou koncipovány dostatečně velkoryse, takže mohou ostatním bankám poskytovat skryté kapitálové injekce, představují jeden ze způsobů, jak se úvěrovému zadrhnutí vyhnout nebo je zmírnit. Jejich zakládání by však nebyl dobrý nápad, poněvadž takový krok by znamenal vládní dotaci bank, čímž by se dlouhodobě vytvořily stimuly k neuvážlivému chování. Jedním z důvodů bankovní krize byla koneckonců i skutečnost, že banky očekávaly vládní záchranu v případě nesnází.


Lepším způsobem, jak pomoci bankám a nedopustit, aby se omezily na pouhé ukončení transakcí s vypůjčenými penězi, by bylo zavedení plné průhlednosti a poskytnutí čerstvých peněz od daňových poplatníků. Vlády by však neměly rozdávat dary. Místo toho by se měly stát partnery soukromých akcionářů a dočasně obdařit banky novým kapitálem, dokud krize neskončí. Tato záchranná strategie má dvě výhody. Jednak bankám okamžitě pomůže a jednak vytvoří správné podněty k budoucímu chování, neboť banky budou vědět, že se vláda nebude snažit zabránit tomu, aby se soukromý kapitál během krize zničil.


Tento typ záchranné strategie navíc umožňuje zvýšit uprostřed krize požadovaný poměr mezi kapitálem a aktivy bank, a to bez rizika úvěrového zadrhnutí. Stane-li se vláda partnerem, možná bude moci okamžitě vybavit banky kapitálem potřebným k udržení jejich činnosti. Banky by si znovu začaly důvěřovat a mezibankovní trh by se obnovil. Z politického hlediska se podobné reformy samozřejmě dají nejlépe zavádět v době, kdy je krize akutní, nikoliv v době, kdy Wall Street věří, že se může vrátit k „byznysu jako obvykle“. Čas na reformu nastal právě nyní.

Hans-Werner Sinn je profesorem ekonomie a veřejných financí na Mnichovské univerzitě a prezidentem Ifo institutu.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments